Záhada jménem Fridman - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Záhada jménem Fridman

,
Záhada jménem Fridman
Zdroj: Profimedia.cz

Co znamená příliv miliard dolarů na americký trh zdravotnických služeb v kombinaci s faktem, že švédský telekomunikační operátor Telia prodává svoje turecké aktivity a že britská finanční média nemohou přijít vlastním úřadům na jméno kvůli ochraně dodávek plynu z evropského kontinentu? Inu, znamená to, že Michail Fridman – jeden z nejbohatších ruských oligarchů – je ve formě.

Řeč je o nejzáhadnějším ze zhruba stovky ruských (dolarových) miliardářů. O muži, který je zadobře s Vladimirem Putinem alespoň natolik, aby mohl v Rusku bez problémů podnikat, ale jehož byznys zároveň rozkvétá na Ukrajině a těší se neobvyklé podpoře vlivných západních médií. Letos v březnu jej dobře informovaný časopis Business New Europe označil za nejvlivnějšího ruského podnikatele (ačkoli podle Forbesu je „až“ sedmým nejbohatším Rusem) a Bloomberg o něm zároveň píše články nazvané třeba Ne všichni ruští miliardáři jsou Putinovými kmotry.

Jestli si říkáte, že to celé nedává dohromady moc smysl, máte samozřejmě pravdu. A zároveň jste blízko leitmotivu celé Fridmanovy superúspěšné podnikatelské kariéry, jímž je otázka: Jak mu to mohlo projít?

Tisíc rublů? Vrať je!

Jedna z možných odpovědí bere v potaz skutečnost, že na rozdíl od mnoha jiných postkomunistických zbohatlíků Fridman nezačal svoji kariéru megakrádeží, nýbrž – zní to skoro frivolně – poctivou prací.


Trump a jeho ruská aféra chronologicky. Čtěte esej Daniela Deyla:

Trump na pokraji odvolání
 Americký prezident Donald Trump


Dnes třiapadesátiletý rodák z ukrajinského Lvova, města silně protisovětsky naladěného, měl potíž dostat se na univerzitu kvůli svému židovskému původu. Jeho matka si o tom nedělala iluze: se svým příjmením nemůžeš do žádné vlády, říkala mu ještě o mnoho let později. Tenhle střípek už ovšem Fridman sděloval reportérovi Financial Times nad salátem z avokáda v restauraci Frescobaldi v luxusní londýnské čtvrti Mayfair.

Cesta ze Lvova do Londýna pro něj začala v polovině osmdesátých let, kdy Fridman v atmosféře Gorbačovovy perestrojky myl okna; zanedlouho měl deset zaměstnanců a kvetoucí byznys. Když matka poprvé zjistila, že si Miša za měsíc vydělá tisíc rublů, což byl zhruba sedminásobek inženýrského platu, hnala ho, aby peníze okamžitě vrátil, nebo půjde do vězení. Fridman peníze nevrátil (koneckonců je neukradl, nýbrž vydělal) a do vězení nešel.

Adjektivum „kvetoucí“ v případě Fridmanova mytí oken zjevně není nadsázka. Za peníze z něho vygenerované založil v roce 1990 firmu Alfa Echo, jež obchodovala s komoditami. Když téměř vzápětí zakládal Alfa Banku, jež dnes tvoří jádro konglomerátu Alfa Group, stála bankovní licence sto tisíc dolarů. Zaplatil je v hotovosti ze svého.

Kdo si na počátku 90. let zařídil v bývalém SSSR banku, měl cestu ke snadnému profi tu jednoduchou. „Stačilo podchytit cash fl ow nějaké organizace, nejspíš ještě státní, za peníze nakoupit dolary a splácení vlastních závazků co nejdéle protahovat,“ píše Business New Europe. Postupující znehodnocování rublu (i dalších postsovětských měn) dotyčnému zaručilo výtečné zisky.

Fridmanova Alfa Bank však fungovala jako skutečná banka. Jak moc se taková věc vyplácí, vyšlo najevo již o pár let později. V roce 1998 skolila ruské banky finanční krize. Ani Alfa Bank nebyla bez problémů, ale například jako jediná soukromá ruská banka nikdy nezastavila výběry v hotovosti.

Tou dobou už Alfa Group začala pronikat do dalších oblastí, jako jsou maloobchod (X5 Retail Group) a telekomunikace (Altimo). To nejsou podniky typické pro běžného oligarchu; mají relativně nízké marže a vysoký objem. Proto potřebují schopné vedení – a v tom je další Fridmanova zvláštnost. Na rozdíl od většiny ruských miliardářů dneška i včerejška se nikdy nesnažil o mikromanagement svých aktivit. Nebál se práci delegovat na druhé a měl šťastnou ruku při jejich výběru. Když se podíváte na seznam třiceti nejbohatších Rusů, zjistíte, že kromě Fridmana v něm figurují tři jeho společníci German Chan, Alexej Kuzmičov a Pjotr Aven. To je v ruských poměrech nebývalé.

Úhelným kamenem úspěchu ruského velkopodnikatele v 21. století však je vztah s Vladimirem Putinem. „Snažíme se být k jakékoli vládě vstřícní a přátelští, ale přitom si od ní držet odstup,“ dal Fridman reportérovi Financial Times trochu koženou odpověď na otázku, jak proplouvá komplikovaným politickopodnikatelským ruským prostředím.

Remíza jako vítězství

Spojovacím článkem mezi Putinem a Fridmanem je Pjotr Aven, jenž léta působil jako prezident Alfa Bank (a šéf lobbistických aktivit celé Alfa Group) a zároveň patří k okruhu Putinových mocných petrohradských známých a chvíli sloužil jako vicepremiér. Vztahy mezi oběma muži jsou, řekněme, korektní. „Můžete mi připomenout, proč vám tohle dávám?“ ptal se Putin Avena v citaci časopisu Fortune, když mu před deseti lety v Petrohradě předával jakousi cenu. „Protože jsem neudělal nic, za co byste mě mohl dát zavřít,“ odpověděl stejně napůl v žertu Aven. „Neudělal,“ souhlasil Putin, „zatím ne.“


Sputnik a Russia Today. Nástroje kremelské propagandy:

Rudá dezinformační mašina stojí miliardy. Teď cílí na FrancouzeStudio agentury Sputnik na ekonomickém fóru v Petrohradu


Fridmanova pozice je výjimečná v tom, že si může dovolit nejít Putinovi a jeho lidem vždycky na ruku. Takovým případem byla kauza TNK, Ťumeňské ropné společnosti. Fridman ji se dvěma dalšími společníky koupil v roce 1997 za 800 milionů dolarů a později ji sloučil s ruskými aktivitami britské BP. Když společná firma začala být obrovsky výdělečná, Fridman z ní Brity de facto vyštípal (jeho oblíbeným trikem bylo nechat firmu zažalovat u soudu v některé z odlehlých sibiřských oblastí, kam museli britští manažeři cestovat a byli z toho zoufalí). To bylo v roce 2008.

Později vyšlo najevo, že státní obr Rosněfť, jejž vede Putinův nejbližší spojenec Igor Sečin, se chce angažovat v téže oblasti, ačkoli na ni měla výhradní právo právě TNK-BP. Fridman a jeho lidé dali Rosněfť k soudu – a přestože byli nuceni svoji firmu prodat, dostali za ni plnou tržní cenu. Pro Fridmana to znamenalo 14 miliard dolarů. Pokud jeho střet se Sečinem dopadl formálně remízou, za daných podmínek musel Fridmanovi výsledek chutnat jako vítězství.

Co s takovými penězi? „Jestli je vydělali legálně, mohou si s nimi dělat, co chtějí,“ řekl údajně na adresu Fridmana a spol. Putin po uzavření obchodu v roce 2013.


Přečtěte si zamyšlení Daniela Deyla nad budoucností Donalda Trumpa:

Co může Trumpa udržet u moci i po roce 2020

Kuřácký koutek Daniela Deyla


„Ale doporučuji je investovat v Rusku,“ dodal významně. Fridman je však z větší části investuje jinde – dokonce třeba na Ukrajině (jeho Alfa Bank tam funguje coby Alfa Bank Ukrajina; vlastní podíly v mobilních operátorech Kyivstar a Vimpelcom, z nichž pro změnu nevybíravě vystrnadil norského partnera Telenor).

Po roce 2013 si v Lucembursku založil firmu LetterOne, do jejíchž tří divizí (jedna se zabývá zdravotnictvím v USA, druhá technologiemi a třetí energetikou) stahuje veškeré své aktivity. Nedělá mu přitom potíže nezaplatit závazek, když si myslí, že mu to neuškodí (tak to provedl s partnerskou bankou v Kanadě), nebo použít drsnou strategii v jednání se spolumajiteli společných podniků. Po Britech v TNK-BP se o tom přesvědčili Norové v ukrajinském Kyivstaru i švédská Telia, již přinutil prodat podíl v tureckém operátorovi Turkcell. „Je to jako v ragby: na hřišti jeden z druhého vymlátíte duši a pak jdete společně na pivo,“ tvrdil přesto Fridman ve Financial Times.

Boj o telecom

To samozřejmě platí pouze v případě, že zbude, kdo by na řečené pivo jít mohl, což není vždycky. V roce 2008 se Fridman dostal do sporu o značný podíl v obřím telekomunikačním operátorovi Megafon.

Prodávajícím byl ruskoamerický právník (a homosexuální playboy s ambicemi v Hollywoodu) Leonid Rožeckin; zájem o akcie měla Fridmanova firma Altimo a společnost IPOC, již tajně vlastnil tehdejší ruský ministr komunikací a IT Leonid Rejman. Rožeckin s Rejmanem chtěli Fridmana ze hry vyšachovat. Složitý příběh skončil tak, že Rejman byl v květnu 2008 na hodinu odvolán z ministerského postu, protože vyšlo najevo jeho vlastnictví IPOC; Rožeckina našli s rozmlácenou hlavou v lotyšských lesích 30 kilometrů od jeho přepychové vily a Fridman se stal vlastníkem Megafonu.

Bud jak buď – faktem je, že Fridman se na Západě těší lepší pověsti než drtivá většina ostatních ruských oligarchů. V roce 2015 trvala britská vláda na tom, aby prodal britská aktiva německé energetické společnosti DEA, již převzal, protože se obávala, že by na něho mohly dopadnout sankce jako na člověka blízkého Kremlu (ale přitom mu psala omluvné dopisy, že nemá pochyby o jeho schopnostech).

Média v čele s Bloombergem a Financial Times se jej v rozporu se zvyklostmi zastávala; psala, že postoj Londýna je „brutálně nespravedlivý“. Důvod? Fridman přece neslouží Putinovi.

Související články:

Putinovi lobbisté loví Trumpa. Jejich snaha je marná

WikiLeaks: CIA se při hackování umí vydávat za Rusy

Manuál pro počítačovou válku. I kybernetické konflikty mají svá pravidla


Ohodnoťte tento článek
Diskuze