Nebuďte zbyteční. Anebo jo, vynáší to

Jak rozpoznat práci, pro kterou vámi budou opovrhovat kolegové, konkurenti, klienti a nakonec i vy sami?

Stál jsem uprostřed jihočeských lesů před přízemní betonovou budovou. V případě, že by se nad horizontem lesa objevilo letadlo, měl jsem za úkol - coby jedinou náplň celého pracovního dne - široce rozpažit a kývat se ze strany na stranu, asi jako kdyby někdo zlomyslný přidělal na Ježíšův kříž kloub. Smyslem toho konání bylo oznámit nadřízeným orgánům, že onen stroj, který dělá ten nepřeslechnutelný kravál, skutečně letí kolem.

Nadřízený orgán seděl za oknem. Měl podobu majora Mikuláčka, drobného muže s rysy tvarovanými letitou aplikací stoličné vodky (v podmínkách Československé lidové armády to nahrazovalo botox). Major seděl za stolem své kanceláře, vzdálen zhruba tři metry ode mne, takže viděl na mne stejně dobře jako na horizont. Zřejmě pro případ, že by si nebyl jist, co to vlastně na nebi vidí létat, mohl své pozorování opřít o můj signál v podobě vlajícího Ježíše.

Celý výjev se odehrával v prostorách vojenského letiště, kde většina letadel vylétala tak či onak právě na majorův rozkaz. Moje funkce měla honosný název signalista-pozorovatel. Když jsem na konci osmdesátých let základní vojenskou službu opouštěl, svlékal jsem uniformu v blahé jistotě, že i kdyby následující léta přinesla cokoli, už nikdy takový nesmysl dělat nebudu; že studnice lidské stupidity našla v bezútěšných bechyňských lesích pod názvem Protivzdušná obrana státu své kalné dno.

Jenže pak přišel marketing, konzultanti a LinkedIn.

Zásobárna jménem LinkedIn

Pokud si myslíte, že je to hodnocení příliš příkré, máte pravdu - musím se studnici stupidity omluvit. Posuďte sami: takhle vypadají názvy povolání prvních deseti osob, na jejichž profily jsem při rešerši k tomuto textu narazil při otevření stránky sítě LinkedIn: „Výživová poradkyně; security analyst; investment consultant; chief marketing officer; konzultant; specialista pro PR a marketing; strategy consultant and project manager; leadership development consultant; professional negotiator and expert on psychology of influence; content is a king (sic).“ Jinými slovy, nikdo z těch lidí nedělá nic ani vzdáleně užitečného; vyvažovat to má honosně znějící název povolání, nejlépe v angličtině (ač všichni zmínění jsou Češi působící ve své vlasti).

Když nedorazí do práce pekař, lékárník nebo pumpař, může vám to zkomplikovat život minimálně na pár hodin nebo na celý den. Když však váš expert na vlivovou psychologii na půl roku uvízne v Indii na kurzu veganství, nestane se vůbec nic. Člověk to Indům nepřeje, ale svět už je takový.

Když rozum zůstane stát

Některá pracovní místa zmizela s dobou; sebelepší řidič koňky dnes flek nedostane. O chleba přišli i telegrafisté; Česká pošta odeslala poslední telegram před sedmi lety, protože za celý rok 2009 jich Češi podali pouhých třiašedesát. Podobnou cestou vbrzku vykročí pokladní i v těch supermarketech, které ještě dnes nemají pokladny samoobslužné (například Lidl, Penny či Billa), nebo bankovní a pojišťovací úředníci, jejichž práci zastanou finanční technologie.

Zde však je řeč o jiném typu zbytečnosti. Stalo se, že západní civilizace, jež o sobě ráda uvažuje jako o etalonu racionality a efektivity, vytváří pracovní místa, nad kterými zůstává rozum stát. „V roce 1930 předpovídal John Maynard Keynes, že technologie dosáhne do konce 20. století takového pokroku, že ve Spojených státech budou lidé pracovat jen patnáct hodin týdně,“ začal před pěti lety svoji dnes slavnou esej o „bullshit jobs“ David Graeber, v Londýně žijící americký antropolog.

