Konec demokracie. Před 70 lety zahájili českoslovenští komunisté „průzkum bojem“

 Zámečník 31. prosince 2017, 06:00  -  Miroslav Zámečník, Václav Drchal
31. prosince 2017, 06:00

Když v červnu 1947 vyšel v deníku Daily Mail článek o tom, že je jen otázkou času, než komunisté uchvátí v Československu moc podobně jako v Maďarsku a Bulharsku, vzbudil rozhořčení. Svobodné slovo – deník národněsocialistické strany, která byla nejsilnějším konkurentem komunistů – označil zprávu za „opravdu hloupou“ a jejího autora za muže trpícího „chorobnou fantazií“. O pouhý měsíc později byl korespondent britského listu van der Bijl z Československa vypovězen.

Jenže ještě téhož léta se začaly dít věci. Sovětský svaz zakázal Československu účast na Marshallově plánu a ministr zahraničí Jan Masaryk mohl pronést svoji nejcitovanější větu o „Stalinově pacholku“. Sucho sužovalo zemědělce čím dál tím víc a komunisté rozjeli dosud nevídanou kampaň za milionářskou dávku. „My chceme, aby platilo 35 tisíc milionářů, a oni chtějí, aby platily miliony poplatníků,“ křičelo na demokratické strany Rudé právo.

V září vzniklo Informbyro – Moskvou řízená organizace komunistických stran – a komunisty ovládaná bezpečnost zahájila tři rozsáhlé zpravodajské hry, které lze sotva popsat jinak než jako „prověrku sil“ na únor následujícího roku: krčmaňskou (krabičkovou) aféru, mosteckou špionážní aféru a „spiknutí na Slovensku“.

Parfémy pro tři ministry

Do sekretariátu místopředsedy vlády Petra Zenkla dorazil 10. září 1947 malý balíček. Jeho lidem bylo divné, že by si Zenkl objednal – jak stálo na obale – nějaké „parfumy“, a tak byli obezřetní. Když zásilku rozbalili, objevili dřevěnou leštěnou krabičku ozdobenou čtyřlístkem pro štěstí, na jejímž víku byl čtverečkem lepenky přilepen uzlík provázku, který vedl vyvrtanou dírkou kamsi dovnitř. Jak o dva dny později psaly stranické noviny Svobodné slovo, zavolali „zřízence Spilku, starého zkušeného legionáře“, který uzlík opatrně odřízl a nahlédl dovnitř: „Ocelové perko a neznámý mechanismus jej varovaly – pekelný stroj.“

Dáreček. Ministři Zenkl, Drtina a Masaryk právě v karikatuře Svobodného slova dostali balíčky s „pekelnými stroji“. Ze zdi na ně blahosklonně shlíží komunistický ministr vnitra Nosek.

Podobné štěstí měli rovněž lidé na sekretariátu národněsocialistického ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny; zásilku určenou ministru zahraničí Janu Masarykovi zachytili policisté ještě na poště. Uvnitř krabiček bylo nastraženo 200 gramů trinitrotoluenu a všechny tři podal na poště v pražské Ostrovní ulici „muž ve stáří 40 až 45 let, světle kaštanových vlasů, vyholeného plnějšího obličeje“, který zřízence za přepážkou upozornil, „aby s nimi moc neházel“.

Komunisté měli jasno. Generální tajemník strany Rudolf Slánský hned nazítří prohlásil, že „takzvaný atentát“ není nic jiného než „hanebná provokace reakce“, a Rudé právo překřtilo událost na „atentát na služky a sekretářky“, vydalo článek s názvem Atentáty a provokace – zbraň světové reakce a bez důkazů psalo, že si balíčky poslali sami národní socialisté: „Je známo, jakými byli němečtí národní socialisté mistry ve využívání různých těch atentátů pro své politické cíle. Zdá se, že se čs. národní socialisté od nich leccos z tohoto umění naučili.“ Ani Goebbels to neuměl lépe.

Krčmaňská stopa

Vyšetřování vedené komunisty ovládanou bezpečností vypadalo nejdřív slibně. Už po několika dnech se veřejnost dozvěděla, že krabičky za války vyrobil obuvník Stanislav Pilař a prodával je jeden obchod na Václavském náměstí: nesly však stopy jeho amatérismu, a tak se všichni divili, když si kdosi na začátku září koupil hned tři. Tím ale vyšetřování víceméně usnulo.

