Z hlediska bezpečnosti a vůbec základní existence České republiky je mnohem zásadnější konečně vymyslet a spustit plán boje proti suchu a trvalému nedostatku vody. Ve vší úctě k obětem současné pandemie, ať už pochází z čínského netopýra, nebo rozbité zkumavky, pro obyvatele Čech, Moravy a Slezska jsou daleko nebezpečnější vyschlé studny, prázdné vrty s podzemní vodou a půda připomínající spíše písek než hlínu.
Pandemie jednou odejde, ale sucho tu bude s námi pořád.
V té souvislosti zaráží především hibernace ministerstva životního prostředí, které už několik týdnů připomíná brouka ležícího na zádech. Přestože resortu kontinuálně od ledna 2014 vládne jeden ministr (Richard Brabec, kdyby náhodou někdo zapomněl) a měl už tak šest let na to, aby vypracoval a spustil nějakou koncepci, nic se neděje. A čínská chřipka - nejen Brabcovi - teď poskytuje dobré alibi, proč dlouhodobé potíže přehlížet. Jenže H2O, i kvůli extrémně malé zásobě sněhu z letošní zimy, není. Jen pro srovnání -k 30. březnu činilo množství vody uložené ve sněhu jen 221 milionů kubíků, což je zhruba třetina objemu orlické přehrady.
Co se musí stát, aby se politici konečně probrali a uvědomili si, že je třeba ihned změnit styl hospodaření s půdou a masivně oživovat krajinu, aby dokázala udržet vláhu? Tiskové konference „čau lidi“ u vyschlých studen nebo cisteren s vodou rozhodně nejsou řešením, jak zastavit probíhající proměnu Česka v zemi bez vody. #