Co všechno je zbytečné? Přečtěte si komentář Miroslava Zámečníka

„Máme všechny důvody domnívat se, že Keynes měl pravdu. Technologicky vzato jsme toho docela v klidu schopni. A přesto se tak nestalo. Naopak; vypadá to, jako by technologie měla za úkol nacházet co nejvíce způsobů, jak nás donutit pracovat více. K tomu je zapotřebí vytvářet pracovní místa, jež jsou prakticky bezcenná. Obrovské masy lidí, především v Evropě a Severní Americe, stráví veškerý svůj produktivní život prováděním úkonů, o nichž jsou z hloubi duše přesvědčeni, že je provádět netřeba. Mravní a duchovní škody, které z této situace plynou, jsou hluboké. Je to jizva na naší kolektivní duši. A přece o tom nikdo nemluví,“ píše Graeber.

Vládní zmocněnci

Vezměte si třeba českého vládního zmocněnce pro - inu, skoro pro cokoli. Máme zmocněnce pro spolupráci s evropskou agenturou pro družicovou navigaci, pro řešení problémů Moravskoslezského a Ústeckého kraje, pro jadernou energetiku, pro kybernetickou bezpečnost, odcházejícího zmocněnce pro digitální agendu, který byl i tajemníkem pro EU, a málem vznikl i post zmocněnce, který by řešil úbytek spodní vody na Frýdlantsku, Chrastavsku a Hrádecku, možná způsobený dolem Turów v Polsku. (Pro zájemce máme jeden tip, vláda má volný flek na postu zmocněnce pro lidská práva. Ačkoli - zrovna tenhle džob za odměnu rozhodně není.)

Jak taková práce může vypadat, dokládá smutný příklad Jána Štullera. Atomový expert se nechal vládou Bohuslava Sobotky přemluvit, aby přijal uvolněné místo zmocněnce pro jadernou energetiku. Když stejnou pozici před rokem 2014 vykonával Václav Bartuška, mělo to aspoň nějaký smysl. Vláda Petra Nečase skutečně stavět chtěla, dokonce i garanci návratnosti příslušné investice by vydala. Současná vládní koalice však působí dojmem, že neví, co chce. Dokud garance nedá, žádné nové reaktory v Temelíně ani v Dukovanech zkrátka nebudou; a podle toho vypadá i Štullerova práce.

Někdy je povolání vládního zmocněnce tak zbytečné, že to dojde i jemu samotnému. Takový byl Jiří Švorc, jenž měl coby bývalý šéf Ředitelství silnic a dálnic dohlížet na opravy dálnice D1 (jako by nestačily davy úředníků na ministerstvu dopravy, ŘSD a ve firmách, které dostaly opravy na starost) a koordinovat je. Švorc na postu vydržel jen krátce a s odkazem na svou zbytečnost odešel do soukromého sektoru. Místo zmocněnce pro D1 je od té doby neobsazené a nikomu nechybí.

Kréta je zralá

Češi na to nemají patent. V USA od roku 1977 existuje zvláštní prezidentův zmocněnec s úlohou spočívající v propagaci metrického systému. Tehdejší prezident Jimmy Carter se čestně domníval, že bude výhodné takový systém měření v USA zavést, ačkoli o to nikdo jiný nestál. I zřídil dekretem úřednickou pozici s názvem zastánce metrického systému (metric system advocate). Od té doby se Spojené státy metrickému systému za celou tu dobu nepřiblížily ani o píď (pardon, vlastně o 19,92 centimetru); tu funkci tedy lze považovat za vpravdě, důsledně a beze zbytku k ničemu.

Ne že by to bylo něco nového. Už starořecký athénský král Theseus, když se v mládí vypravil na Krétu, nechal vzkázat otci Aigeovi, že „Kréta je zralá“. Měl tím na mysli, že Kréťané sice ovládli vysokou kulturu, ale byli jí natolik znuděni, že se již zabývají samými pitomostmi a že nebudou klást vojenské invazi příliš tuhý odpor. Jak víme, měl pravdu.

Zbytní finančníci

Výronům nesmyslnosti státní byrokracie jsme nicméně dávno přivykli; dnes jí úspěšně konkuruje korporátní sféra.

„V zemi, kde průměrný pracovník stráví ročně 36 pracovních dnů vyřizováním e-mailů, je namístě ptát se, čemu že to vlastně říkáme práce,“ řekl týdeníku The Observer Peter Fleming, profesor oboru podnikání a společnost (o zbytečných povoláních by měl vědět své) na londýnské City University, „a pokud vážně chcete vidět lidi, kteří nedělají nic, běžte do velké korporace.“

Řeč byla o Spojených státech, ale ve vyspělých evropských zemích to číslo nebude dramaticky jiné.

