Úkol vyrvat obsazenou část Těšínská z rukou Poláků připadl podplukovníkovi Josefu Šnejdárkovi. Mělo to hned několik výhod. Nepochybně to byl výborný voják, zbytečně se neptal a navíc měl – díky více než deseti rokům stráveným ve francouzské cizinecké legii – francouzské občanství. Kontury válečného plánu se zrodily 16. ledna v kanceláři ministra národní obrany Václava Klofáče. „Vzal jsem se stolu jízdní řád, jenž tam ležel, a na známé mapce jsme stanovili velmi zhruba nejnutnější data“ vzpomínal později Šnejdárek.
V úterý 21. ledna 1919 zkusil Šnejdárek vyřídit záležitost lstí neboli, jak napsal, „bez zbytečných vdov a sirotků“. Vybral ze svých podřízených Francouze, Angličana, Itala a Američana (nejde o vtip; dohodoví důstojníci sloužili v československé armádě hluboko do dvacátých let) a rozjel se z Ostravy do Těšína za svým protějškem – polským plukovníkem Franciszekem Latinikem. Předstíral, že vede dohodovou delegaci a Latinikovi jménem spojeneckého velení nařídil, aby své vojáky stáhl z celého těšínského Slezska.
Latinikovi ale mise vedená českým důstojníkem ve francouzské uniformě, z níž nikdo neměl vyšší než plukovnickou hodnost, připadala podezřelá. Odmítl cokoli bez posvěcení nadřízených a debatu uťal s tím, že bude bojovat „do poslední kapky krve“. Když poté – jak stojí v Latinikových pamětech – zjistil, že se „dohodová“ delegace neprokázala službě žádnými dokumenty, rozběhl se s myšlenkou „tak to je musím dát zavřít“ do strážnice, ale měl smůlu: „Pozdě! Už odjeli autem.“ Lest nevyšla a 23. ledna 1919 proto muselo dojít na vdovy a sirotky.
Československo-polský konflikt o Těšínsko neboli sedmidenní válku si Češi moc nepřipomínají. Nejspíš hlavně proto, že ji později překryly jiné – mnohem slavnější a tragičtější – události. Šlo přitom o skutečné vojenské tažení, během něhož zemřelo v poli skoro 150 vojáků, a obě strany se dopouštěly neomluvitelných ukrutností. Spor navíc na dlouhá léta otrávil československo-polské vztahy, a pokud by člověk byl jen trochu cynický, tak šlo také o poslední válku, kterou jsme -my Češi – sami a bez cizí pomoci vyhráli. Dmout se kvůli tomu pýchou ale jaksi není úplně na místě.
Střet koncepcí
Těšínsko bylo už od Karla IV. součástí zemí Koruny české, a když se v říjnu 1918 rozpadla po skoro čtyřech stoletích Habsburská monarchie, měli otcové – zakladatelé Československa vcelku oprávněný pocit, že by tomu tak mělo být i nadále. Jenže Poláci, jejichž země roku 1795 po trojím dělení mezi Rusko, Prusko (Německo) a Rakousko zmizela z map, takové argumenty nebrali. Na rozdíl od Čechy zdůrazňovaného historického práva (Slovenska a Podkarpatské Rusi se to tak nějak netýkalo) trvali Poláci na etnickém pohledu a snažili se – ať už šlo o Německo, Ukrajinu, Litvu či Československo -urvat, co mohli. A poslední sčítání lidu z roku 1910 jim dávalo do rukou na první pohled silné argumenty.
Na Těšínsku se tehdy k polštině coby obcovací řeči hlásilo 54,8 procenta obyvatel, k češtině jen 27,1 procenta a k němčině zbylých 18,1 procenta. Jenže tak jednoduché to zas nebylo: V kolonce Poláci byli zahrnuti i Šlonzáci (Slezané) a naprostá většina z nich spolu s Němci jednoznačně preferovala Československo.
Šavle hore
V posledních dnech velké války začaly správu Těšínska přebírat lidové samosprávné orgány – český Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Rada narodowa. Od začátku šlo o tvrdý konkurenční boj a Poláci v něm měli navrch. Jak to tenkrát vypadalo, hezky ukazuje spor o strategické nádraží v Bohumíně z 1. listopadu 1918. Nejdřív ho obsadili vyslanci Zemského národního výboru, jenže Poláci uspořádali před budovou demonstraci, a když z Těšína dorazilo až 200 ozbrojenců, hrstka Čechů musela nádraží vyklidit. Hned druhého dne se v Orlové sešli předáci obou stran a Těšínsko si – k pozdější velké nelibosti Masaryka – rozdělili.
Většina karvinských dolů sice zůstala na české straně, ovšem tři čtvrtiny Těšínska včetně Bohumína, Karviné, Těšína, Třince a Jablunkova si podrželi Poláci. Pod jejich správu patřila i železniční trať Bohumín-Košice, která představovala pro Prahu jediné solidní spojení se Slovenskem.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Mělo sice jít jen o dočasné řešení, jenže Poláci dělali vše pro to, aby se tato linie stala skutečnou hranicí. V obsazené části Těšínska probíhaly odvody do polské armády a „náčelník státu“ Józef Pilsudski na 26. ledna vypsal volby do Sejmu, které se měly týkat i sporných území. Sotva to šlo hodnotit jinak než jako akt nepřímé agrese, a pokud by na něj Československo nereagovalo, souhlasilo by s polskou svrchovaností ve třech čtvrtinách Těšínska.
