Byl to klasický stalinský argot, který z větší části neznamenal vůbec nic. Trockisté, titoisté ani imperialističtí špioni se v soudní síni zjevně nevyskytovali, sionisté a kosmopolité (v raných 50. letech to byla víceméně synonyma) sice také ne, ovšem 11 ze 14 obžalovaných bylo židovského původu. A právě to byl klíč, který přivedl generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského na šibenici.
Žádný výslovný Stalinův příkaz – „je to Žid, tak ho pověste“ – pochopitelně neexistuje, jenže staré anglické přísloví o kvákajících kachnách také nejde úplně ignorovat. Hlavní roli v ukázkovém procesu svěřil Slánskému osobně Stalin, a to v době, kdy v Moskvě vrcholila kampaň proti „odrodilým kosmopolitům“, chystal se velký proces s židovskými lékaři a od dosavadního spojenectví s Izraelem se Sovětský svaz odvracel k arabským zemím. Jinak řečeno, proces se Slánským dokonale vyhovoval potřebám sovětské zahraniční i vnitřní politiky.
Dlouhá cesta
Vykonstruované politické procesy se členy strany dovedli sovětští vyšetřovatelé k dokonalosti už ve 30. letech. Když pak v roce 1948 odpadla od sovětského bloku Titova Jugoslávie, využil je Stalin – coby prostředek proti šíření „titoismu“ – prakticky v celém sovětském bloku: v Maďarsku to byl ministr vnitra a zahraničí László Rajk v Bulharsku premiér a generální tajemník Trajčo Kostov a v Polsku aspoň odstavili Wladyslawa Gomulku.
Esej: Dobrou chuť, soudruzi
Systematické hledání „československého Rajka“ začalo v polovině roku 1949 – ve chvíli, kdy Maďaři zahájili přípravu procesu s Rajkem. StB v Praze na žádost Maďarů zatkla sovětského exšpiona Noela Fielda, který měl představovat hledané spojení na Západ, a dodala do Budapešti několik československých občanů – například ředitele Čedoku Gejzu Pavlíka. Maďarský vůdce Mátyás Rákosi neustále tlačil na odhalení československého spikleneckého centra, a dokonce Gottwaldovi poslal seznam zhruba 160 Čechoslováků, jejichž jména padla při výsleších.
Hledání vhodných obětí řídili hned od počátku sovětští poradci a ti skrupule rozhodně neměli. Mučení se stalo normou a důkazy se nehledaly, nýbrž vyráběly, což jeden z poradců – Lichačov – hezky vysvětlil slovenskému estébákovi Teodoru Balážovi slovy, „že byl poslán do Československa kroutit krky, a když nebude kroutit krky jiným, zakroutí tím jeho“. Výsledky přesto za moc nestály, a Moskva proto poradce několikrát měnila.
O okolnostech nálezu záznamu procentu s Rudolfem Slánským čtěte více:
Rána se otevřela. Okolnosti nálezu záznamů procesu s Rudolfem Slánským přebíjejí samotný objev
Přešlapování na místě skončilo v říjnu 1950, kdy StB „sbalila“ brněnského krajského tajemníka strany Ottu Šlinga. Po Novém roce došlo na slovenské „buržoasní nacionalisty“ – poúnorového ministra zahraničí Vladimíra Clementise, budoucího prezidenta Gustáva Husáka či básníka Laca Novomeského. Z krutých výslechů brzy vykrystalizovaly dva slibné případy – český a slovenský. V české větvi měl Šling spolu s Marií Švermovou – vdovou po komunistickém mučedníkovi Janu Švermovi – usilovat o odstranění Zápotockého a (paradoxně) Slánského z funkcí, izolovat Gottwalda a poté – hezky po titovsku – odtrhnout Československo od sovětského bloku. V té slovenské šlo „buržoasním nacionalistům“ skoro o to samé – rozvrátit a odtrhnout Slovensko.
Tolik škůdců, nepřátel a spiklenců
Exministr Clementis byl natolik vysoce postavený, že roli „československého Rajka“ sehrát mohl, přesto se hledalo dál. Slánského jméno v protokolech poprvé zaznělo na jaře 1951. Vyšetřovatelé se na něj poté – i přes Gottwaldův zákaz – cíleně zaměřili a sovětští poradci začali prosazovat teorii, že Židé skrývající se ve straně připravují státní převrat. V létě toho roku měl ještě Stalin za to, že důkazy proti Slánskému neobstojí. Informoval o tom v dopise Gottwalda, ovšem zároveň navrhl-nařídil odvolání Slánského z funkce. K tomu došlo v září na zasedání ÚV KSČ.
Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu
Gottwald tehdy mluvil o paralelním mocenském centru a Slánský provedl rituální sebekritiku, když připustil, že kvůli němu proniklo do vedoucích funkcí „tolik škůdců, nepřátel a spiklenců“.