„Dvacet let pracuji ve finanční sféře a pečlivým studiem jsem zjistil, že zdravá ekonomika vůbec nepotřebuje lidi, jako jsem já. Zrovna tak ovšem nepotřebuje hospodářské kontrolory, daňové poradce a všechny ty mckinseyovské týpky,“ tvrdí lehce výstřední německý finančník Andreas Clauss, jenž se v posledních letech života (ještě než loni v 58 letech podlehl rakovině) živil humornými přednáškami o finančnictví. „A také jsem zjistil, že příjmy těchto profesních skupin jsou nepřímo úměrné jejich významu pro ekonomiku,“ uváděl rád v přednášce, se kterou v roce 2012 vystoupil i v pražské Lucerně.

Pro příklad netřeba chodit daleko. Takový někdejší analytik firmy Atlantik FT Patrick Vyroubal byl dlouhodobě přesvědčen o skvělé kondici developerů ECM a Orco. Ještě pár dnů před krachem ECM odhadoval, že se cena akcií vyšplhá na 1878 korun. Následně firma zkrachovala a stejný osud potkal i Orco. Podobně tuzemský ekonom Pavel Kohout ještě těsně před krachem Lehman Brothers v roce 2008 tvrdil, že žádná krize není. Je to, „jako když si tlouštík stěžuje, že umírá hlady, protože zmeškal oběd“, psal. Pak přišla největší finanční a hospodářská krize za posledních 80 let.

Co tedy dělat, nechcete-li být zbyteční? Dejte si bacha na obory, v nichž nebude možno výsledky vaší práce sledovat. V oblastech, jako jsou wellness, zdravá výživa, psychoterapie, investiční poradenství, ale i reklama a marketing, stojí obvykle na vrcholu mocenské pyramidy nějaký neproniknutelný guru, jehož činnost nelze podrobit kontrole, a jehož se tudíž nedá hnát k odpovědnosti. Tam se nesmyslnosti daří nejlépe - pročež si jich náš přehled (viz box Na koho si dát pozor) všímá obzvlášť pečlivě. Vzpomínka na angažmá signalisty-pozorovatele je pořád nepříjemně živá.

Nejzbytečnější ze zbytečných - zvláštní kategorie

Prezident České republiky Jakási emocionální potřeba mas nám zanechala v demokratických systémech jako reziduum po monarchistickém uspořádání funkci prezidenta republiky. V některých starých a tradičních demokraciích je prezident hlavou exekutivy a fakticky řídí vládu. V parlamentních systémech však jeho role spočívá spíše v utrácení peněz daňových poplatníků než v čemkoli jiném. K takovým zemím se přiřadila i Česká republika v okamžiku, kdy zavedla přímou volbu prezidenta republiky. Prezident v Česku má nějaké personální kompetence, které se v praxi ukazují směšné. Zabránit jmenování soudců a profesorů vybraných vládou může asi stejně jako tání v březnu. U členů bankovní rady je možné to svěřit jakémukoli jinému ústavnímu činiteli a v případě ministrů nakonec zvládne také pouze dělat ofuky a problémy premiérovi, ale to je tak všechno. Tento poslední bod souvisí s jakousi neformální rolí, jakou hraje monarcha v konstitučních monarchiích. Měl by být jakýmsi moderátorem v často velmi bojovných vztazích politických stran a usnadňovat vznik silné většinové vlády a napomáhat řešení jejích vnitřních krizí. To ale funguje jen tehdy, když prezident vzejde z politického prostředí, jemuž rozumí a chápe jeho fungování, je volen poslanci a senátory a cítí vůči nim nějakou odpovědnost - i s ohledem na své možné budoucí opakované zvolení. Přímá volba odtrhla funkci prezidenta od politického systému a motivuje ho úplně odlišně. K vyostřování krizí a prodlužování bezvládí, čímž posiluje svou exekutivní moc. Umožňuje také volbu člověka bez politických zkušeností, který vůbec nebude schopen plnit svou roli prostředníka mezi politickými soupeři. A opačně tento ústavní stav motivuje partajní politiky k dohodám, které pokud možno nepustí prezidenta do hry a dopředu ho činí zbytečným. Klást věnce umí každý.

Přečtěte si také:

Americký fast food mění lidskou sílu za roboty. Kvůli zvyšování minimální mzdy

Profesionální truchlící, ochutnávač psích granulí aneb Čím vším se dá vydělat