Nespalovat, či spalovat? Polemika Ondřeje Stratilíka s Hanou Boříkovou

22. 7. 2018

Autor: Martin Pinkas

Pec nám spadla: pálit odpad je to nejprimitivnější řešení. A neplatí, že pokud nebudou spalovny, potřebujeme skládky.

Venku sice právě vrcholí léto, ale pojďme se na chvíli vrátit do ledna či února. Tu situaci, kdy by člověk rád vyvětral, ale nemůže, protože se soused rozhodl pálit odpadky, znají všichni, kdo alespoň občas tráví víkendy na venkově. Přestože jsou dnes kontejnery na papír, plast či směsný odpad samozřejmostí, řada lidí si k nim prostě cestu nenajde. Raději celý odpadkový koš obrátí do kotle. Že se chovají jako primitivové, domácnostem kolem kazí zdraví a navíc devastují životní prostředí, jim zřejmě ani nedochází. Jsou prostě leniví.

A podobně se dá popsat i logika těch, kdo protlačují stavby dalších a dalších velkospaloven. Volí prostě to nejjednodušší řešení, co s odpadem, který bude muset během několika příštích let zmizet ze skládek. Samozřejmě se své kritiky, aktivisty či ekology, snaží přebít argumenty, že jde o jednu z nejlepších cest, jak plnit nařízení Evropské unie o zavírání skládek, a že spalovny rozhodně nejsou žádnými špinavými pekelnými stroji.

Sám si dobře pamatuji na dění na Ostravsku před sedmi lety, kdy se velmi vážně mluvilo o výstavbě spalovny v Karviné s minimální kapacitou 192 tisíc tun likvidovaných odpadů ročně. Několik regionálních politiků a úředníků se tehdy vydalo na „exkurzi“ do dánské Kodaně, aby se vrátili a s nadšením všem povídali, že spalovna nemusí být žádná hrůzostrašná fabrika s čoudícím komínem, ale atraktivní místo s vlekem a sjezdovkou na střeše, kde se dají trávit rodinné víkendy. Přesně takhle vypadají i ty dnes čtyři fungující spalovny odpadu v Česku, chtělo by se sarkasticky dodat.

Najít stejnou řeč

Aby bylo jasno, stejně jako je bláznivé zaměřit se jen na stavbu spaloven, nesmysl je i zavrhnout energetické využití odpadů. Dobrou cestou je například kombinace co největší recyklace a podpora bioplynových stanic využívajících neroztřiditelné zbytky z popelnic. Jde o mnohem sofistikovanější způsob než cpát do nenasytných pecí tuny a tuny odpadu, a když náhodou ten český nebude, bude se nakupovat a dovážet náklaďáky z ciziny. A tiráky pak odvezou i toxické zbytky a popel.

Boj mezi skládkaři a spalovači je bojem o skládkovací poplatek. Čtěte polemiku Hany Boříkové:

Jak se propálit k další metě

Možná by si Česká republika tuto nekonečnou diskusi, jestli spalovny ano, či ne, ušetřila, kdyby ministerstvo životního prostředí už konečně našlo společnou řeč s odborníky a dalšími evropskými zeměmi a jasně řeklo, jak chce stanovených cílů zahrnujících mnohem vyšší míru recyklace a citelné omezení skládkování dosáhnout.

Jedno číslo stačí

Jenže politici dosud přešlapují. Jednou chtějí poslat miliardy do nových spaloven, jindy ideu ruší a mluví o nových recyklačních centrech. A nepřehledné prostředí je ideální půdou pro investory a zastánce spaloven, kteří mají dost prostoru tvrdit, že jinak než spalováním a výstavbou dalších velkých kotlů požadovaných cílů Česko nedosáhne.

Pohyb jim citelně zjednodušuje i fakt, že se tu pro množství ročně vyprodukovaného komunálního odpadu používají dva údaje. Jedno číslo - a zřejmě reálnější - uvádí Český statistický úřad, druhé ministerstvo životního prostředí. Z ministerských výpočtů vyplývá, že další spalovny v České republice se ještě uživí, podle statistiků už výstavba dalších velkých zařízení nedává smysl - jednoduše tu pro ně není dost odpadu.

Právě toto sjednocení metodiky nejlépe ukáže, jak nesmyslné je podporovat vznik dalších spaloven. Jedno číslo dokáže víc než sto argumentů. Do té doby tu budou bujet komentáře, jak náročné třídění je a že odpůrci spaloven a ekologové jsou vlastně zastánci skládkování. Tak to ale vůbec není.