Hra skončila v listopadu 1951, kdy Stalin vyslal do Prahy zvláštního emisara – člena moskevského politbyra – Anastáze Mikojana s příkazem k Slánského zatčení.
Z pamětí Stalinovy dcery Světlany plyne, že její otec byl latentní antisemita. Charakteristická je třeba pasáž, ve které popisuje, jak si vzala spolužáka Grigorije Morozova: „Byl to Žid a to mému otci nebylo vhod. Ale nějak se s tím smířil (…) vem to čert (…) jen na jedné věci trval, aby se můj muž neobjevoval v jeho domě.“
Stalin byl nicméně pragmatik, a tak skoro celou válku podporoval Židovský antifašistický výbor, který pod vedením herce Solomona Michoelse sháněl mezi bohatými americkými Židy příspěvky na boj s Hitlerem. Na podzim 1947 navíc Sovětský svaz hlasoval v OSN pro vznik židovského státu, příští rok v květnu ho jako první na světě de iure uznal a umožnil Izraeli -napadenému arabskými sousedy – přežít, když mu zprostředkoval vojenské dodávky z Československa.
Jenže už předtím si to začal Stalin se sovětskými Židy paranoidně vyřizovat a vydal rozkaz k zavraždění nyní již nepohodlného Michoelse. Komando vyslané z Moskvy ho v lednu 1948 vylákalo na „daču“ šéfa běloruské bezpečnosti Canavy, utlouklo ho k smrti, přejelo náklaďákem a pak hercovo tělo – coby oběť nehody – pohodilo v zapadlé uličce Minska. Když v říjnu téhož roku první izraelskou velvyslankyni v Moskvě Goldu Meirovou spontánně vítalo 50 tisíc sovětských Židů, nedala na sebe reakce dlouho čekat.
Ubitý a přejetý. Na předsedu antifašistického výboru Solomona Michoelse poslal Stalin v lednu 1948 vrahy. Vše vypadalo jako nehoda.
O měsíc později zrušil Stalin Židovský antifašistický výbor, brzy poté vypuklo zatýkání, vyhazovalo se z práce, začala se zavírat židovská divadla, vydavatelství, kluby a v lednu 1949 stranický deník Pravda definoval Žida coby „odrodilého kosmopolitu“.
Spiknutí bílých plášťů
V srpnu 1952 (tedy čtvrt roku před Slánským) bylo v Moskvě popraveno 13 „sionistických spiklenců“, kteří v minulosti spolupracovali s Židovským antifašistickým výborem. Ničím se neprovinili, a tak se na ně – kromě dalších šílených obvinění – vytáhl dávno opuštěný plán zřídit na Krymu židovskou republiku, kterou prý vymyslel americký milionář Rosenberg proto, aby ji mohly uchvátit spáry mezinárodních sionistů. Zároveň se připravoval mohutný proces s předními sovětskými lékaři – skoro všichni byli židovského původu – kteří si prý „vytkli za cíl špatným léčením zkrátit život aktivním činitelům Sovětského svazu“, a zavraždili tak třeba Stalinova šéfideologa Andreje Ždanova.
Paralelně – vlastně lze těžko říci, co byla příčina a co následek – se zhoršovaly sovětsko-izraelské vztahy. Stalinův plán, že – v poválečném období jednoznačně levicově orientovaná – židovská elita udělá z Izraele sovětský satelit, selhal. Izrael se místo toho stále víc orientoval na Spojené státy a v roce 1951 s nimi uzavřel obchodní dohodu.
Na jasném čele lehký stín: Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Zpět ke Slánskému. Vyšetřování, týrání a učení rolí trvalo rok. Ke Slánskému v hlavní roli „přifařili“ sovětští poradci hodně nesourodou skupinu lidí – „buržoasního nacionalistu“ Clementise, nám již známého brněnského tajemníka Šlinga, vysoce postavené funkcionáře komunistické bezpečnosti – Bedřicha Reicina a Karla Švába či profesionální experty typu Rudolfa Margolia a Ludvíka Frejky.
Když v listopadu 1952 proces začal, Rudé právo ujišťovalo, že socialistická společnost odmítá antisemitismus coby „barbarskou odrůdu rasismu“, ovšem zároveň lhalo, že Slánský je „celým svým založením sionista“ a jeho spoluobžalovaný Bedřich Geminder rovnou „sionistický zločinec“, který místo pořádné češtiny (či aspoň němčiny) mluví jakousi překroucenou hatmatilkou: „Kdyby si stokrát dal změnit své jidášské jméno, jak mu to radil Slánský, neztratil by nic ze své kosmopolitní podstaty.“ Ani Volkischer Beobachter by to nenapsal líp.
Čtěte také:
