Zlatá éra českého mecenášství

 Drchal 15. července, 06:00  -  Václav Drchal
15. července, 06:00

Přelom 19. a 20. století byl zlatou érou českého mecenášství. Řada podnikatelů tehdy zbohatla a ještě z nich nevyprchal obrozenecký pocit, že národu je třeba pomoci.

Když krátce před Vánocemi 1899 zemřel Alois Oliva, vzbudilo to mezi vlastenci dychtivé rozechvění. Někdejší obchodník a spolumajitel cukrovaru vlastnil dle odhadů až několik milionů korun, děti neměl a všeobecně se očekávalo, že peníze odkáže národu. „Po úmrtí šlechetného mecenáše Bedřicha Schnella (o něm později - pozn. red.), který 200 tisíc zlatých odkázal Ústřední matici školské, kdy celý národ žehnal památce tohoto dobrodince, vyžádal si pan Alois Oliva vydání svého kšaftu a učinil k němu dodatky. Dnes odpoledne bude testament otevřen“ těšily se Národní listy.

Očekávání bylo namístě. „Zvěčnělý mecenáš“ projevil štědrost již mnohokrát. Pár let předtím například založil Vychovatelnu Olivových pro napravování a vzdělávání chudých, morálně zpustlých, nikoli však „blbých“ (dnes bychom řekli duševně zaostalých) dítek. Nákup pozemku a stavba budovy v Říčanech ho přišla na bezmála 66 tisíc zlatých (132 tisíc v korunové měně), provoz ústavu se měl navíc hradit z výnosů dvou pražských činžáků, které na tyto účely věnoval.

Jenže to celé dopadlo jinak. Když se soud závětí prokousal, musely Národní listy smutně konstatovat: „Závět i dodatky jsou sepsány v řeči německé. Zesnulý na své příbuzenstvo pamatoval v prvé řadě. Národní instituce byly ponechány v dalekém ústraní.“ Univerzálním dědicem se stal synovec Olivovy zemřelé ženy Julius Hancy a na všechny ostatní - další příbuzenstvo a různé národní spolky - zbylo „jen“ 300 tisíc zlatých. Bylo to zklamání, ale když přebolelo, zařadil se také Oliva do panteonu českých národních mecenášů.


S obědy jsem původně chtěla pomoci jednorázově, říká Ivana Tykač


Kde jsou naši mecenáši?

Majetek na přelomu 19. a 20. století zkrátka zavazoval a nějaký ten příspěvek na národní věc byl otázkou cti. Šlo o zlatou éru českého mecenášství: řada českých podnikatelů tehdy dokázala zbohatnout aještě z nich nevyprchal obrozenecký pocit, že národu je třeba pomáhat.

Tisku to ale stále bylo málo. „Na stavbu vyššího německého gymnasia v Břeclavě daroval panující kníže Lichtenstein 10 000 K. Kde jsou naši mecenáši?“ ptaly se roku 1902 noviny Ostravan. Národní listy zase v roce 1895 navrhovaly, aby se mecenášství postavilo jako v Americe na pevné základy. Autor článku psal, že v New Yorku každý, kdo přispěje 50 dolary na dětskou nemocnici, může svým jménem nazvat jednu postel, a dodával: „Nuže, naši mecenáši z kruhů boháčů bývají někdy poněkud nedoslýchaví. Cožpak, aby se na ně šlo trochu po amerikánsku?“


Bankéř a průmyslník. Největší prvorepublikoví sběratelé umění


Většina tehdejších lidumilů je dávno zapomenuta, každopádně bylo jich mnoho. Jan Boček v knize Studentské nadace v Království českém píše, že na přelomu 19. a20. století existovalo v Čechách (Moravu nepočítaje) plných 1290 nadací pro studenty. Ty nejstarší pocházely ještě z 16. století - například roku 1583 odkázala chebská vdova Anna Wunschlerová 20 zlatých na knihy pro chudé studenty a jmění nadace se od té doby rozmnožilo na 100 zlatých a 52 krejcarů - ovšem většina z nich (916) byla založena až v druhé polovině 19. století.

Zdaleka nejvíc nadání měli „na svědomí“ duchovní (277), pak šlechtici (81), měšťané (76), vdovy (63), lékaři a učitelé (obě profese shodně 43). Nejštědřejší byli lidé v převážně německém Ústeckém kraji (164), poté v Praze (126) a v jižních Čechách (123). Přispěla řada známých osob, třeba Albrecht z Valdštejna, ale dvě nadace svoji hodnotou všechny ostatní překonávaly - nadace hraběte Jana Josefa Caretto di Millesimo z roku 1785 (zhruba 3,5 milionu zlatých) pro vydržování stovky příslušníků starošlechtických rodin a nadace hraběte Jana Petra Straky (přes tři miliony zlatých) z roku 1710 na stavbu akademie pro mladé šlechtice ze zchudlých rodů, díky které dnes stojí sídlo české vlády.

