Kuks po půlmiliardové rekonstrukci znovu ožívá. Smrt odsud ale nezmizela

Holec 24. června, 14:00  -  Petr Holec
24. června, 14:00

Lidské Ctnosti a Neřesti. Jejich temné sochy od Matyáše Bernarda Brauna na vás varovně shlížejí z terasy, když k baroknímu hospitálu Kuks stoupáte z údolí Labe, které tu spíš než řeku připomíná malý hnědý potok. Dvanáct Ctností a dvanáct Neřestí plus dva andělé Blažené a Žalostné smrti. Nebo jinak: život i smrt jsou si na Kuksu, jehož půlmiliardová rekonstrukce letos získala prestižní Grand Prix Ceny Evropské unie pro kulturní dědictví Europa Nostra, prostě rovné.

Občas se Kuksu říká zámek, za to ale jako obvykle můžou komunisté, mistři neřestí bez ctností. Ti totiž slavný barokní hospitál Františka Antonína Šporka přejmenovali na státní zámek, jímž samozřejmě nikdy nebyl. Skutečný Šporkův zámek stával na druhém břehu Labe, které tu podle místní mytologie obklopují břehy Života a Smrti. Jenže později vyhořel a stejně jako Šporkovy vyhlášené lázně se třemi léčivými prameny, kdysi mimochodem slavnější než třeba Karlovy Vary, odtud zcela zmizel. Ve stráni po něm zbyly jen majestátní schody připomínající italské paláce.

Moderní domov důchodců

„Tohle byl už od začátku hospitál pro sto mužů. Mísí se tu charitativnost s velkolepostí,“ říká mi mladý kastelán Kuksu Libor Švec, zatímco sedíme v jeho stylové kanceláři. I ta je nově zrekonstruovaná, stejně jako zbytek hospitálu včetně krásné zahrady. Celý areál to měl ale se svou budoucností ještě před deseti lety podobně nahnuté jako mnozí někdejší „špitálníci“ - také byl v dost dezolátním stavu. Na poslední chvíli se však podařilo prosadit kompletní rekonstrukci za 450 milionů korun, z 85 procent hrazenou EU.

„Přísné to tady nebylo, oni neměli téměř žádné povinnosti. Jen museli ráno v 5.30 vstávat. Nemuseli si vůbec nic platit, celý pobyt včetně oblečení, jídla, pití i léků měli zdarma. Dožívali tady v poměrně klidném stáří,“ vysvětluje Švec někdejší režim hospitálu, který později upravovala i dobová vyhláška Hausordnung fur das Kukuser Hospital z roku 1898, visící stále na zdi. A to si dnes, kdy pobyt v mnohem méně velkolepých soukromých domech pro seniory finančně zruinuje celé rodiny, namlouváme sociální pokrok.

„Když je sem přijímali, museli být bezúhonní. A pokud se nevrátili do tří dnů, tak je odsud vyhodili. V dnešní době by to bylo něco jako domov důchodců, ale jen pro muže,“ dodává Švec. Nutno podotknout, že něco takového by dnes Šporkovi, jenž se nejen nadmíru velkolepým a štědrým hospitálem snažil zakrýt svůj nižší původ, určitě neprošlo kvůli genderové rovnosti. Kde jsou dnes muži, tam prostě musejí být i ženy. Přitom ryze mužský hospitál, kde pobývalo postupně až 1500 mužů, by zřejmě nebyl úplně špatným místem ani pro ženy. Zdejší špitálníci se totiž nesměli hádat, rvát a vůbec se chovat typicky mužsky.

„Taky se nesměli ožírat, i když každý den dostávali litr piva i postní víno,“ popisuje téměř idylický mužský svět Švec, jenž tu nyní žije i se svou rodinou. S takovým erárem se i mše určitě přežívaly líp než s dnešní mističkou prášků. Hospitály se sice stavěly už od desátého století, jejich medicínské části se ale přidávaly až od 16. století. Ani tehdejší Kuks, který Švec vykresluje jako velmi živou obec, ovšem nebyl jen rajskou zahradou. I v něm se samozřejmě odrážely ctnosti a neřesti jeho zámožného mecenáše, který dal v rámci své charitativnosti sem tam někoho zle zmrskat.

„ Byl to rozporuplný člověk, osobnost plná protikladů. Sem vodil hosty, sám ale žil dole v údolí. Někdy lidem otvíral sýpky, jindy je nechal fyzicky trestat. Byl to taky velký hypochondr, který se každé ráno zajímal o počasí. A hodně rád se taky soudil, téměř o cokoli. Kvůli jedné směnce byl dokonce zavřený i na Pražském hradě,“ popisuje ho Švec. Přitom je to vlastně ironie: sám Špork se plného zprovoznění hospitálu nedožil. Umřel pět let předtím, než na Kuks v roce 1743 dorazil první převor řádu milosrdných bratří Narcis Schon. Fakt hezké jméno.

Špork vše financoval z velkoryse dotované nadace, po jeho smrti ale začaly časem docházet peníze a s nimi se z Kuksu postupně vytratila i veřejná štědrost. Přesto hospitál v různých formách přežil až do roku 1938, kdy ho po mnichovské dohodě na čas ovládly spíš jen neřesti: Němci ho nejdřív využívali i jako sklad arizovaného majetku, načež se sem koncem války uchýlily německé ženy a děti prchající před často brutální pomstou postupující Rudé armády. Pro Kuks velmi příznačný koloběh života a smrti.

Smrt si nevybírá

Špork byl synem vestfálského vojáka, a i když o peníze neměl nouzi, trpěl celý život svým nízkým původem. Za Kuks tak vlastně může povýšená šlechta, jež ho svou přezíravostí vyhnala na venkov, kde začal bez posměšků budovat svůj velkolepý sen o vznešenějším a lepším životě. Špork byl velkým objednavatelem uměleckých děl a určitě také jednou z nejzajímavějších person českého baroka, jímž zveleboval nejen svůj vlastní životní prostor. V životě ale vždy viděl i smrt, v níž jsme si všichni rovni - nebo aspoň téměř. I kvůli své zálibě hledání ideálního světa se obklopil nejlepšími umělci své doby, kromě sochaře Brauna i rytcem Michaelem Heinrichem Rentzem, malířem Petrem Brandlem nebo italským architektem Giovanni Battistou Alliprandim, který Kuksu vtiskl italskou romantickou tvář. Italskou prostorovou i architektonickou velkorysostí ale hospitál určitě netrpí ani uvnitř. „Tady bývala jídelna pro veterány,“ vede mě Švec do světlé a rozlehlé místnosti, z níž by dnes nejspíš byla michelinská restaurace.

A totéž platí i pro pokoje špitálníků: na každého z nich tady už před více než 200 lety vycházelo tolik metrů čtverečních krásného prostoru, že je dnešní developeři ani neumějí spočítat. A když vstoupíte do zdejší apatyky U Granátového jablka, druhé nejstarší barokní ve střední Evropě, pochopíte, proč se právě takhle jmenuje: Granátové jablko je symbolem znovuzrození a přesně tak se v téhle místnosti cítíte. Ostatně nešlo o jedinou místnost; k lékárně patřily i laboratoře na výrobu léčiv, třeba prášku z lebky oběšence. „Takové léky dnes už v lékárnách moc nenajdete,“ usmívá se Švec.

I k obrození ale patří všudypřítomná smrt. Její motivy se linou celým Tancem smrti, souborem asi 50 velkých nástěnných maleb v dlouhé chodbě, jíž často procházeli špitálníci. „I tady vidíte, že ve smrti jsou si všichni rovni. Odvádí si ze života všechny stavy, chudé i bohaté,“ vysvětluje Švec hlavní filozofický motiv hospitálu. A skutečně: Na lehce strašidelných malbách, kde se smrt zjevuje trochu jako přízrak, si ze života odvádí blázna, opilce i urozeného pána. Špork jí musel být posedlý.

