NA TURECKO!

Velcí hráči dostali příležitost k expanzi

Turecko je důležitou obchodní křižovatkou mezi Evropou a Asií a představuje bránu Evropanů na asijský kontinent. Od konce roku 2000 jsme svědky zvýšených obav světové finanční komunity o zdraví tureckého bankovního systému. Poslední zprávy přicházející z Turecka ale dávají naději, že se s pomocí Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky podaří nastartovat ozdravný proces tureckých bank.

Spásné vklady.
Počet bank v Turecku se za posledních dvacet let zdvojnásobil. V současné době je jich 81. Sektor je poměrně konsolidovaný – největší banky vlastní asi 66 procent aktiv. Soukromý bankovní sektor je ještě více koncentrovaný. Deset největších soukromých bank vlastní 79 procent aktiv soukromého bankovního sektoru. Celkový objem aktiv bankovního sektoru byl loni tvořen z 35 procent úvěry, hotovostními prostředky u ostatních bank ve výši 16 procent a cennými papíry ve výši čtrnácti procent. Odhady uvádějí, že deset procent celkových aktiv bankovního sektoru může být tvořeno vládními cennými papíry. Na celkovém objemu pasiv se podílí 74 procenty vklady, devět procent představují půjčky ze zahraničí, čtyři procenta půjčky domácích bank. Z toho plyne, že většina tureckých bank získává své zdroje formou vkladů. Přes 50 procent celkových vkladů v bankách a 70 procent vkladů uložených v soukromých bankách je denominováno v jiné měně než v tureckých lirách.
Měnová struktura vkladů v bankách pomáhala a pomáhá do určité míry eliminovat dopady jejich znehodnocení v důsledku inflačního vývoje a udržet hodnotu úspor vkladatelů. Poměrně nízký podíl úvěrů na aktivech bank v zásadě reflektuje historicko–ekonomický vývoj Turecka, kdy poptávka vlády a centrálních úřadů po úvěrovém způsobu financování a vysoká inflace bránily úvěrové expanzi bank. Tento stav může představovat východisko pro úvěrovou expanzi po stabilizaci tureckého bankovního sektoru.
Převážná část domácích vládních cenných papírů v držení bank je úročena fixními úrokovými sazbami, spotřebitelské půjčky jsou také z převážné části poskytovány na bázi fixních úrokových sazeb a euroobligace držené tureckými bankami mají v drtivé většině fixní úročení. Otázkou zůstává, za jakých podmínek a jak draze jsou banky schopny opatřit si zdroje a jaká je jejich struktura.

Není to Rusko.
Po událostech v prosinci 2000 a únoru 2001 začaly zahraniční banky přehodnocovat svůj postoj k tureckému riziku. To vede ke snížení úvěrových limitů, zvýšení úrokových marží a k požadavkům na kvalitnější zajištění nových expozic. Zároveň vede takový přístup k orientaci na nejsilnější bankovní domy v teritoriu. Obdobnou situaci jsme mohli sledovat i při ruské a brazilské finanční krizi. Mezi tureckým a ruským bankovním systémem jsou však podstatné rozdíly, zejména pokud jde o management bank, řízení úvěrových rizik, kvalitu aktiv a zdrojovou základnu tureckých bank plynoucí z vkladů. Největší turecké banky byly založeny ve dvacátých letech kvůli financování industrializace Turecka, zatímco většina ruských bank vznikla počátkem devadesátých let a financovala vesměs rizikové projekty. Velké turecké banky mají rozvinutou pobočkovou základnu, která vede k diverzifikaci aktiv a představuje zdroj příjmů. Jsou také relativně dobře kapitálově vybavené.
Na druhé straně je však možné najít mnoho společného mezi tureckým a brazilským bankovním sektorem. V Brazílii i v Turecku byly příjmy bank tlačeny především zisky z inflačního
vývoje a v obou případech bankovní sektory vykazovaly relativně dobrý management a technologickou vybavenost. Oba systémy mají poměrně vysokou přítomnost státních bank. Opatření přijatá v Brazílii od roku 1994 vedla k poklesu inflace a úrokových měr. Schopnost bank přizpůsobit se novým poměrům byla vykoupena mimo jiné kolapsem dvou velkých brazilských bank: Banco Economico a Banco National. Během let 1995 až 1998 se více než jedna třetina brazilských bank stala insolventní. Jejich bankrot byl zachráněn akvizicemi se zahraničními bankami. Vývoj v brazilském bankovním sektoru může napovědět, co lze očekávat v Turecku.

Masivní pomoc. Rozhodnutím turecké centrální banky z 22. února 2001 přešla turecká lira ze systému devizového kursu s klouzavými změnami parit (crawling peg) do floatingu. Intervence bude turecká centrální banka provádět pouze v případě extrémních pohybů kursu. S touto změnou je však třeba očekávat zvýšenou volatilitu turecké liry, a tím pádem i vyšší kursové riziko pro investory, než tomu bylo v systému crawling peg. Další vývoj kursu liry bude záviset na postupu restrukturalizace tureckého bankovního sektoru, naplňování plánu makroekonomických reforem a celkovém vývoji ekonomiky. V dubnu snížila agentura Standard & Poor s dlouhodobý rating Turecka z B na B– s negativním výhledem. Negativní výhled byl však upraven ve světle jednání Turecka s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. V první polovině května turecký parlament projednával zákon týkající se privatizace státního telekomunikačního gigantu – Turkish Telekom. Kroky signalizující posuny v přístupu k reformám vedly k tomu, že MMF schválil Turecku pomoc ve výši osmi miliard dolarů. Celkově by v tomto roce mělo Turecko obdržet pomoc ve výši 15,7 miliardy USD. První tranše ve výši 3,9 miliardy již byla poskytnuta. Je však třeba mít na zřeteli, že samotná zahraniční pomoc bez nezbytných kroků v oblasti fiskální a monetární politiky, řešení zadluženosti a postupu celkových strukturálních reforem ztrácí na významu a efektivitě. Lze očekávat, že zájem zahraničních bank o turecké teritorium se zvýší, i když samozřejmě v současné době většina bank vyčkává. Zajímavým příkladem může být zpráva, že HSBC, Unicredito a Aydin Dogan Konsorciyum se ucházejí o koupi Demirbank T.A.S. Na tuto banku byla uvalena nucená správa začátkem prosince 2000. Podle hodnoty objemu aktiv je Demirbank T.A.S. desátou největší tureckou bankou.