České výdaje na školství jsou o jeden procentní bod nižší než průměr OECD
Rozlohou malá Česká republika má díky strategickému umístění ve středu Evropy a dobře rozvinutému vzdělávacímu systému skvělou startovní pozici. Alespoň si to myslí vedoucí specialistka Světové banky na vzdělávání pro oblast Evropy a střední Asie, Irka Mary Canningová. „I přes vaši velmi silnou akademickou tradici však musíte řadu prvků svého vzdělávacího systému modifikovat a přizpůsobit potřebám moderní společnosti,“ dodává.
EURO: Mluvíte o silné české akademické tradici. Platí to ve srovnání s dalšími transformujícími se ekonomikami nebo i se západní Evropou? CANNINGOVÁ: Především mezi novými členskými státy Evropské unie patří Česko tradičně k nejlepším, a to zejména v matematice a přírodních vědách. Silní jste zvlášť v oblasti středního školství. Požadavky zaměstnavatelů se však mění a faktografické znalosti už dnes nestačí. Je třeba se umět adaptovat a užívat vědomosti inovativně.
EURO: Zástupci českých škol si stěžují, že stát do vzdělávání málo investuje. Jak to vypadá jinde? CANNINGOVÁ: České výdaje na školství vyjádřené podílem na HDP jsou o minimálně o jeden procentní bod nižší než průměr OECD pohybující se kolem 5,5 až 5,9 procent HDP. Kromě toho jsou u vás značné rozdíly mezi jednotlivými vzdělávacími úrovněmi, hlavně prostředky plynoucí do základního školství jsou nízké. Česko vydává na jednoho žáka jen kolem 1769 amerických dolarů ročně, průměr OECD je 4148 dolarů. Přitom primární vzdělávání je nesmírně důležité – kvalitní příprava dětí již na základních školách výrazně zvyšuje jejich potenciál pro další studium. Osobně považuji výši českých výdajů na základní vzdělávání za znepokojivou.
EURO: Další stupně vzdělávání jsou na tom lépe? CANNINGOVÁ: Sekundární vzdělávání je z hlediska výdajů v lepší situaci – činí asi 3449 dolarů na žáka, zatímco průměr OECD je kolem 5465 dolarů. Slušnou úroveň českých středoškoláků potvrdilo i mezinárodní srovnání PISA z roku 2001, které prověřovalo připravenost patnáctiletých studentů na samostatný život. Česko se v tomto výzkumu umístilo na podobné úrovni jako Dánsko, Norsko a Spojené státy, naopak maďarští či polští studenti ukázali nižší připravenost než čeští. Vysoké školství je trošku o něčem jiném – v této oblasti by měly být aktivnější i soukromé zdroje. Základní a střední školy představují veřejné statky, za které je zodpovědná vláda. Do financování vysokých škol ale musí být zapojen jak veřejný, tak soukromý sektor.
EURO: Můžete se vrátit podrobněji k výsledkům srovnání PISA? CANNINGOVÁ: Mladí Češi byli obzvlášť dobře připraveni v oblasti matematiky a přírodních věd. Zde předstihli průměr Evropské unie i OECD. Naopak jejich určitou slabinou je čtení a schopnost interpretce předložených textů. Zde byli Češi horší než průměr OECD i EU, ale lepší než Slováci, Poláci, Maďaři nebo Litevci.
EURO: Pro Česko, jako zemi s významným podílem průmyslu na HDP, je velmi důležité odborné učňovské školství. CANNINGOVÁ: Odborné školství se přizpůsobuje potřebám trhu práce jen s obtížemi. To platí nejen v Česku, ale i ve všech ostatních zemích. Zdrojem problémů může být úzká specializace již v raném věku. Právě tu považuji za velké ohrožení pro budoucí uplatnění absolventů takovýchto oborů na trhu práce.
EURO: Takže pokles zájmu o odborné, zejména učňovské školy, ke kterému došlo po roce 1989, nevidíte jako problém? CANNINGOVÁ: Ne, budete-li mít dobrý vzdělávací systém ve školách s všeobecným zaměřením, kde se mladí lidé naučí znalosti skutečně používat a ne pouze memorovat. Ve skutečnosti není až tak podstatné, který obor jste studoval, pokud umíte získané informace logicky zpracovávat a používat. Osvojíte-li si tento přístup, potřebné dovednosti získáte od zaměstnavatele velmi rychle. Požadovaná kvalifikace i charakter ekonomiky se totiž rychle mění, takže je často lepší dát mladým lidem dobré znalosti z oblasti IT a jazyků, naučit je postarat se o sebe a pracovat v týmu, než se zabývat tím, zda umí používat konkrétní stroj nebo nástroj. To se můžete v praxi naučit během týdne.
EURO: Přesto, počet žáků českých odborných a učňovských škol se snižuje… CANNINGOVÁ: To není pouze případ Česka, stejný vývoj probíhá i v Evropské unii. Podstatný je však trend, který se ukazuje v celé Evropě - přechod od starého učňovského školství založeného na počtu let strávených ve škole k systému, kde lze získat osvědčení o způsobilosti vykonávat určitou profesi prokázáním určitých dovedností. Jestliže dříve trvalo získání certifikátu osvědčujícího určitou kvalifikaci třeba pět let, dnes můžete toto osvědčení v některých zemích obdržet i za tři roky. Jistěže však takové vzdělání nelze zkrátit na týden, například není možné zredukovat objem praktického vyučování.
EURO: Přijímají všechny země systém odborného vzdělávání založený na prokázání dovedností stejně hladce? CANNINGOVÁ: Samozřejmě že existují rozdíly. Německo je kupříkladu trošku pozadu, naopak Velká Británie patří k evropským průkopníkům.
EURO: Za příklad praktického přístupu ke vzdělání se často dávají Spojené státy. Jak to vidí Světová banka? CANNINGOVÁ: Veřejný sektor je v tamním systému vzdělávání mnohem méně aktivní než v Evropě. Je věcí jednotlivce, zda si dokáže vzdělání zajistit. Výuka, zejména ta odborná, je v USA vždy spojena se zaměstnáním a výkonem konkrétní profese na pracovišti. Spojené státy s tím mají značné problémy, obecně zde chybí standardy. Navíc si každý stát pro jednotlivé profese vytvořil vlastní pravidla. Tento hendikep Američané řeší prostřednictvím vytváření profesních asociací.
EURO: Podobná situace však vzniká i v Evropě – s vytvářením jednotného vnitřního unijního trhu by se měl vytvořit i jednotný trh pracovní síly. Vzdělávací systémy jednotlivých členských zemí jsou ale značně odlišné. CANNINGOVÁ: Ano, standardizace a vzájemné uznávání kvalifikací představuje závažný problém i pro sjednocující se Evropu. Unie pracuje v rámci Boloňského procesu již řadu let zejména na reciprocitě vysokoškolského vzdělávání a vzájemného uznávání akreditací profesního vzdělání a kvalifikace jednotlivých pracovníků. Snaha o vzájemnou možnost výměny studentů se soustřeďuje především na vysokoškolské studium. Praktickým příkladem jsou kreditní systémy umožňující studium na univerzitách v různých státech.
EURO: Konkurenceschopnost země ve značné míře závisí na počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Jaká je situace v Česku? CANNINGOVÁ: Lidí s dosaženým vysokoškolským vzděláním je v Česku stále relativně málo. V roce 2000 to bylo asi jen 12 procent populace mezi 25 až 34 roky a pouhých asi 9 procent populace mezi 50 a 54 lety. Přitom průměr OECD je v obou případech téměř dvakrát vyšší – 23 a 18 procent. V Česku je z tohoto pohledu méně vysokoškoláků než v Maďarsku nebo třeba i Mexiku.
EURO: Možná je na místě otázka, zda jsou tyto údaje srovnatelné… CANNINGOVÁ: To je pravda. Na konferenci o vzdělávání pořádané Vysokou školou finanční a správní v Praze jsem slyšela, že v příštím roce by mělo být na vysoké školy přijato výrazně více uchazečů. Kvalita studia však může klesat, mimo jiné i proto, že není jisté, zda máte k dispozici dostatek kvalitních pedagogů. Ale to není problém jen České republiky, týká se i Ruska či Spojeného království. Britský premiér Tony Blair zdůrazňuje potřebu dvanácti lepších univerzit, které by se staly takzvanými centry excelence.
EURO: V Česku se vedou bouřlivé diskuse, zda je třeba na vysokých školách platit školné. Jaký je názor Světové banky? CANNINGOVÁ: Podobné diskuse se vedou v celé Evropě – silné negativní reakce zaznamenaly například Francie, Německo či Maďarsko. Ale například v Polsku si nějakým způsobem přispívá na studium asi 62 procent vysokoškoláků. Vyšší vzdělání totiž není právo - je to výsada a investice pro zbytek vašeho života. Později budete totiž vydělávat více peněz, vložené prostředky se vám vrátí. Přesto je třeba připravit pro tuto investici podmínky co nejširší skupině lidí. Tedy i těm, kteří jsou například svou sociální situací nebo vzdáleností od center vzdělávání znevýhodněni. Pokud pocházíte ze střední příjmové vrstvy z Prahy, není to stejné, jako když pocházíte ze zemědělských oblastí střední Moravy. Tady je třeba vytvořit systém stipendií a případně i úvěrů, jež by méně movitým vrstvám obyvatelstva umožnily přístup ke vzdělání. Na druhé straně by měly zámožnější rodiny dávat do systému více prostředků – to je otázka férového přístupu.
EURO: V Česku je posledních deseti letech patrný silný odklon od technických disciplín ve prospěch humanitních. Může to být problém? CANNINGOVÁ: Ano, je to problém, protože Česko potřebuje dobré vědce a technicky vzdělané inženýry. Vždy jste je měli a musíte si tento druh pracovní síly uchovat nadále. Bez nich není možné rozvíjet výzkum, inovace a transfer technologií, které zakládají skutečnou konkurenceschopnost ekonomiky. Brzy tady už nebudou třeba další právníci a ekonomové, významný nárůst zájmu o tyto profese byl pouze reakcí na konec éry komunismu. Tento defekt však časem vyřeší trh – vláda to nemusí plánovat.
EURO: Trh ale mívá zpoždění, takové vyrovnání může trvat i deset let. CANNINGOVÁ: Proto je důležité mít dobrou národní inovační politiku, jež by to všem ozřejmila. Lidé by si měli být vědomi, že nestačí mít diplom z ekonomie. Je třeba motivovat již děti na základních školách, aby se více zajímaly o přírodní vědy. Řada západoevropských zemí si tohoto problému všimla až příliš pozdě.