Jediný, kdo se jim dokázal vyrovnat, byl stavitel a dle dobového tisku „největší mecenáš český“ Josef Hlávka.

Jak se stavělo ve Vídni

Peníze Hlávka nadělal v 60. letech ve Vídni. Byla to bohatýrská doba. Vídeň zbořila hradby, uvolnily se dva miliony čtverečních metrů parcel a na nich začala vznikat výstavní Ringstrafie. V letech 1860 až 1873 postavila Hlávkova firma dle knihy Aloise Lodra Josef Hlávka 142 činžovních domů a několik veřejných monumentálních budov k tomu. Nejdůležitější z nich byla vídeňská Dvorní (dnes Státní) opera.

Vídeňané jí sice potupně říkali „utopená kisna (versunkene Kiste)“, ovšem staviteli Hlávkovi osobně blahopřál císař. Dodržel původně stanovený rozpočet a na stavbě navíc vydělal 400 tisíc zlatých, což byla vzhledem k tomu, že dělníci tehdy v českých Liebigových textilkách brali 50 krejcarů denně, ohromující suma.

Zvěčnělý mecenáš. Když roku 1897 odkázal policejní komisař ve výslužbě Bedřich Schnell národu 200 tisíc zlatých, bylo to překvapení. Starý pán žil již 40 let v ústraní, rád chodíval do polabské restaurace U Červenků a o jeho bohatství a češství neměl nikdo ani tuchy. Pohřeb měl každopádně velkolepý.

Na konci 60. let se chronicky přepracovaný Hlávka zhroutil. Nejdřív mu jen ochrnuly nohy a roku 1873 musel v pouhých dvaačtyřiceti letech odejít na odpočinek. Příští desetiletí strávil na svém zámku v západočeských Lužanech, a když se zotavil, byl už tím velebným kmetem, jak ho známe z fotografií: vysoká postava, dlouhý bílý vous, dle kterého se mu říkalo „Rýbrcoul“, tmavý kabát až po kolena, olbřímí rourovitá kaťata a nevyžehlený cylindr, se kterým prý chodil i na audience k císaři. O jeho šetrnosti se ostatně vyprávěly legendy - vlakem údajně jezdil zásadně třetí třídou, v Karlových Varech se ubytovával jen v levných hotelích, deštník měl děravý a nové oblečení si koupil až tehdy, když mu žena namluvila, že stojí polovic.

Dokonale česky se sice nikdy nenaučil (Jaroslav Vrchlický si dělal legraci třeba z jeho nemožné německo-české splácaniny „kroňkat“, což znamenalo být nemocen), okamžitě se však zapojil do národního života. Byl členem řady spolků, stal se poslancem a hned na začátku 80. let věnoval desetitisíce zlatých na různé národní účely.

Balmaceda nás týrá

„Největším českým mecenášem“se však stal až v roce 1887, kdy oznámil, že věnuje 200 tisíc zlatých na založení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Věci se tenkrát vyřizovaly ještě pěkně postaru, a tak poslanec Albín Bráf mohl později vzpomínat, jak to vypadalo, když Hlávka přišel s návrhem do českého zemského sněmu: „Sáhnuv do hlubokého šosu dlouhého černého kabátu svého, vyndal podlouhlý balíček a odstraniv obálku vyložil na stůl dvacet kusů rakouské stříbrné renty po desíti tisících zlatých.“


Kuks po půlmiliardové rekonstrukci znovu ožívá. Smrt odsud ale nezmizela


Hlávka se stal prezidentem „své“ akademie a při jejím řízení se okamžitě vrátil ke své někdejší preciznosti, hyperaktivitě a všudypřítomnosti. Mnozí to těžce nesli: „Hlávka stůně a jest v Lužanech, ale i přesto odtamtud týrá nás v akademii, jak jen může,“ stěžoval si toho času činovník akademie Vrchlický, který Hlávku v dopisech s oblibou tituloval - dle chilského prezidenta proslulého ignorováním parlamentu - „Balmaceda“.

Veřejnost si akademie cenila, i když našli se i rebelové. Tak třeba básník Josef Svatopluk Machar ji za udělování literárních cen (spojených s kulatou finanční částkou) jen vybraným autorům kritizoval slovy „beztaktnost, žravost, plebejské myšlení, malichernost, žabí horizont, šosáctví a hospodské přímo návyky“ a Svatopluk Čech z ní kvůli jménu císaře v názvu rovnou vystoupil. To bylo mimochodem ke starému pánovi poněkud neurvalé: také František Josef patřil k velkým národním mecenášům, když třeba na postavení Národního divadla věnoval Čechům tisíce zlatých, a na opravu Karlštejna dokonce 300 tisíc zlatých.

