Důvěra českých ekonomických subjektů
v posledních měsících s ohledem na protikoronavirová opatření výrazně
propadla. Mírný květnový nárůst celkové důvěry v domácí ekonomiku lze tak
kvitovat alespoň v tom, že se z fáze volného pádu dostáváme do fáze
stabilizace. Překvapivý byl v květnu poměrně výrazný nárůst spotřebitelské
důvěry (na hodnotu 91,9), i když na dorovnání propadu z předchozích měsíců
to samozřejmě nestačilo (ještě v únoru důvěra spotřebitelů dosahovala
hodnoty 104,1).
Obáváte se hyperinflace?
Jen pro upřesnění, dlouhodobý průměr spotřebitelské
důvěry za období 2003 až 2019 má hodnotu 100. Co je však opravdu překvapivé
nebo spíše paradoxní, je to, že se v květnu mezi spotřebiteli výrazně
zvýšily obavy z růstu cen, zatímco jejich obavy ze zhoršení celkové
ekonomické situace a růstu nezaměstnanosti poklesly. To vše za situace, kdy
domácí ekonomika prudce poklesla a na návrat hrubého domácího produktu na předkoronavirové
úrovně si budeme muset počkat až na příští rok. A to ještě v tom
optimistickém případě.
Pokles hrubého domácího produktu je přitom téměř vždy výlučně spojen se zpomalením tempa růstu cen a při hlubších a déletrvajících recesích poté s deflací. Logika věci je taková, že slabá poptávka generuje desinflační (deflační) tlaky tím, jak nutí podnikatele nezdražovat (zlevňovat) zboží a služby tak, aby měli alespoň nějaký odbyt. Často používaná zkratka ‚expanzivní měnová politika centrálních bank rovná se automaticky růst inflace‘ tak v případě indexu spotřebitelských cen moc neplatí.
To, že pustíme do finančního systému likviditu, tak
automaticky neznamená, že tato likvidita bude využita. Respektive to neznamená,
že si firmy a spotřebitelé automaticky budou brát úvěry. K tomu totiž vůbec
nemusí dojít, když na to existuje velmi vhodné přísloví – můžete přivést koně
k řece, ale pít ho nepřinutíte. To samé platí i v tomto případě. Nežijeme
přece v příkazové ekonomice.
Pokud se tak v nadcházejících čtvrtletích
něčeho opravdu obávat, tak jednoznačně nárůstu nezaměstnanosti, z něho
vyplývající slabé poptávky a výsledně desinflačních až deflačních tlaků. Naopak
hrozba vysoké spotřebitelské inflace či rovnou hyperinflace je v českých podmínkách,
stejně jako ve „vyspělém“ světě, zcela minimální. Trochu to připomíná období
před deseti lety, když centrální banky po finanční krizi rovněž dramaticky
snižovaly úrokové sazby, rozjížděly kvantitativní uvolňování a zároveň se
množily hlasy, že hrozí hyperinflace. Výsledek? K žádné hyperinflaci
nedošlo. A podobně tomu bude i nyní.
Lze samozřejmě namítnout, že inflace se dostavila, ale jen v určitých segmentech finančního trhu. To je pravda, příkladem budiž ceny některých vládních dluhopisů. Navíc dlouhodobě expanzivní měnová politika centrálních bank vytváří na finančním trhu řadu distorsí. I to je samozřejmě pravda. Pokud se však bavíme čistě o dopadu na spotřebitelskou inflaci, tak ten byl minimální a centrálním bankám v posledních deseti letech trvalo poměrně dlouho, aby vyšponovaly meziroční růst spotřebitelských cen alespoň na inflační cíl. O vysoké inflaci rozhodně nemohla být řeč. Aktuální obavy českých spotřebitelů z překotného růstu spotřebitelské inflace tak rozhodně nejsou na místě.
Autor je analytikem společnosti Akcenta
