Kubánský rum zažívá tvrdé vystřízlivění. Vystřízlivění, nad kterým by jistě zaplakal i sám Ernest Hemingway, milovník klasických karibských koktejlů, jako jsou mojito a daiquiri, které se bez tohoto alkoholického nápoje zkrátka a dobře neobejdou. Exportní pýcha karibského ostrova čelí podle listu The Guardian nejhorší sklizni cukrové třtiny za posledních sto let, v důsledku níž se musejí obávat o přežití i tak věhlasné mezinárodní značky, jakými jsou Havana Club, Ron Santiago či Black Tears.
S blížícím se koncem letošní sklizně začíná být zřejmé, že kubánský státní monopol Azcuba v tomto roce vyprodukuje pouze 165 tisíc tun cukru. Vyplývá to z analýzy zpravodajské agentury Reuters, na kterou se zmíněný britský deník odkazuje.
Pro lepší kontext, ještě koncem 80. let se roční produkce pohybovala kolem osmi milionů tun, přičemž plán bratrů Castrových, kteří tímto usilovali o dosažení ekonomické nezávislosti „ostrova svobody“, byl dokonce až deset milionů. „Situace je tristní, podobně nízká čísla byste našli až někdy v 19. století,“ popisuje současný stav vedoucí katedry kubánských studií na University of Miami Michael Bustamantes.
Rumový paradox
Cukr v minulosti skutečně býval pilířem kubánského hospodářství a Kuba patřila mezi největší jeho světové vývozce. Dnes se však země zmítá v hluboké hospodářské krizi, v důsledku které je potřeba tuto surovinu už několik let dovážet i za účelem domácí spotřeby. Potíž každopádně je, že samotní producenti rumu takovou možnost nemají – zákony vyžadují, aby všechny suroviny pocházely z domácí produkce, což zahání prémiové značky sázející na autenticitu „Made in Cuba“ do kouta.
Dodnes funguje na Kubě pouhých šest cukrovarů ze čtrnácti zachovalých. Přitom bývaly doby, kdy jich bylo v provozu i více než sto. „Výroba cukru klesá nepřetržitě posledních dvacet let, ale v uplynulých pěti letech to nabralo zcela nový spád. Je to jasný signál celkového kolapsu ekonomiky,“ doplňuje Bustamante s tím, že problémem je zejména neustálé podinvestování strojového vybavení, což vláda dlouhodobě svádí na dopady amerického embarga, zatímco kritici režimu poukazují také na zanedbané zemědělství, špatné plánování a závislost producentů na dotacích.
Na druhou stranu je nutné podotknout, že existují i zcela opačné příklady – jenže ty jsou v režii zahraničních investorů. Jedním z nich je třeba moderní destilérka francouzské společnosti Pernod Ricard.
Zmíněná firma začala na Kubě podnikat už v roce 1993 a po dohodě s tamní vládou, že nepustí na trh v dalších dvaceti letech konkurenty, převzala státního výrobce Corporación Cuba Ron a značku Havana Club. Její roční prodeje následně vzrostly z 300 tisíc na více než čtyři miliony kartonů. „Investovali obrovské částky v době, kdy na to nikdo jiný neměl odvahu,“ komentuje jejich strategii bývalý ředitel konkurenční značky Ron Santiago Luca Cesarano.
Prémiový boom na hraně
Po konci exkluzivní dohody v roce 2013 na trh vstoupily i další společnosti jako například Diageo. Ty sice samy nedestilují, ale zaměstnávají zkušené kubánské mistry rumu zvané „maestros“, kteří vyrábějí v kubánských státních palírnách exkluzivní šarže podle tradičních receptura ze zásob ležících po celém ostrově.
Právě tento přístup v minulosti stál za celosvětovým comebackem kubánského rumu. Například francouzský koncern LVMH miliardáře Bernarda Arnaulta vytvořil značku Eminente, jejíž příběh podpořil i otevřením stejnojmenného hotelu v Paříži. Společnost Island Rum Company zase propojuje svůj Black Tears s kubánskou hudbou – název odkazuje na slavnou píseň Lágrimas Negras.
Jenže pro všechny tyto produkty je klíčová jedna věc – melasa. A právě té se nyní výrobcům nedostává. „Čtvrté čtvrtletí bude extrémně náročné,“ varují experti. Producenti rumu mohou podle nich skutečně zůstat „na suchu“, což by znamenalo jak další ekonomickou ránu pro Kubu, tak i reputační riziko pro globální značky, které do tamního rumu vložily značné investice i očekávání.