Dost možná by to tak i skončilo, kdyby do sekretariátu národněsocialistické strany v Olomouci nedorazil v polovině září někdejší starosta nedaleké Krčmaně Ladislav Loveček. Vyžádal si místního tajemníka strany Františka Kolavu a vyprávěl mu, že přesně takové škatulky, jaké ukázaly noviny, viděl na začátku září u svého známého, věčně opilého krčmaňského truhláře a komunisty Jana Kopky: stejně velké, se stejnou dírkou ve víku a se čtyřlístkem pro štěstí. Od Kolavy se to brzy dověděl generální tajemník strany Vladimír Krajina a pozval si Lovečka – který na něj zapůsobil „celým svým vzezřením, způsobem výpovědi, svou rozhodností a opravdovostí“ – do Prahy. Případu se poté na začátku listopadu ujal brněnský kriminalista – a národní socialista – Alois Přikryl.


Přečtěte si: Zlatá éra českého mecenášství


Opilec Kopka dlouho nevzdoroval a přiznal, že krabice vyrobil, přičemž od svého švagra, domovníka krajského výboru KSČ v Olomouci Aloise Zapletala, věděl, že do nich má být vložen „pekelný stroj“. Oba navíc v krčmaňské hospodě blekotali cosi o tom, že „ministři dostanou dárek“. Ve vazbě poté skončil i Zapletal a někteří další místní komunisté. Jenže pak do případu zasáhl jeho pražský „prokomunistický“ vyšetřovatel Josef Görner, trval dál na „pražské“ stopě a podezřelé po pár dnech z vazby pustil.

Kulomet pod senem

Předáci národních socialistů se poté na noční poradě z 18. na 19. listopadu v bytě ministra spravedlnosti Drtiny shodli na tom, že bezpečnost záměrně nic nevyšetřuje a případ musejí převzít justiční orgány. Druhý den Krajina podal trestní oznámení a případ dostal na stůl olomoucký státní zástupce František Doležel (v té samé době se pokoušel dostat k soudu vraždu 265 německý mužů, žen a dětí na Švédských šancích). Do komunistického převratu se případ uzavřít nepodařilo, ale justiční vyšetřování podle pozdějších Drtinových pamětí stále více ukazovalo na to, že pokus o atentát měli na svědomí radikální olomoučtí komunisté v čele s poslancem a bývalým partyzánem Jurou Sosnarem, přičemž iniciátorem v pozadí mohl být předseda olomouckého krajského výboru KSČ – a Gottwaldův zeť – Alexej Čepička.

Doleželovi se brzy navíc podařilo objevit Sosnarem ukrývané zbraně. Ty podle knihy Karla Kaplana Protistátní bezpečnost dostali olomoučtí komunisté (spolu se 100 tisíci korunami a sedmi tunami papíru do rotaček) v roce 1945 od sovětského maršála Jeremenka a dlouho poté ležely v budově krajského výboru. Menší část – kulomet, několik samopalů a pušek, tisíce nábojů – objevili vyšetřovatelé pod senem na půdě jednoho místního komunisty, větší část „odevzdal“ Sosnar komunistickému veliteli městské policie v Olomouci, u kterého Doležel zbraně zajistil.


Bankéř a průmyslník. Největší prvorepublikoví sběratelé umění


Komunistický ministr vnitra Václav Nosek sice v parlamentu nález zbraní bagatelizoval (lidé po válce ukrývají spoustu zbraní), ovšem komunisté se díky krčmaňské aféře dostali do defenzivy a Sosnar se musel vydat vyšetřovatelům. Národní socialisté si tehdy hodně věřili a jejich šéf Krajina se dokonce, jak později přiznal ve svých pamětech, domníval, „že z toho komunisté už nevyváznou“. Naivnější už být nemohl. Mostecká provokace

Jestliže při vyšetřování pokusu o atentát bezpečnost „pouze“ kryla skutečného viníka, mostecká špionážní aféra byla čistou provokací. Na konci září zpravodajci ministerstva vnitra vyreklamovali z pankrácké věznice kriminálníka Vladimíra Podivína, který seděl za všechno možné od krádeží a podvodů přes rozšiřování pohlavní nákazy až po „najímání čs. státních příslušníků do cizí branné moci“. Zprávy, podle kterých měl Podivín kontakty na některé osoby z rodícího se protikomunistického odboje, nelhaly, a tak ho bezpečnost už o pár dní později nasadila do akce.

