Stavět mrakodrapy se podařilo jen málokterému českému architektovi. Jedním, totiž jednou z nich je například Eva Le Peutrec. Rodačka z Hořic u Jičína, která studovala na Technické univerzitě v Liberci, nějaký čas pobývala v Londýně, neboť právě tam se v roce 1998 začaly stavět první takové budovy svého druhu v Evropě.
Svoji stáž absolvovala v San Francisku, ovšem k uskutečnění její hlavní životní štace – která se odehrávala v Číně –, ji inspirovala až návštěva New Yorku v roce 2000, kdy se vůbec poprvé podívala ze střechy pověstných Dvojčat před sebe. Onen pohled ji tehdy, jak sama říká, ohromil především tím, jak nicotné se veškeré problémy z dané výšky zdály být. A proto se následně vydala na Dálný východ, kde tehdy mrakodrapy rostly jak houby po dešti.
Během své dosavadní kariéry navrhla Le Preutec kromě desítek mrakodrapů i velké multifunkční komplexy, ba dokonce se podílela i na výstavbě města pro milion lidí. Jako Principal Designer pracovala na více než 140 projektech, včetně kancelářských budov Tiandu Towers v Šanghaji nebo návrhu hotelového komplexu Lamborghini v čínské metropoli Chang-čou. Ostatně i proto je její jméno známé de facto po celém světě.
Jaké to je stavět v Číně, zvlášť když člověk neumí tamní jazyk?
Dnes už se mandarínsky domluvím, ale tehdy v roce 2005 v Číně anglicky nikdo moc neuměl a já zase neuměla jejich jazyk. Navíc v Šanghaji se mluví jiným dialektem, takzvanou šanghajštinou, která je poměrně odlišná.
Naštěstí se architekti mezi sebou dobře domluví prostřednictvím svých grafických návrhů, hodně skicujeme. A také tato profese patří v Číně mezi pět nejlukrativnějších a nejváženějších povolání. Architekt tam má respekt a váží si ho.
Co byl podle vás důvod toho, že jste uspěla? Musela jste tam čelit obrovské konkurenci…
Máte pravdu, mezi konkurencí byla opravdu zvučná jména jako Adrian Smith, který se proslavil návrhem nejvyššího mrakodrapu na světě Burdž Chalífa, nebo autor Petronas Towers v Kuala Lumpuru César Pelli. S každou soutěží si tam člověk musí své místo znovu vybojovat. Ale já byla krátce po škole ještě hodně kreativní, přičemž světová studia většinou vedou starší architekti, kteří už tolik kreativity nemají, zato mají know-how. To jsem si však brzy doplnila také, takže jsem měla obojí. To mě asi nejvíc odlišilo.
Ustát ten tlak je ale náročné, pracovala jsem i přes sto hodin týdně. Hodně mi pomohl hlavně fakt, že jsem dělala to, co jsem milovala – žila jsem svůj sen. A důležitá byla také disciplína, fyzická a psychická odolnost.
Ve jménu kubismu
Co je na navrhování mrakodrapu nejnáročnější a co všechno ovlivňuje práci architekta? Jak velký tým na takovém projektu musí pracovat?
Aby firma dostala zakázku na mrakodrap, musí mít nejméně sto lidí. Je to opravdu komplexní práce, protože když stavíte na Manhattanu, většinou jde o jednu budovu. V Číně to ale byly velmi složité multifunkční projekty s několika budovami s různými funkcemi, často na stovkách tisíc metrů čtverečních. Typologie těch staveb se liší, takže architekt musí vědět, jak se navrhuje hotel, kanceláře, nákupní centra, byty… A to vše musí společně fungovat v symbióze.
Kolikrát pak jde o centimetry, aby investor neztrácel volné metry na nevyužitých prostorech. Navržený konstrukční systém musí být velmi efektivní.
V Číně totiž pozemek nemůžete koupit, ale jen si ho pronajmout – u komerčních projektů na padesát, u těch bytových na osmdesát let. Za tu dobu si tedy na sebe musí vydělat s tím, že je v tom započítaná i doba výstavby, která stojí mnohdy i víc než miliardu dolarů. Tam si člověk uvědomí svoji odpovědnost. A ustát ten tlak i z hlediska času není úplně snadné. Pamatuji si, že jednou dokonce přišel prezident společnosti ve čtyři ráno do kanceláře zkontrolovat, zda na projektu pracujeme.
To je opravdu velmi krátká doba…
Přesně tak, i proto jsou tam schvalovací procesy velmi rychlé. Stavební úřad si velmi dobře uvědomuje, že tak velký projekt vygeneruje nová pracovní místa, nakopne místní ekonomiku a přinese regionu mnoho peněz. Proto pomáhá investorovi do té míry, že vytvoří novou pozici a dotyčný úředník má na starosti pouze daný projekt, aby vše běželo co nejrychleji.
Čím se při navrhování takových staveb inspirujete?
Mám ráda, když jsou stavby „sharp and sexy“, jak říkal můj bývalý šéf. Hodně mne oslovil kubismus svými ostrými úhly – ty jsou myslím pro mne typické, stejně jako určitá dynamičnost a čisté linie.
Dopady krize a celních válek
V Číně jste působila v době, kdy se tam hodně stavělo, ale jak vypadá situace v nyní?
Od roku 2011, kdy tam nastala krize, se staví mnohem méně, a to trvá dodnes. Čínu vystřídal Singapur, který v roli ekonomického centra Asie nahradil Hongkong. Je to velmi mladý stát na velmi omezeném území, proto se tam hodně staví do výšky.
Přesto jsou velmi odpovědní, takže polovinu území tvoří zeleň. Velmi dobře si tam uvědomují, že jim chybí nerostné bohatství, proto investují do lidských zdrojů. Školství je tam na opravdu vysoké úrovni. A tamní lidé jsou navíc kompetentní, draví a mají tah na branku.
A jak jsou na tom ostatní asijské země, třeba Indie?
Myslím, že tam ve stavebnictví na úroveň Číny nedosáhnou – na to je Indie příliš decentralizovaná.
Bude mít dopady na stavebnictví současná celní válka, která je hodně zaměřená právě na Čínu?
Není to poprvé, kdy (americký prezident Donald) Trump uvalil na tuto zemi celní tarify. Již 1. března 2018 to bylo dvacetiprocentní clo na ocel a desetiprocentní na hliník. Tehdy prohlásil, že celní války jsou dobré a je lehké je vyhrát. To byl podle mne počátek hlubší celosvětové krize, protože když se země nevěnují byznysu, zaměří se na války. A pro mne to byl jasný signál, že musím diverzifikovat portfolio svých klientů.
V té době jsem už žila v Nové Kaledonii, což je malý ostrov v jižním Tichomoří. A kromě Číny jsem našla nové příležitosti i tam, hlavně během covidu, když se nedalo cestovat. Pochopitelně šlo o projekty mnohem menších rozměrů a zcela jiný typ klientů. Byl to třeba návrh nové knihovny, nákupní centrum pro Decathlon, rekonstrukce soudu a jeho přeměna na gastrocentrum, návrh baru a kaváren.
Věnovala jsem se ale i designu a navrhla kliku NOMAD pro českou rodinnou firmu M&T, která byla představena na Designbloku v roce 2023. Napsala jsem dvě knihy, které vydalo nakladatelství Lidových novin, nebo se zúčastnila mezinárodní soutěže na přestavbu katedrály Notre-Dame v Paříži.
Další velký klient přišel z Kapverdských ostrovů s projektem luxusního resortu na osmi hektarech. Součástí byl i pětihvězdičkový hotel, luxusní vily o rozloze 800 až 1 200 metrů čtverečních, apartmány, park a opera s výhledem na oceán. Na to vše bylo nejprve třeba zpracovat urbanistickou studii. A v neposlední řadě jsem pracovala na návrhu mrakodrapu pro jednu evropskou metropoli.
Architektura jako zrcadlo společnosti
Máte zkušenosti s různými typy staveb. Patří podle vás mrakodrapy i do evropských měst a také do Prahy?
Musíme si uvědomit, že do roku 2030 bude kolem osmdesáti procent populace bydlet ve městech, a je nutné se na to připravit. Města nabízejí lepší pracovní příležitosti, je tam kvalitnější školství, kultura, zdravotnictví – a to přitahuje nové obyvatele.
Evropa by však měla mít svůj vlastní styl, nemůžeme kopírovat Čínu. Navíc nové výškové budovy prostě generují nové příležitosti.
Do Česka jste si v mezičase odskočila k designu nové kliky pro M&T, jak jste zmínila, ale teď už pár měsíců působíte jako Principal Architect v pražské architektonické a projekční kanceláři CASUA. Jaké jsou vaše zdejší plány?
Myslím, že jsem měla doslova kliku. Ve chvíli, kdy začala v Nové Kaledonii občanská válka, potkala jsem architekta Olega Hamana, což je CEO CASUA. Firma v té době zrovna řešila otázku nástupnictví, a tak se mi otevřely nové dveře. Navíc Česko je moje rodná země, mám tu své kořeny a bylo by mi ctí navázat na všechny ty skvělé architekty, kteří odtud pocházejí.
Praha je unikátní v tom, že jsou zde zastoupeny všechny architektonické styly – až na ten současný. Abychom zachovali kontinuitu, bylo by skvělé, kdyby i naše generace nechala nějaký odkaz a zprávu o tom, jak jsme žili na přelomu tisíciletí. Protože architektura je podle mne zrcadlo společnosti. Ráda bych využila svoje know-how ze světa a těšilo by mne, kdybych mohla něco realizovat i tady.
Win-win moment
Proč vás oslovila právě nabídka od CASUA a na čem nyní se svými kolegy pracujete?
CASUA má výhodu v tom ohledu, že je součástí německé skupiny OBERMEYER, jejíž zastoupení jsou po celém světě. Kromě Německa působí i v Česku, na Slovensku, v Řecku, na Středním východě i v Číně, do budoucna by mohl přibýt i Vietnam. Máme společně velké plány, i proto jsem přijala jejich nabídku.
Je to příležitost, která se mi naskytla ve chvíli, kdy jsem řešila, zda budovat svůj tým lidí, aby měl potenciál podílet se na velkých stavbách. Takže jsem se ráda připojila k tomu zdejšímu, který má okolo osmdesáti specialistů. Navíc ve spojení s nadnárodní skupinou to všechno do sebe zapadlo, takový win-win moment.
Máme tedy šanci vybudovat globální značku a dostat se mezi deset nejlepších firem, které navrhují velké projekty po celém světě – a pak i získat Pritzkerovu cenu. I když musím uznat, že je to meta ultimátní. Ale ta se udílí za celoživotní přínos, na to mám ještě dost času.
Překvapili vás něčím zdejší čeští architekti?
Spolupracovala jsem s týmem CASUA už před svým příchodem na nějakých soutěžích, třeba pro Florenc 21, a myslím, že Češi jsou příliš skromní. Máme velmi kompetentní a šikovné specialisty, architekty i stavaře, jen nám chybí sebevědomí, které ve světě mají, i když jim zase mnohdy chybí zkušenosti a znalosti.
Investoři a architekti jako vizionáři
V poslední době se objevují stále častěji projekty, které nabízejí více funkcí najednou. Je to podle vás trend budoucnosti?
Nepochybně, dnes nelze budovat území, které má jednu funkci. Nové čtvrtě musíme budovat tak, aby nabízely bydlení, práci i veškeré služby – i s ohledem na sociologii a kulturu. Tak přece vždy evropská města vznikala. Špatný příklad nabízí třeba byznysové centrum La Défanse v Paříži, které je příliš monofunkční.
Jde o velmi komplexní záležitost. Investoři a architekti si proto musí udělat svůj průzkum, jakým směrem se vydat, protože oni jsou vizionáři. Musí mít vizi na padesát i sto let dopředu, zvlášť když navrhují velké čtvrtě nebo i celá města, jako jsem to dělala v Číně. Výsledek má přece dopad na životy mnoha lidí. Je to velká odpovědnost – jak sociologická, tak ekonomická.
Ještě se vrátím k vaší klice pro českou firmu M&T. Byla to náhoda, nebo plánujete i další podobné „výlety“ do jiných oborů?
Architekta vždy obohatí, když pracuje na různých projektech všech možných měřítek. Design sice není architektura, ale stejně jako ona musí být funkční. Takže když si člověk „osahá“ tak malý předmět, naučí se spoustu nových věcí a přinese mu to nový pohled i na velké projekty.
Kromě toho mne to moc bavilo a navrhla jsem si tehdy do šuplíku spoustu dalších věcí – od světel až po nábytek. A bylo by skvělé, kdyby se třeba do budoucna podařilo z CASUA vytvořit jakousi multidisciplinární agenturu s mezioborovou spoluprací, kde se profese prolínají. Je to obohacující pro všechny a přesně to je ideální prostředí pro vznik skutečně kreativních návrhů.
