Esej: Bez Mnichova po Mnichovu - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Esej: Bez Mnichova po Mnichovu

,
Esej: Bez Mnichova po Mnichovu
Zdroj: Vojtěch Velický

Zkuste si tipnout, kdo a kdy napsal následující věty: Sotva dnes může někdo věřit, že by mohl dál existovat systém, „který míval vinu na zoufale pomalém rozhodování vlád“, a proto se „potřeba autoritativnější vlády“ zdá nesporná. Byl to v říjnu 1938 prezidentem Zemanem tak oblíbený Ferdinand Peroutka.

První republika měla to štěstí, že jí zakladatelská státní idea – Masarykem naordinovaná směs demokracie, liberalismu a rozumářství – vydržela až do konce. Jenže pak v září 1938 přišel „Mnichov“, ideály se vmžiku zhroutily a druhá republika se obrátila proti té první. Samozřejmě se hledal viník. Méně rozumní novináři než Peroutka psali, že za to může 20 let „řádění různých těch ideologických ismů“, a katolický básník Jakub Deml blouznil, že Mnichov je božím trestem za Masarykovu republiku, neboť „tímto státem jsme zhřešili“.

Dnes jsme na tom i bez nového Mnichova („pozvání“ milionu migrantů do Německa znamenalo pro stabilitu střední Evropy zhruba to samé co militarizace Porýní v roce 1936, ale Mnichov to fakt nebyl) vcelku podobně. Státní idea polistopadového režimu – řekněme prozápadní liberální demokracie rozkročené mezi Havlovým disidentským humanismem a Klausovým tržním kapitalismem – je skoro vyčerpaná. Liberální myšlení mizí, ve společnosti sílí radikální nálady, na Hradě sedí vlivový agent Kremlu a tradiční strany potřelo nedefinovatelné populistické uskupení, které není ani pravicové, ani levicové, vyznává vůdcovský princip a svůj úspěch založilo na boji proti korupci, i když je jeho generální ředitel stíhaný za mnohamilionový dotační podvod.

Demokracie vs. autorita

Druhá republika přestala být liberální demokracií během pár týdnů, a než ji Němci po 167 dnech zlikvidovali, už nejspíš nebyla ani (autoritativní) demokracií. Nakolik je proti takovému vývoji rezistentní dnešní česká společnost, těžko říct. V posledních několika letech zhruba dvě třetiny lidí konstantně tvrdí, že by uvítaly „vládu pevné ruky“, jenže to může znamenat spoustu věcí – od volby „silného muže“ typu Babiše přes sympatie k polskému či maďarskému pojetí demokracie až po tvrdou diktaturu.

Pokud otázka zní „demokracie, nebo autoritativní vláda“, jsou výsledky jiné. V posledním únorovém výzkumu veřejného mínění pro CVVM, tedy po parlamentních i prezidentských volbách, uvedlo 56 procent respondentů, že demokracie je „lepší než jakýkoli jiný způsob vlády“, 22 procent by preferovalo autoritativní vládu a 16 procent lidí tvrdí, že demokracie není pro jejich život důležitá (zbylých šest procent neví). Přesvědčených demokratů zjevně není moc, ovšem na druhé straně je to nejvíc od roku 2004, kdy se CVVM začalo takto ptát.


Čtěte esej: Ústava v obležení

 Ústava v obležení


Mimochodem v únoru 2012, to ještě Nečasově vládě zbýval v úřadě rok a půl, bylo úplně nejhůř – demokracii preferovalo jen 42 procent lidí, autokracii 24 procent a jedno to bylo 27 procentům respondentů. S nástupem tandemu Babiš–Zeman začala čísla pomalu růst, což je pěkný paradox, který lze zjevně interpretovat tak, že antidemokratické nálady ve společnosti těsně souvisejí s krizí tradičních politických stran.

Strany a straničky

V posledních volbách dostaly tradiční polistopadové politické strany pouhou třetinu hlasů a jakýkoli politický marketingový projekt založený na jejich kritice – od Bártových „dinosaurů“ přes Babišovo „všetci kradnú“ až po pirátské „pusťte nás na ně“ – má slušnou šanci na úspěch. Krizi politických stran otevřeně připouštějí ústavní právníci, politologové i historici, a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský dokonce tvrdí, že výsledkem je „jistá degenerace demokratických pravidel“. Strany podle něj dávno ztratily své přirozené zázemí – „lidi pracující v zemědělství reprezentovaly agrární strany, živnostníky strany živnostnické, křesťany křesťanské a zaměstnance továren a veřejného sektoru sociální demokracie“ –, a nedovedou si proto udržet voliče, přičemž alternativa bývá většinou horší než originál.

Za hlavní viníky Mnichova nepokládala veřejnost kupodivu ani tak Hitlera a západní spojence, ale kromě prezidenta Beneše „staré“ politické strany a straničky, jejich neustálé půtky a fakt, že (řečeno slovníkem dneška) málo „makaly“. Hezky tento pocit vystihuje v úvodu článku citovaný Peroutkův výrok, ale bylo jich víc a mnohem ostřejších.

Heslem okamžiku se tak kromě slova „odbenešit“ stalo „přebudování“ či „zjednodušení“ politického života a také výraz „chaos demokracie“. Rudolf Halík, šéfredaktor agrárnického deníku Venkov, to vyjádřil jasně: „Na věky odložíme stranické a ideologické boje! (…) zrevidujeme obsah i formu stranictví. Zjednodušíme stranický systém podstatným omezením počtu stran.“ Zdaleka ne všichni s tím souhlasili, jenže spojenému tlaku seshora i zezdola čelit nemohli. „Mimo Prahu už si lid rozhodl o likvidaci starého systému a tvoří všude národní jednotu, která volá jen po schopných vůdcích,“ pochvalovala si na začátku listopadu Národní politika. Pár dní poté se všechny dosavadní pravicové strany (včetně fašistů) uměle spojily do Strany národní jednoty a ty levicové vytvořily „loajální opozici“ – Národní stranu práce. Vlna spojování zasáhla rovněž veškeré spolky, organizace, a dokonce, jako by nás jednotné kopání do meruny mohlo ochránit před Hitlerem, sportovní kluby.

Vybral banku, sebral Hanku

Dalšími viníky všeobecné mizerie byli a stále jsou „otcové zakladatelé“. Havel i Klaus (jejich vzájemný vztah nemá smysl pitvat) to dnes schytávají rovným dílem. „Havloid“ či „kavárník“ jsou minimálně na venkově a na Hradě docela sprosté nadávky. Když jel naposledy Zeman do Štrasburku, ostentativně a bez povšimnutí minul výstavu věnovanou svému předchůdci Havlovi a Babiš pro změnu o Klausovi (seniorovi) tvrdí, že je „ největší polistopadové zlo“. Komerční nacionalista Okamura je spravedlivý na obě strany a klidně jedním dechem zmíní polistopadový „loupežný kapitalismus“ i „pimprlové představení“, které překřtil ze sametové na „ukradenou revoluci“. Odklon od původních polistopadových idejí je však ve skutečnosti mnohem hlubší. Postoj Hradu k našim západním spojencům jsme už zmínili a ještě před několika lety (a za první republiky jakbysmet) by bylo zcela nepředstavitelné, aby v čele státu stanul agent politické policie minulého režimu.


Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:

Prezidentská demokracie

 Ilustrace k eseji Prezidentská demokracie


Za druhé republiky to nebylo jiné. Když Beneš po Mnichovu emigroval do Británie, doma se o tom zpívalo – „vybral banku, sebral Hanku, sedl na aeroplán, to byl jeho plán“ – a noviny vážně řešily, že si na jedné fotce v emigraci dovolil se pousmát. Okamžitě se začaly přejmenovávat ulice, náměstí a neunikl, jak psaly noviny, dokonce ani „vltavský výletní parník Dr. Edvard Beneš“.

Vzhledem k objektivnímu selhání československé diplomacie se dá takový postoj pochopit, jenže nenávist šla mnohem dál a týkala se nejen Beneše, ale také Masaryka. Odsudků se vyrojila spousta, ovšem asi s nejtvrdším vyrukoval katolický spisovatel Jaroslav Durych. Masarykovu filozofii označil za „diletantský, nedoucký“ padělek, absurdně tvrdil, že bývalý prezident mohl i za hospodářskou krizi z počátku 30. let, protože ta šla přece řešit „autoritativně“, jenže „filosof se jen díval“ a „hlásal a dělal věci zlé“. Řešením podle něj byl jedině zákaz dalšího hlásání této „katastrofální protikatolické“ filozofie.

V dobových novinách se objevily názory, že ve starém dobrém Rakousku-Uhersku by se Čechům vedlo lépe a koncept Masarykova „velkého Československa“ byl pro národ přílišným rizikem. Plánovanou legionářskou expozici na Vítkově nahradila nová – prohabsbursky zaměřená – výstava z historie českého vojenství a překopávat se začala i samotná historická idea Československa. Místo Masarykem prosazovaného husitství a reformace se kladl důraz na baroko, Přemyslovce, Lucemburky a hlavně na – v tehdejším pojetí k Německu smířlivou – svatováclavskou tradici. „Už před tisíci lety vykoupil sv. Václav na (saském vévodovi – pozn. red.) Jindřichu Ptáčníkovi samostatnost Čech hospodářskými ústupky ve formě 120 volů a 500 hřiven stříbra,“ vysvětloval jinak apolitický Hospodářský rozhled.

Kůň vlastenec

Paralel existuje samozřejmě mnohem víc. V obou krizových obdobích se dařilo radikálům a vlastenectví se zvrhávalo v bezduchý nacionalismus. V dnešním Česku téma imigrace – u nás prakticky neexistující – ovlivnilo poslední parlamentní i prezidentské volby, za druhé republiky však bylo objektivně hůř.

Státní úřady od ledna 1939 propouštěly Židy a vládní Strana národní jednoty ve svých „zásadách kulturní politiky“ tvrdila, že hlavním nepřítelem je „rozkladný židovský vliv, jenž by mohl připravit národ o jeho duši“. Projevy tehdejšího nacionalismu byly často až komické. Dobrá byla třeba kampaň za počeštění jmen. Mizely německé nápisy z vývěsních štítů, počešťovala se jména a příjmení, měnily se názvy kin (Hollywood, Alfa, Metro, Broadway) a očištěny měly být i dostihy. „Už ten název ústředí – Jockey Club! Působí to sice vznešeně, ale není to ani trochu naše. Úplně směšně už působí, když v dostihovém programu čteme titulek – Turf slouží vlasti. Proboha proč turf? Proč ne dostihový sport?“ rozčilovala se Národní politika. A dodávala, že ani koně by nemuseli urážet cit národa: „Pro příště musí vymizeti jména jako: Duke of Wellington, Seyches atd. atd.“

Plíživé převraty

„Koncentrací“ politického života liberální demokracie v Československu na podzim roku 1938 skončila. Bylo to vědomé – dnes by se řeklo konsenzuální – rozhodnutí a dalším krokem měla být změna ústavy (také dnes se o ní mluví víc, než je zdrávo). To se sice do německé okupace nestihlo, jenže v prosinci schválil parlament zmocňovací zákon, který vládě umožňoval nařízeními měnit zákony, a prezidentovi (po dohodě s vládou) dokonce ústavu. Toho vláda okamžitě využila a – kromě jiného – prosadila nařízení „o vzniku a zániku politických stran“ a zreformovala samosprávu, takže napříště měli mít v obcích a městech rozhodující slovo nikoli volení starostové, ale jmenovaní obecní a obvodní tajemníci.

 Bez Mnichova po Mnichovu

Následovalo již zmíněné nařízení proti Židům ve státních službách, z regálů mizely Masarykovy spisy, do kin nesměla Čapkova Bílá nemoc a W + V + J po zákazu své nejnovější hry radši emigrovali. Zpřísnila se cenzura a podle knihy Jana Gebharta a Jana Kuklíka Druhá republika přestalo vycházet téměř 1900 periodik. Nově zřízená Národní kulturní rada navíc počítala se změnou školních osnov, zavedením „řízeného knižního trhu“, postátněním všech divadel či „výchovným působením rozhlasu“ (Česká televize tehdy ještě neexistovala).

Sešup to byl až děsivě rychlý a během pouhých pěti měsíců se z československé autoritativní demokracie stal spíš autoritativní režim.

Dnešní česká společnost na tom není zdaleka tak zle jako ta československá v říjnu 1938. Jenže dobré to také není.
České republice chybí všeobecně uznávaná státní idea, politice dominují dva muži, z nichž ani jeden není bytostný demokrat, a nebezpečná tak může být i mnohem slabší krize než ta mnichovská. Převraty navíc, jak v prosinci během diskuse v Senátu podotkl právník a sociolog Jiří Přibáň, „přicházejí plíživě“.

Čtěte také:

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský: Jsme svědky politické degradace

Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu

Esej: Na Hradě se každý zblázní. Českým prezidentům překáží ústava

 Ilustrace k eseji Na Hradě se každý zblázní