Podivín na severu Čech kontaktoval hrdinu Svobodova 1. československého armádního sboru Pravomila Raichla, který si díky pobytu v gulagu přivezl ze Sovětského svazu – tedy kromě řady vyznamenání za chrabrost – nefalšovanou nenávist k tamnímu režimu. Už v roce 1946 překročil německé hranice, aby kontaktoval americké zpravodajce, a v Československu pak kvůli tomu skončil na chvíli ve vězení. Hned na první setkání vzal Podivín s sebou dva pracovníky StB – Kroupu a Müllera. Představil je jako dva Američany českého původu Edyho a Tonyho, s nimiž, jak zněla legenda, „přijel z Německa a kteří tam byli instruováni pro podzemní činnost v Československu“.

Následovaly další schůzky, počet kontaktů narůstal a na začátku listopadu začala bezpečnost zatýkat. Ven se informace dostaly až po týdnu a Rudé právo sumarizovalo, že bylo zatčeno 36 špionů, „kteří ve spojení s činiteli jistého cizího státu připravovali úklady o republiku a dopustili se vojenské zrady“, když údajně prodávali zprávy o jistém „vojenském podniku“, o stavu armády a „činili přípravy k nedovolenému ozbrojování“.

Znělo to lákavě a bezpečnost se snažila případ rychle dotáhnout. Jenže když předali případ justici, ukázalo se, že je zase všechno jinak. Lidé, kteří se „přiznali“, začali najednou odvolávat a stěžovali si na fyzický i psychický nátlak ze strany StB, a to včetně Podivína, který tvrdil, že spolupracoval jen kvůli hrozbě zatčení matky a sestry. Raichl pak při konfrontaci s Podivínem uvedl, že to byl právě on (Podivín), kdo vyprávěl o chystaném protikomunistickém puči, „pro který se musí něco udělat“, a dal mu adresy lidí, které je třeba zkontaktovat. Tony s Edym navíc podle něj tvrdili, že plán „je schválen vedoucími činiteli všech nekomunistických stran“, přičemž výslovně jmenovali Zenkla, Drtinu a Krajinu.


Hitler nebyl nemocný. Měl jen absťák


Šlo zkrátka o klasickou akci StB, jenže s dosud fungující politickou opozicí a bez totalitně umlčené justice to jaksi nefungovalo. Věděli to i komunisté. Zpráva bezpečnostního odboru ministerstva vnitra z února 1948 stroze konstatovala, že „vzhledem k politickým poměrům bude těžko provokaci dále hájit“. Existuje rovněž svědectví plukovníka Nyče, který pracoval ve skupině vyšetřující mosteckou aféru, dle kterého mu sám velitel obranného zpravodajství Bedřich Reicin řekl, že „ti chlapi to blbě udělali a že schází ‚cizí moc‘ (napojení na zahraničí) a že z toho bude ostuda“. Ta se z toho sice do února vyvinout nestihla, ovšem justice se opět dala do vyšetřování a ministr spravedlnosti Drtina požádal o vydání Edyho a Tonyho.

Slovenský očistec

Nejhůř bylo nepochybně na Slovensku. Komunisté tady měli daleko slabší postavení a v květnu 1946 jim Demokratická strana uštědřila těžkou volební porážku (61 ku 30 procentům hlasů). Cílem proto bylo Demokratickou stranu rozštěpit či prostě zakázat.

Už na jaře 1947 rozjeli komunisté na Slovensku kampaň za očistu veřejného života od ľuďáků, fašistů a všemožných jiných zrádců. Nic z toho nebylo, a tak StB začala 13. září zatýkat. Nejdřív šlo asi o 80 lidí z okolí Žiliny. Někteří z nich snad opravdu měli vazby na ministra zahraničí Slovenského štátu Ferdinanda Ďurčanského žijícího v emigraci, našlo se i několik zbraní (šest pistolí, devět pušek, granát a 36 kilo výbušnin, což oproti olomouckému arzenálu nestálo za řeč) a někdo ze zatčených možná skutečně šířil protistátní letáky, jenže ty z vlaku – na čí asi popud? – vyhazoval rovněž třeba okresní tajemník komunistické strany v Košicích A. Kokles.

Goebbelsovo právo. Komunistické Rudé právo informuje čtenáře o „spiknutí“ na Slovensku.

Rudé právo každopádně v článku nazvaném Organisátoři protistátního spiknutí na Slovensku dopadeni vesele blábolilo, že „ľuďáčtí spiklenci“ jsou „ve spojení s benderovci a esesáky“ a chystali „atentát na presidenta republiky, sabotáže a ozbrojené povstání“. Zatčených bylo brzy přes 400 a případ se začal přelévat do Bratislavy – blíž k vedení Demokratické strany.

Zatčeni byli dva ze tří generálních tajemníků strany: Miloš Bugár, Ján Kempný a kromě nich řada níže postavených politiků a úředníků. Existuje přitom svědectví, že na jejich zatýkání s bezpečností úzce spolupracoval pozdější prezident a tehdejší předseda Sboru pověřenců (svým způsobem slovenská vláda s osekanými pravomocemi) Gustáv Husák. Smyčka se začala stahovat také kolem místopředsedy Gottwaldovy vlády Jána Ursínyho, když si bezpečnost přišla pro jeho tiskového tajemníka Ottu Obucha. Už v září se objevily první stížnosti na kruté zacházení se zatčenými – tehdy se používalo slovo „gestapismus“ – a poslanec Štefan Blaško později ve sněmovně vyjmenoval řadu podrobností. Tak například: prezidiální šéf Osidlovacího úřadu v Bratislavě Dobrovodský kvůli bití „na jedno ucho zcela ohluchl“, jiné oběti zlomili vyšetřovatelé spodní čelist a „jezuita Hutira byl tak zbitý, že si nemůže ani sednout, ani se neudrží na nohou a třese se jako člověk, který utrpěl otřes mozku“.

Používalo se i psychické vydírání: „Ženám se ukazují zápisy, že se jim manžel přiznal k nevěře, manželům se ukazují zápisy s podobným obsahem.“

Všechny české strany držely vůči Slovensku poměrně dlouho linii KSČ. Ke změně došlo až na začátku listopadu. Nosek sice na zasedání vlády tvrdil, že rozsah a šíře spiknutí si „nezadá s přípravami k prvému rozbití republiky roku 1938–1939“, ovšem když Gottwald chtěl, aby se všechny české strany postavily proti slovenským demokratům, pohořel. Komunistům se pak ještě podařilo prosadit obměnu Sboru pověřenců, ovšem to bylo vše: justice opět začala odhalovat nejrůznější nesrovnalosti, a vyšetřování „slovenského spiknutí“ tak dospělo do podobného patu jako „Krčmaň“ a „Most“. Rozhodnout se mělo na začátku příštího roku.

Únor bílý, Gottwald sílí

Dál už jen ve zkratce. K vážnému střetu nekomunistických stran s KSČ došlo „na vládě“ 27. ledna. Drtina trval na zřízení vyšetřovací komise či stíhání provokatérů a komunistický ministr informací Václav Kopecký se mu vysmíval, že „popudem jednání ministra spravedlnosti je určitá psychóza“. Ještě větší dusno bylo na jednání vlády z 13. února. Drtina mluvil o Mostě, Krčmani i o Slovensku, stěžoval si, že justici dosud nebyli vydáni Edy s Tonym, a komunistům vmetl do tváře, že se jim po válce do strany vloudily „gangsterské a zločinecké živly“.

Do toho přišel sociálnědemokratický ministr výživy Václav Majer s informací, že se v Praze nazítří chystá výměna osmi obvodních velitelů SNB.


Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob


Odtud už vedla přímá cesta k Únoru. Drtina navrhl odvolání onoho rozkazu a suspendaci Edyho a Tonyho. Komunisté odmítli, ovšem většina vlády zavázala tehdy nepřítomného ministra vnitra Noska, aby zadání splnil. O týden později kvůli tomu podali ministři národněsocialistické, lidové i demokratické strany demisi a Gottwald – popostrkovaný náměstkem sovětského ministra zahraničí Valerianem Zorinem – konečně zakroutil československé demokracii krkem.

Pomsta

Už den před komunistickým převratem si bezpečnost přišla pro státního zástupce Doležela vyšetřujícího krčmaňský případ. Ostatní zúčastnění ho dříve či později následovali a Drtina se tři dny po převratu pokusil o sebevraždu, ovšem skok z balkonu přežil. Alexej Čepička ho mezitím nahradil v čele ministerstva spravedlnosti a začalo vyřizování účtů. Nejrychleji – hned na konci dubna 1948 – přišli na řadu slovenští „spiklenci“. Ursíny dostal sedm let, Kempný šest let, Bugár rok a Obuch 30 let. O dva týdny později došlo na „spiklence“ mostecké. Z třicítky obžalovaných jich soud osvobodil jen sedm, většina zbylých dostala nízké tresty, ale padly i tři rozsudky smrti, které však prezident Beneš nepodepsal. Raichl měl strávit za mřížemi zbytek života, ovšem v lednu 1952 se mu podařilo z Leopoldova utéct na Západ.