I posmrtně v ose

Nakonec ze života samozřejmě vyvedla i jeho. Ještě předtím si ale s sebou vzala jeho otce, jehož zakladatel hospitálu uložil do rakve v rodinné hrobce. Tu nechal postavit pod kostelem Nejsvětější trojice. Kostel hlavní budovu hospitálu rozděluje na dvě dlouhá křídla a stojí proti někdejšímu Šporkovu zámku v údolí. „ Vždycky tady svítilo světlo, aby připomínalo pomíjivost života. Špork sem prý ze svého zámku viděl,“ vypráví uvnitř hrobky Švec.

Snad. Kromě protikladu života a smrti totiž celý někdejší areál Kuksu pojí osy různých staveb. A jedna z nich vede právě přímo z hrobky přes schody k hospitálu a most přes Labe až ke schodům k někdejšímu Šporkovu zámku na druhém břehu. Takže nepřekvapí, že zde v dokonalé ose nakonec v cínových rakvích leží i Špork a jeho otec. Určitě se jim tu odpočívá dobře, mohla by se tady vyučovat ideální cirkulace vzduchu. „I proto tady později plánovali sklad brambor,“ podotýká Švec.

Ještě mě ale upozorňuje na nejcennější kousek: Braunův vysoký dřevěný kříž s ukřižovaným Ježíšem, kam se každé ráno v devět hodin chodili modlit špitálníci. Za nákladnou rekonstrukci Kuks nedostal jen nejvyšší evropskou cenu, v roce 2016 se stal i tuzemskou stavbou roku. „Někdy to byly hodně stresové situace. Jednalo se o velkou částku a do té doby jsme vždycky opravovali jen kousek,“ vysvětluje Švec, zatímco mě venku provází idylickou bylinkovou zahradou obnovenou v rámci rekonstrukce.

Kastelán v hospitálu pracuje patnáct let a bydlí tu i s celou rodinou. Je i on tak intenzivně prodchnutý smrtí? „To víte, že jsem tím nasáklý. Ale doporučil bych to každému. Kastelán může pracovat duševně i fyzicky. A já se snažím, aby tady lidé chápali přítomnost přes minulost. A to před rekonstrukcí nešlo, protože to bylo jen mrtvé místo,“ usmívá se.

Přečtěte si také:

Havel v gruzínské metropoli sedí a přemýšlí. V Tbilisi odhalili jeho sochu

Oprava Šlechtovy restaurace začne v červnu. Nikdo se neodvolal

Transgas dostal šanci. Ministr Herman zahájil přezkum rozhodnutí o památkové ochraně


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Když za škodu může sport...
O dědictví IV: Dědit, či darovat?
3 věci, na které není dobré zapomínat před odjezdem na služební cestu
Daňové přiznání za rok 2017: Změny u daňového zvýhodnění na děti a daňového bonusu
Bez potřebné doby pojištění vám důchod nedají
Auta
Kvíz: Víte, co se děje, když se na přístrojové desce…
Arrivo je systém, díky kterému pojede i Dacia Duster nebo Fabia 1.2 HTP 320 km/h
Škoda Superb 2.0 TSI 4×4 vs. BMW M760Li xDrive: Přesné porovnání neporovnatelného
Že je elektrická nákladní Tesla revoluční? Kdeže, elektrická Avia tu byla už dávno
Pokuta za pád z kola? Absurdní, ale ne víc než jiné pokuty za nehodu [komentář]
Technologie
Velký přehled slev na Černý pátek 2017 (průběžně aktualizováno)
Mlácení dělníků, smrt v kantýně aneb Jak se dělá iPhone X
Nereferenční Radeony Vega konečně tady? PowerColor chystá vydání před koncem listopadu
Cnews FM: Platíme mobilem s Android Pay. Vydrží nám to? [podcast]
Desky platformy Intel Z390 už existují. V Sandře se objevil model od SuperMicro
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít