Na cestě k dosažení uhlíkové neutrality se objevila nečekaná překážka. Rychlý rozvoj a rozšiřování mořských větrných elektráren totiž doprovází znepokojivý jev, kdy si za určitých podmínek mohou jednotlivé farmy tuto přírodní energii navzájem „krást“. Píše o tom web BBC.
„Větrné farmy produkují energii, kterou získávají ze vzduchu. To způsobuje pokles rychlosti větru,“ vysvětluje výzkumník z nizozemské firmy Whiffle Peter Baas, jenž se specializuje na obnovitelné zdroje a předpověď počasí. Zpomalení větru je patrné za každou turbínou, a to jak uvnitř farmy, tak za ní. „Tento jev se nazývá ,wake effect‘ neboli efekt závětří,“ dodává.
Negativní dopady i mezinárodní konflikty
Zjednodušeně řečeno, jak turbíny odebírají větrnou energii z větru, vzniká za nimi oblast zpomaleného proudění vzduchu – ono závětří. Přitom u hodně velkých a hustých větrných farem může inkriminovaný jev dosahovat i více než sto kilometrů daleko, ačkoliv obvykle se jedná spíše o desítky kilometrů. Tak či tak platí, že nachází-li se před větrnou elektrárnou ve směru proti větru elektrárna jiná, může to podle studie zveřejněné ve vědecké databázi ScienceDirect snížit produkci energie až o deset procent.
Zmíněný problém je celkem dobře známý, ale s rozvojem větrné energetiky nabývá na významu. Hovorově se označuje jako „krádež větru“ – i když něco takového je podle norského právníka a specialisty na offshore větrnou energetiku Eirika Finseråsa tak trochu zavádějící, protože vítr nikdo nevlastní.
Ať už je to ale z právního hlediska jakkoliv, faktem je, že s sebou přináší mnoho negativních dopadů. Problémy způsobuje vývojářům a stavitelům větrných farem, ba dokonce může podle některých vyprovokovat i mezinárodní konflikty. A případné spory pochopitelně vyvolávají obavy v těch zemích, kde se spoléhají na rychlé navyšování kapacit větrných elektráren, přičemž platí, že s tím, jak budou přibývat další a další větrné farmy, dopady efektu závětří dle současných simulací pouze a jen porostou.
Nový výzkumný projekt
Letos na jaře odstartoval britský výzkumný projekt, který má dopady efektu závětří lépe zmapovat a pomoci vládám i developerům s plánováním větrných farem, stejně jako s prevencí sporů. Podle jeho vedoucího pracovníka Pabla Oura z University of Manchester půjde o modelování vlivu větrné energetiky na produkci až do roku 2030. Právě do té doby mají totiž podle tamní vlády nové turbíny pokrýt veškerou spotřebu elektřiny z obnovitelných zdrojů.
„Kvůli dosažení uhlíkové neutrality je třeba kapacitu větrných farem ztrojnásobit. To znamená, že během méně než pěti let musíme instalovat tisíce nových turbín,“ říká Ouro. Jenže čím blíže budou rozmístěné, tím větší následky bude efekt závětří mít.
Situaci navíc nepomáhají ani současné předpisy, které rozestupy větrných farem nijak neregulují. „Když jsou dvě farmy, je to jednoduché. Ale co když jich je šest? To ještě nevíme,“ konstatuje Ouro s tím, že problémem je také velikost turbín. Lopatky těch nejnovějších, jež pokryjí spotřebu až dvaceti tisíc domácností, měří přes sto metrů, podobně jako fotbalové hřiště. Ovšem čím větší turbína, tím delší oblast závětří.
Závody o lepší místa
Jelikož výstavba každé nové offshore větrné elektrárny bývá finančně velmi nákladná, je potřeba vše do detailu naplánovat a znát objem produkce energie na dlouho dopředu – což podle Finseråse v praxi znamená na následujících 25 až 30 let. Právě to je totiž obvyklá životnost větrné farmy.
No a v takovém případě i malý a nepředvídatelný pokles produkce může zmařit kalkulaci a znamenat ohrožení zisku. Navíc když by provozovatelé či státy začali soutěžit o nejlepší místa a zdroje větru, mohlo by to způsobit například přehlížení ochrany mořského prostředí. Nebo ještě hůř: mezinárodní konflikty.
„Zatím probíhají spory jen ve Velké Británii, ale co když zítra vznikne spor mezi britskou a nizozemskou nebo francouzskou farmou? Čím dřív nastavíme pravidla, tím lépe,“ myslí si Ouro. Rovněž Finserås doporučuje, aby evropské státy při plánování větrných farem spolupracovaly a zavedly jasné regulace – podobně jako tomu je třeba v případě přeshraničních ložisek ropy.
„Musíme dekarbonizovat energetiku velmi rychle – to je ambice Evropské unie. Rychlost však nesmí být záminkou pro špatná řešení. Nikdo nemá zájem vést ‚válku o vítr‘,“ doplňuje Finserås s tím, že nejde o problém, který se řeší jen v Evropě. Na dopady upozorňuje i Čína, kde rovněž dochází k boomu větrné energetiky. Nebude-li tato mezinárodní spolupráce fungovat, mohou být ohroženy cíle uhlíkové neutrality i finanční návratnost investic do větrné energie.