Drtina čekal ve vazbě na odsouzení do prosince 1953 a z vězení se dostal až v roce 1960. Podobně na tom byla trojice mužů, která se přímo angažovala v rozplétání krčmaňské aféry. Když v listopadu – po pěti a půl roku ve vazbě – „stanuli“ před Krajským soudem v Praze, byl na ně tristní pohled. Na nohou se držel jen tuberkulózou trpící Loveček, který se v létě toho roku pokusil o sebevraždu – rozbil okno a spolykal střepy. Doležela museli do jednací síně donést.

Na smrt. Pravomil Raichl dostal v květnu 1948 nejvyšší trest, byl mu však změněn na doživotí a v roce 1952 z vězení uprchl.

Vnímal, k ničemu se nepřiznal, a dokonce se hájil, jenže, jak o něco později konstatoval vězeňský lékař, nacházel se „ve stavu velmi sešlém a téměř beznadějném“, vážil necelých 40 kilo a nebyl schopen přijímat potravu ani žaludeční sondou. Ještě hůř na tom byl Kolava. Svět nevnímal, v jakémsi polovědomí ho jakžtakž držely povzbuzující injekce a tělo od pasu dolů mu svíral sádrový krunýř, protože měl – kromě všech dalších možných zranění – přeražené krčky obou stehenních kostí.

U soudu měli vlastně štěstí. Za svoji všetečnost nafasovali „jen“ mezi šesti a sedmi roky, takže po započítání vazby se všichni dostali poměrně brzy na svobodu. Jenže ani tam to za moc nestálo. Kolava byl až do konce života odkázaný na vozík a péči manželky.

Kvůli nedostatku výživy mu kosti nesrostly a s paklouby jaksi chodit nelze. Lovečkovu usedlost „schlamstlo“ JZD, a když se zbavil tuberkulózy, stal se závozníkem.

Někdejší státní zástupce Doležel nemohl podle knihy Zory Dvořákové Smrt pro tři ministry celých pět let sehnat práci. Teprve poté směl brigádně odklízet bahno, chodit s geodetickou tyčí či trávit potkany. K něčemu, co připomínalo jeho někdejší práci, se dostal až v roce 1967, kdy se – na prahu pražského jara – stal šéfem právního oddělení Restaurací a jídelen v Bruntále.

Přečtěte si také:

Sekaná pro gurmány

Kuks po půlmiliardové rekonstrukci znovu ožívá. Smrt odsud ale nezmizela

Bývalý esesman odkázal miliony spřáteleným skotským penzistům


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 3 | Průměrné hodnocení: 3.67

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Kolik zaplatíte za dálniční známky v Evropě? Přehled 2018
Jak funguje stavební spoření?
Na kolik vás vyjde zájezd First Minute? Známe průměrné ceny!
Na kolik vás vyjde cesta na Mistrovství světa v hokeji?
Měníte dodavatele elektřiny a plynu?
Auta
Majitelé sériového Jaguaru XE SV Project 8 mohou zdolat…
Další prodloužená specialita pro Čínu: Mercedes-Benz třídy A L Sedan
Nové BMW M850i xDrive nabídne 530 koní, řízení zadní nápravy a aktivní stabilizátory
Lexus ES se konečně podívá i do Evropy. Má se ho BMW řady 5 bát?
Chystá se další šestikolové monstrum. Prodloužený Range Rover má připomínat jachty
Technologie
Apple má v Microsoftu Storu první aplikaci – nenáviděné iTunes
Opera znovu vynalézá kolo. Touch je její čtvrtý prohlížeč pro mobily
Výrobci grafik hlásí strmý propad prodejů kryptotěžařům, karty budou konečně zlevňovat
Írán místo Telegramu prosazuje vlastní síť. Ta obsahuje emoji Smrt Americe
Emoji se skutečnou pistolí je prý problém. Apple, Twitter a Google ji nahrazují za dětskou verzi
Hry pro příležitostné hráče