Konec idealismu
Na Těšínsku narůstal neklid; demonstrace, stávky, nacionalistická agitace a bitky mezi českými a polskými horníky byly každodenní realitou. Praha se sice stále pokoušela vyřešit krizi diplomatickými prostředky a ministr zahraničí Edvard Beneš tlačil v Paříži na to, aby spornou oblast obsadila a pacifikovala Dohoda (vítězné mocnosti první světové války), paralelně se však připravoval vojenský zásah.
Termín voleb do Sejmu se blížil, a když se Dohoda neměla k činu, přišli ke slovu vojáci. Jednomyslné rozhodnutí vlády obsadit Těšínsko padlo 17. ledna 1919. Jediný, kdo odmítal válčit, byl ministr zahraničí Beneš. Z Paříže, ve které zrovna začínala mírová konference, poslal do Prahy svého zástupce Bedřicha Štěpánka. Měl doma tlumočit, že spojenci ozbrojený konflikt odmítají, ovšem hned jak 20. ledna vystoupil z vlaku, mu generální inspektor ozbrojených sil (a starosta Sokola) Josef Scheiner řekl, že „zítra nebo pozítří jdeme my na Těšínsko“. Následovala rozmluva s jedním z hlavních „jestřábů“ – Masarykem a hned poté dal prezident na zasedání vlády ministru obrany Klofáčovi rozkaz k obsazení Těšínska.
Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:
Česká genetická směska
Jakou reakci ze strany spojenců Masaryk čekal, není úplně jasné. Na jedné straně tu bylo Benešovo varování, na druhé straně rozmluva premiéra Karla Kramáře s francouzským velvyslancem Louisem Clément-Simonem, kterou si Masaryk vyložil tak, že Francie „není proti okupaci“.
Realita však byla jinde. Když Šnejdárek začal 23. ledna obsazovat Těšínsko, spojence to znechutilo a zaskočilo. Proti byli Francouzi, Britové i Italové a americký generál Tasker H. Bliss krátce poté napsal ženě, že jakmile mají nově osvobozené evropské národy možnost, jdou hned někomu po krku: „Jsou jako moskyti, zkažení od okamžiku zrození. Všechnu svou energii věnují chřestění zbraněmi.“
Hurá, kupředu…
Šnejdárek měl výraznou převahu – tradičně se udává, že proti sobě stály tři tisíce československých vojáků a tisíc Poláků, které však podporoval značný počet dobrovolníků. Hned první den dobyly československé jednotky Bohumín, Petrovice a Šumbark. Nazítří 24. ledna byl Šnejdárek v Karviné a Fryštátě a poté se stočil na jih -na Těšín, který se 27. ledna vzdal bez boje. Ve stejný den padl Třinec. Poražený Latinik ustupoval na východ, ovšem Šnejdárek mu byl v patách. Brzy poté dosáhl břehů Visly, ovšem v noci na 31. ledna přišel z Prahy rozkaz k zastavení postupu.
Obvykle se udává, že v bojích zahynulo 53 českých vojáků, 124 jich bylo zraněno a sedm zůstalo nezvěstných. Poláci na tom byli s 92 mrtvými, 855 zraněnými a 813 nezvěstnými (šlo hlavně o dezertéry) hůř. Není to málo, ale kdyby obě země mohly nasadit víc vojáků, byl by účet mnohem krutější. Naprostá většina československých legií se nicméně stále nestihla vrátit z Francie, Itálie či Ruska a Pilsudski pro změnu potřeboval každou volnou pušku na východní frontě, kde zuřily boje s Ukrajinci, Litevci a bolševiky.
V Polsku se už během konfliktu vyrojila řada svědectví o válečných zločinech. Českoslovenští vojáci prý dobíjeli raněné, mučili zajatce a popravovali civilisty. V Malých Kunčicích prý třeba hodili jakéhosi zraněného Poláka do řeky, dobit prý byl i kapitán Haller, kterému měli Češi navíc vydloubat oči (Šnejdárek to v pamětech popírá), a zavražděno prý bylo i několik polských vojáků, kteří se vzdali na bohumínském nádraží. Jde jen o těžko ověřitelná svědectví, přesto se současní polští i čeští historici shodují, že k těmto ukrutnostem docházelo. Češi také při svém postupu zatýkali polské aktivisty podle předem připravených seznamů. Celkem mělo jít o 251 lidí, ovšem Poláci s sebou odvlekli 551 Čechů a39 z nich prý poté zemřelo v internačním táboře.
… a zase zpátky
Válka trvala sedm dní, mír se tvořil následující rok a půl. Hned 29. ledna si spojenci předvolali na kobereček Beneše s Kramářem. Oba hájili české historické právo a zdůrazňovali strategickou důležitost karvinské pánve i košicko-bohumínské dráhy, ale emotivní vystoupení polského zástupce Romana Dmowského nepřebili. Beneš hned nazítří vzkazoval z Paříže, že je „naprosto nezbytné zarazit další postup“, a dokonce navrhoval „neprodlené potrestání velícího důstojníka“.
Masaryk naopak – a byla to jedna z mála rozepří obou mužů – tajně nařizoval, aby Šnejdárek do poslední vteřiny postupoval a po skončení tažení ho čekal na Hradě se zvláštní pochvalou.
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
Příměří platilo od posledního lednového dne a o demarkační čáře měla rozhodnout spojenecká komise vedená francouzským exministrem války Josephem Noulensem. Její verdikt byl pro Československo katastrofou. Připadl mu sice celý uhelný revír, jenže většina Těšínska a celá polovina železniční trati z Těšína ke slovenským hranicím měla zůstat v polské správě. V závěru února muselo Československo na tuto čáru stáhnout své jednotky a nebylo na tom o mnoho lépe než před Šnejdárkovým útokem.
Levné maso
Dál už jen stručně. V dubnu 1919 přišli Poláci, kteří si byli jistí svou početní převahou, s nápadem, aby o sporných oblastech Těšínska rozhodl plebiscit. Československo to dlouho odmítalo, ale nakonec souhlasilo s výhradou, že se bude hlasovat na celém Těšínsku. V říjnu vznikla spojenecká plebiscitní komise a Poláci i Češi rozjeli štědře dotovanou propagandu. Poláci během ní tepali hlavně český ateismus a tvrdili, že mnohonárodnostní Československo je jen „druhé, zmenšené Rakousko“ a brzy se rozpadne. Československo naopak zdůrazňovalo stabilitu, vyšší ekonomickou úroveň a snažilo se místní koupit dodávkami nedostatkových výrobků a potravin. Jen dotace na levné maso nás dle knihy Petra Jelínka Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918–1924 vyšly na milion korun měsíčně.
Bohužel nezůstalo jen u kampaně. Na začátku roku 1920 vznikla polovojenská organizace Polska Organizacja Wojskowa a její český ekvivalent Občanská obrana. „Dne 9. března vhozen do bytu Burdy v Karviné ruční granát, týž den vhozen granát do bytu fotografa Hucula, 11. března vhozen ruční granát do bytu Jana Šlachty, Josefa Schwarze a Josefa Širokého,“ vzpomínal později člen Zemského národního výboru Ferdinand Pelc na tehdejší realitu.
Pumou zničený dum V. Mezery v Orlové
Obzvláště krvavý byl přepad četnické stanice v Šumbarku, při kterém skupina teroristů – vedená dle jednoho svědectví polským nadporučíkem Suchankem – zastřelila 1. července 1920 tři četníky. Mrtvé a zbité však měli samozřejmě i Poláci.
Buďonnyj ex machina
Rozuzlení sporu bylo nečekané. V květnu 1920 prolomili bolševici polské pozice u Kyjeva a nezadržitelně se valili na západ. Někdy v té době polský diplomat Erazm Piltz neoficiálně Benešovi nadhodil, že by místo plebiscitu mohl rozhodnout arbitr – třeba belgický král Albert.
Beneš souhlasil a vlekoucím se sporem znechucené velmoci se toho chytily. Polsko sice vzdorovalo, ale ve chvíli, kdy koně Buďonného rudé jízdy přicválali na dohled k Varšavě, jim nezbylo než souhlasit. Navíc červencový zkušební plebiscit ve Frýdku ukázal, že pro Československo hlasovali nejen Češi, Šlonzáci a Němci, ale také polovina tamních Poláků.
Bylo mi hořko z toho pokroku: obrazoborecké vlně padly za oběť stovky soch Jana Nepomuckého
Výsledek arbitráže, kterou zástupci obou stran schválili svými podpisy během posledních červencových dní roku 1920 v belgickém Spa, byl Československým vítězstvím. Hranici diplomaté narýsovali v podobě, jak ji známe dnes, což znamenalo, že Československo získalo nejen kompletní karvinský uhelný revír a celou košicko-bohumínskou dráhu, ale rovněž několikakilometrový pás země na východ od ní. Řečí čísel šlo o 56 procent území a 68 procent obyvatel neboli o 295 tisíc lidí.
Kramář přesto výsledek označil za národní katastrofu. Stejně kritičtí byli rovněž Poláci, kterým se dva týdny po arbitráži a pouhých 19 kilometrů před Varšavou podařilo porazit Rudou armádu. Diplomat, klavírní virtuos a někdejší polský premiér Ignacy Jan Paderewski se dokonce nechal slyšet, že vláda bude sice dohodu respektovat, nemůže však „nikdy přesvědčit národ, že spravedlnosti bylo učiněno zadost“.
Vlastně měl pravdu. Napětí mezi sousedy trvalo celou první republiku a hned po mnichovské dohodě polští vojáci vtáhli do nešťastného Těšínska. Klid nebyl ani po druhé světové válce a nebýt autoritativního Stalinova zásahu, mohl spor snadno přerůst v další konflikt.
Přečtěte si také:
