Nezapomínejme na lidský rozměr
S rostoucí akcelerací procesů, souhrnně označovaných pojmem globalizace, rostou i spletité problémy a dramatické dopady vyvolávající celosvětové krizové stavy, které by mohly vyústit až v ohrožení existence současné lidské civilizace. Poměrně často se hovoří o neblahých účincích neúnosného rabování přírodních zdrojů, odborníci i veřejnost věnují pozornost narůstání rizik ničení životního prostředí i rizik velkých finančních krizí. Bída obyvatel rozvojového světa je oficiálně uznávána za klíčový problém i Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.
Rozložení rizik.
Globalizace nepřináší vyrovnávání technologické a ekonomické úrovně různých částí a zemí světa. Ekonomicky nejsilnější země v centru zůstávají stále na špici a udržují si předstih před zeměmi na periferii, které nesou mnohem větší rizika neporovnatelně mohutnějších negativních efektů poruch v rámci globálního systému.
Velký problém s postupující globalizací však paradoxně vyvstává nejen v zemích na periferii, ale i v ekonomicky nejvyspělejších zemích centra. Tímto závažným problémem je riziko růstu nezaměstnanosti.
Pesimistické odhady nových vládců planety – šéfů největších nadnárodních společností – vyúsťují k závěrům, že při pokračování současných trendů globalizace by během asi třiceti let stačilo dvacet procent práceschopného obyvatelstva, aby světová ekonomika udržela své tempo růstu. To znamená, že k vyprodukování zboží a služeb, které by si globální společnost mohla dovolit v dosavadním tržním systému, by stačila pětina všech práceschopných lidí. Nezadržitelný technický pokrok v tomto systému nepřináší – jak se původně předpokládalo – růst zaměstnanosti. Naopak odděluje růst materiální výroby od růstu počtu nezaměstnaných a činí jej na něm nezávislým. Důsledkem investic je dnes redukce pracovních míst a údělem průmyslových dělníků je osud, jaký v minulém století potkal zemědělské čeledíny a nádeníky.
Současná situace v ekonomicky nejvyspělejších zemích není ještě zdaleka tak kritická, jak ji představují popsané vize budoucnosti. Dlouhodobě nejvyšší nezaměstnanost se projevuje v zemích Evropské unie (Francie, Německo, Itálie deset až dvanáct procent). V USA se, jak uvádějí statistiky, nezaměstnanost drží kolem čtyř až pěti procent. Přesto nejmocnější lidé planety – ať již politici nebo šéfové nejsilnějších nadnárodních korporací – neberou vizi „společnosti jedné pětiny na lehkou váhu minimálně od roku 1995, kdy byla „budoucnost práce hlavním tématem diskuse této elitní skupiny lidí v hotelu Fairmont v San Francisku.
Státy na periferii.
Proces rozrušování fyzických a jiných hranic, které oddělovaly společenství, kultury a státy vlnami hospodářských, technologických a intelektuálních změn, narušuje totiž i hýčkané pojmy občanství, suverenity a sebeurčení. V důsledku neomezeného šíření pravidel volného obchodu a především volného pohybu kapitálu a financí se ekonomika postupně stále více vymyká zpod politické kontroly. Očekává se však, že se stát i nadále bude starat o zajišťování podmínek bezpečnosti svých občanů, rozvoje jejich ekonomické a kulturní úrovně a s tím související sociální politiku. Ovlivňování toho, co souvisí s hospodářským životem, však je pro stát stále obtížnější.
Vědomí těchto možných dopadů globalizace je zřejmě jedním z důvodů, které vedou k integračním tendencím menších, i ekonomicky vyspělých států, zejména v Evropě. Vyjadřují snahu posílit pozice jednotlivých států v sílících konkurenčních tlacích globálně působících korporací. Někteří ekonomové však usuzují, že trendy k byrokratické integraci jsou výrazem ztráty a poklesu moci a schopností národních států čelit globální konkurenci, nikoliv výrazem jejich síly.
Paralelní ekonomika.
