ZBAVENI VÍRY

Počet římských katolíků klesl o třetinu

Právě v době, kdy Český statistický úřad oznámil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů, se přišlo na to, že jeden ze sčítacích komisařů v Českém Krumlově zahodil archy s údaji o lidech ze svého obvodu do koše, aniž by je někdo postrádal. Truchlivá příhoda připomněla, že letošnímu sčítání od samého počátku nepřálo štěstí a především že v době probuzené občanské emancipace bude nutné zvolit jiné metody sběru dat. To ale neznamená, že by se letošní čísla měla také hodit do koše. Naopak.

Odklon od církví.
Ne že by člověka překvapilo, že oproti poslednímu sčítání v roce 1991 počet obyvatel České republiky klesl o více než devět tisíc. Ale že se podíl věřících ve zmíněné dekádě snížil ze 43,9 na necelých 32 procent, to je zpráva zajímavá. Stejně jako – ergo kladívko – že podíl lidí bez vyznání se zvýšil ze 40 na 58 procent. Dopočet do sta připadá na kategorii „nezjištěno , která je v případě náboženského vyznání velmi vysoká – deset procent – takže by se dalo říct, že lidé tyto údaje považují za intimní a nehodlají s nimi chodit na ulici. Někdo by si mohl také myslet, že jde o relikt předlistopadové psychologie, kdy víra byla vadou v kádrovém profilu.
Jenomže v roce 1991 bylo „nezjištěno dokonce šestnáct procent, takže letošní údaje lze považovat za směrodatnější. Proč takový propad, o tom budou patrně nejvíce přemýšlet samotné církve, v čele s římskokatolickou. Snad to nebude připsáno neúspěšnému „předsčítacímu pokusu přivést lidi k hrdosti na náboženské vyznání prostřednictvím médií. Protože církvím méně přející člověk by mohl namítnout, že lidé postupně vystřízlivěli a ještě méně přející člověk by řekl, že speciálně církev římskokatolická si za to svou všetečností může sama. Propad postihl všechny tři církve výslovně v dotazníku zmiňované – kromě římskokatolické (minus 1,3 milionu osob) i Českobratrskou evangelickou a Církev československou husitskou. Počet lidí hlásících se k ostatním církvím se však v uplynulých deseti letech zdvojnásobil.

Protestantský východ Čech. Vůbec nejméně lidí bez vyznání kupodivu není v Jihomoravském, ale ve Zlínském kraji – šestatřicet procent – což z něj podílově dělá oporu římskokatolické církve (48 procent lidí). Jihomoravský kraj je na druhém místě, ale oba východočeské kraje poměrně dost ztrácejí. Zde jsou patrné protestantské tradice. Na Královéhradecku se to projevilo v podílu věřících Církve československé husitské, na Pardubicku u Českobratrské církve. Další zajímavý posun se týká národnostního složení. Nepřekvapuje, že pod celostátním devadesátiprocentním podílem lidí hlásících se k české národnosti jsou až na Vysočinu (Jihlavsko) všechny moravské kraje. Překvapením ovšem je, že pod devadesátkou je i Karlovarsko. Lze to vysvětlit podílem cizinců, který je v tomto minikraji po Praze druhý nejvyšší – dvouprocentní – zatímco celostátní průměr je jedno procento. Nepřevažují ovšem Rusové, nýbrž Vietnamci. Jejich počtem Karlovarsku (zahrnujícímu ještě okresy Cheb a Sokolov) konkuruje pouze Ústecký kraj. A ještě k moravské národnosti: letos se k ní celostátně hlásilo jen 3,6 procenta lidí (v Jihomoravském kraji 17,3), zatímco před deseti lety to bylo přes třináct procent. To svědčí o tom, že na počátku devadesátých let se dělo cosi umělého. Lze tedy o obyvatelích České republiky mluvit jako o Češích? Asi ano.