Hlávka se každopádně neurazil, a když spisovatel zestárl, začal Čechovi měsíčně vyplácet 1200 korun doživotní renty.

Vše pro chudé studenty

Roku 1904 vyrostla v Praze na Zderaze vysokoškolská kolej pro 211 nemajetných českých studentů. Bydlení bylo zdarma a za jídlo se platilo 12 korun měsíčně. Hlávka do začátku věnoval 200 tisíc korun, později přidal dalších skoro 150 tisíc a různá drobná vydání měl s kolejí prakticky denně. Stejně důležitá byla také reklama, kterou svým darem udělal. Všichni dodavatelé snížili ceny zboží určeného pro kolej o 50 procent, matka světoznámého houslisty Jana Kubelíka věnovala violu, manželka profesora Hennera šachy, firma Hermann poskytla zdarma „ze zvláštní přízně“ 16 stříbrných konvic na kávu a 12 stříbrných cukřenek, krejčí Niesser ušil studentům gratis vázanky a Vrchlický předal kolejní knihovně 47 svazků svých děl.


Čekání na Gatese. Tuzemští miliardáři se učí filantropii


Hlávka se staral o každou drobnost -od měděného nádobí až po záclony -a dámám, které ho navštívily na zámku v Lužanech, neváhal servírovat ke kávě vlnu a pletací jehlice, aby studentům pletly punčochy. „Celé dny stříháme a třídíme prádlo pro studentskou kolej,“ lákala učitelka Marie Bartáková dceru básníka J. V. Sládka k vlasteneckým galejím, „dosud byli jsme sami; totiž pan generál Groller, paní Hlávková, děti zjatek a já. Zítra přijedou pan vrch. ředitel (Zemské banky Království českého - pozn. red.) Mattuš se sl. Růženkou. Přijedeš sem též, Helenko?“

Tak to ostatně s Hlávkou bylo vždy. Známá je třeba zděšená reakce nejvyššího maršálka Jiřího Lobkovice na Hlávkovo veřejné oznámení, že věnuje 15 tisíc zlatých na jezdeckou sochu svatého Václava: „Vy jste dobrý! Darujete nám postroj, ale ekypáž a koně si k němu máme koupit sami!“

Nová Byzanc. Roku 1864 začal Josef Hlávka dle vlastního projektu stavět v Černovicích (dnes Ukrajina) rezidenci bukovického metropolity, Dnes v areálu o rozloze poloviny Versailles, který je zapsán na seznamu UNESCO, sídlí Černovická univerzita.

Hlávkovou kolejí prošlo v letech 1904 až 1939 zhruba 3500 studentů. Po jeho smrti sice její hospodaření zasáhla inflace, jenže šlo o tak prestižní záležitost, že se okamžitě našli noví mecenáši. Celých 365 tisíc věnoval ředitel cukrovaru v Dolním Cetně Karel Kubeš, půl milionu přidal statkář a právník Heřman Janovský a čtvrt milionu manželé Stibralovi.

Bohatýr lásky k národu

Třetím velkým Hlávkovým mecenášským počinem bylo zřízení Národohospodářského ústavu. Už v roce 1895 odkázal Karel Rieger, majitel tkalcovny ve Vilémově, českému národu 100 tisíc zlatých. Dlouho ležely ladem, vlastně až do doby, než Hlávka oznámil, že k nim přidá dalších 200 tisíc na zřízení zmíněného ústavu.

Architekt a Stavitel Antonín Wiehl. Odkázal na národní účely 900 tisíc zlatých.

Vznikl v roce 1907 a Hlávka se stal jeho prezidentem. Už v březnu následujícího roku však zemřel. „Opouští národ český bohatýr lásky k národu, obětavosti pro lid český a jeho kulturní poslání, jeho mecenáš ve stylu nejskvělejším, jeho dobrý genius v nejlepším a nejskvělejším smyslu slova,“truchlily Národní listy. Hlávkova dobročinnost tím ale nekončila. Zbylo po něm Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, kterému odkázal veškerý svůj majetek v hodnotě 5 279 726 korun.

Ti druzí

Hlávkovi se sice z novodobých mecenášů nevyrovnal nikdo, nicméně některé dary byly vysoké. V listopadu 1911 například Národní listy informovaly, že architekt a stavitel Michal Zeyer věnoval „celé své jmění, asi 900 000 K dobročinným účelům“, přičemž nejvelkoryseji „obdařena byla česká vysoká škola technická“. Noviny zároveň připomínaly, že stavitelův bratranec „Julius Zeyer, slavný český spisovatel“ odkázal před deseti lety „byť i skrovnější jmění (asi 65 500 K) na naše duševní povznesení, založi v fond ku podpoře mladých českých spisovatelů“.