Průvodním jevem integrace států je současné posilování pozic hospodářské autonomie jejich jednotlivých regionů. Trendy globalizace a integrace na jedné straně jsou tak vyvažovány růstem ekonomické decentralizace a regionalizace na straně druhé. Zatímco v tomto procesu národní státy a vlády ekonomickou moc ztrácejí, hospodářsky autonomní regiony ji získávají a posilují.
Klíčem k rostoucímu úspěchu regionů jsou sítě spolupráce malých firem či jinak průmyslových distriktů. (V roce 1990 tvořily v Evropské unii malé firmy s méně než dvaceti zaměstnanci 94 procent z celkového počtu firem a zaměstnávaly přes 33 procent zaměstnanců.) Autonomní sítě drobných podniků určitého regionu umožňují společné sdílení zdrojů potřebných pro udržení konkurenceschopnosti. Zdrojů nejen kapitálových, ale i znalostních, jejichž samostatná tvorba a udržování by pro jednotlivé drobné firmy byly nezvládnutelné.
Ekonomická regionální decentralizace je tak přirozenou reakcí na procesy globalizace a integrace. Reakcí menších podniků i občanů, které globálně působící firmy připravují o práci, a jejich volených orgánů na úrovni regionů, kde se problémy související s drtivým tlakem konkurence nadnárodních společností projevují s nejvyšší naléhavostí a konkrétností.
Sítě spolupráce malých podniků se explozivně rozvíjejí ve Spojených státech. U jejich zrodu byl Silicon Valley Network Inc., koalice soukromých podniků, regionální samosprávy a občanských organizací pověstného „křemíkového údolí . Americká vláda dnes mluví o rozšíření principu sítí malých podniků na celý severoamerický kontinent: „Silicon Continent .
Lze očekávat, že právě sítě malých a středních podniků na regionální úrovni představují doplňující paralelní ekonomiku vedle globálně působících nadnárodních společností. Ekonomiku, která bude schopna vytvářet nové pracovní příležitosti a absorbovat extrémy nezaměstnanosti, tedy tlumit jeden z podstatných negativních účinků globalizace v zemích centra i blízké periferie.
Nová firemní kultura.
Je zcela přirozené, že k využití efektů sdružování jsou tlačeny především drobné podniky na regionální úrovni. Je ovšem zajímavé, že podobné trendy lze vysledovat také u některých velmi úspěšných, globálně působících společností. Například General Electric charakterizují její vrcholoví manažeři jako „sdružení samostatných středních a malých podniků navzájem jen volně spojených, které však sceluje silná společná podniková kultura . Součástí této kultury je mimo jiné zásada, že „před každým rozhodnutím je třeba vyslechnout názor všech zaměstnanců včetně těch, jichž se téma bezprostředně netýká . „Manažer, který rozhoduje sólově, dlouho manažerem v podnicích General Electric není, uvádí k tomu D. Provazník v Ekonomu 13/1999.
Součástí nového přístupu k roli zaměstnanců v souvislosti s výkonností podniků je také stále rostoucí důraz na zaměstnaneckou participaci, včetně spoluúčasti majetkové. Nedávné studie opět potvrdily finanční a ziskovou výkonnost podniků se systémy ESOP (Employee Stock Ownership Plans) v dnešním americkém hospodářství. Moderní verzí zaměstnaneckých akcií jsou akciové opce, tedy právo zaměstnance na nákup specifického množství akcií podniku za fixovanou současnou tržní cenu v období pěti až deseti let, kdy je tato cena zaručena. Je pak také v zájmu zaměstnanců, aby se akcie jejich podniku během tohoto období zhodnotily co nejvíce.
Tato verze zaměstnaneckých akcií, takzvané podnikové opce, jsou hlavním zdrojem výkonu podniků v Silicon Valley. Četné podniky – od Microsoftu přes Cisco až po Starbucs – transformovaly své manažery a zaměstnance na partnery. Z desítek a stovek z nich se tak stali milionáři.
Také evropská OECD doporučila tak–zvaný Kodex podnikového chování (Corporation Conduct Code), zdůrazňující hlavně zaměstnanecké akcie a podnikové plány akciových opcí. Podnikům se doporučuje, aby vydávaly akcie spolu s podíly na zisku pro své manažery i zaměstnance.
ČLÁNKY DO MAILU