Zklamání. Po smrti obchodníka Aloise Olivy se vlastenci těšili na možná až deset milionů zlatých. „Zesnulý na své příbuzenstvo pamatoval v prvé řadě. Národní instituce byly ponechány v dalekém ústraní,“ musely po přečtení závěti konstatovat noviny.

Ještě víc - zhruba milion v akciích a dům na Václavském náměstí, ve kterém dnes sídlí knihkupectví Academia - odkázal v listopadu 1910 Hlávkově akademii další stavitel (kde bychom bez nich byli) Antonín Wiehl. K proniknutí na stránky tisku však stačil dar mnohem nepatrnější.

Noviny například roku 1909 s nadšením psaly o Antonínu Schneiderovi-Svobodovi, vrchním soudním radovi ve výslužbě, který ještě za svého života věnoval Kutné Hoře „dům svůj s krásnou zahradou, jenž representuje hodnotu asi 80 000 K, k tomu cíli, aby z výtěžku jeho byla každého roku podělována strádající mládež městských opatroven“.

Řeřavé uhlí vděčnosti

Hotové orgie národní vděčnosti uspořádaly noviny v úvodu zmíněnému Bedřichu Schnellovi, který, jak se po jeho smrti v květnu 1897 ukázalo, odkázal Ústřední matici školské překvapivě přes 200 tisíc zlatých. Pocházel z německé rodiny, avšak cítil se Čechem.

Někdejší policejní komisař žil zcela nenáročně, nikdo ho neznal a k naplnění jeho „pozemských potřeb“, jak tvrdil patetický fejeton Národní politiky, mu kromě práce na zahrádce „stačila podbabská Břetislavka a hostinec U Červenků“.

Snadno se prý mohl stát miláčkem národa, „leč mysl jeho byla utkána z nejjemnějšího přediva noblesy“, o pocty nestál a radši nikým neviděn v poklidu odešel: „Shrnul uhlí řeřavé vděčnosti na naši hlavu, nezbývají nám leč slova, nějaký kamenný nebo kovový památník a láska, o níž s jistotou víme, že se jí více účasten státi nemůže.“

Byl by to hezký konec článku, ale tak jednoduché to se Schnellem nebylo. Při probírání jeho pozůstalosti totiž kdosi narazil na 15 let postrádanou závěť jiného boháče, rytmistra Antonína Bergra, ze které plynulo, že skoro devadesátiletý kmet-mecenáš měl zdědit ještě dalších 350 tisíc zlatých, ale jaksi se o ně zapomněl přihlásit. Školská matice se o ně s c. k. erárem pochopitelně soudila. Ze sporu se postupně vyvinula nekonečná mýdlová opera, jejíž výsledek během následujících 120 let utonul v mlhách.

Přečtěte si také:

Galerie miliardářů. Nejbohatší Češi investují do umění

Inovativní základní školy boří stereotypy

Společenská odpovědnost firem ovlivňuje lidi při jejich doporučování a rozhodování

Počítače vám to vrátí. Investice do technického vzdělání se vyplatí


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Když za škodu může sport...
O dědictví IV: Dědit, či darovat?
3 věci, na které není dobré zapomínat před odjezdem na služební cestu
Daňové přiznání za rok 2017: Změny u daňového zvýhodnění na děti a daňového bonusu
Bez potřebné doby pojištění vám důchod nedají
Auta
Kvíz: Víte, co se děje, když se na přístrojové desce…
Arrivo je systém, díky kterému pojede i Dacia Duster nebo Fabia 1.2 HTP 320 km/h
Škoda Superb 2.0 TSI 4×4 vs. BMW M760Li xDrive: Přesné porovnání neporovnatelného
Že je elektrická nákladní Tesla revoluční? Kdeže, elektrická Avia tu byla už dávno
Pokuta za pád z kola? Absurdní, ale ne víc než jiné pokuty za nehodu [komentář]
Technologie
Parádní akce: Samsung Galaxy S7 za 8200 Kč a S7 Edge za 10 600 Kč
Velký přehled slev na Černý pátek 2017 (průběžně aktualizováno)
Mlácení dělníků, smrt v kantýně aneb Jak se dělá iPhone X
Nereferenční Radeony Vega konečně tady? PowerColor chystá vydání před koncem listopadu
Cnews FM: Platíme mobilem s Android Pay. Vydrží nám to? [podcast]
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít