Každý žák druhého stupně základní školy ví, že díky Suezskému průplavu již není nutné obeplouvat zdlouhavě Afriku. Zpřístupněním kanálu se doprava mezi Středozemním a Rudým mořem podstatně zkrátila, a to téměř o devět tisíc kilometrů.
První pokusy o spojení Nilu a Rudého moře
Dle dostupných informací byla údajně první umělá vodní cesta v této oblasti vybudována již okolo roku 1850 př. n. l. Jednalo se o zavlažovací kanál splavný během povodní, který byl přiveden do vádí Tumilat, vyschlého řečiště nacházejícího se východně od delty Nilu. Přezdívalo se mu kanál faraonů, přičemž za Ptolemaiovců došlo k jeho prodloužení přes Hořká jezera až k Rudému moři.
Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty Images Embed from Getty ImagesO další prodloužení se pak zasloužili Římané, za nichž vešel ve známost jakožto Trajánův kanál. Měl usnadnit obchodování a zásobování mezi nilskou deltou a Rudým mořem. Takto pak vydržel až do roku 775 n. l., kdy byl za Abbásovského chalífátu, zřejmě z vojenských důvodů, zasypán.
První vědecký průzkum oblasti za Napoleona
V patnáctém století vzešla od Benátčanů idea na zbudování průplavu, díky němuž by byli schopní se ze Středozemního moře dostat rovnou do toho Rudého. Myšlenku poté ve století sedmnáctém a osmnáctém převzali Francouzi. Tehdy ale ještě k žádnému dalšímu postupu nevedla, a k přepravě z Evropy do Indie se tak nadále využívala námořní trasa vedoucí kolem mysu Dobré naděje.
První solidnější průzkum Suezské šíje, jež odděluje Afriku od Asie, proběhl za Napoleona Bonaparteho během francouzské okupace Egypta. Jeho hlavní inženýr pro komunikační trasy J. M. Le Père tehdy došel k chybnému závěru, že hladina Rudého moře se nachází o 10 metrů výše než hladina moře Středozemního, kvůli čemuž mělo být nutné zbudovat podél kanálu zdymadla, jinak by hrozily v okolí Nilu záplavy. Což však mělo francouzského vojevůdce od toho plánu odradit.
Další studie zabývající se výstavbou kanálu se uskutečnily mezi lety 1834 až 1846. Následujícího roku pak vyšlo najevo, že mezi hladinami moří žádný výraznější rozdíl patrný není, a tak se nápad na zbudování kanálu stal opět předmětem zájmu.
V rané fázi stavby se pitná voda dovážela na velbloudech
O výstavbu Suezského průplavu se zasloužil francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps. Tomu v roce 1856 udělil egyptský místokrál Saída Paši koncesi na realizaci tohoto projektu. Poté byla založena Společnost Suezského průplavu, která získala právo na provozování kanálu po dobu 99 let od jeho dokončení.
Do přípravných prací se zapojil i stavitel Alois Negrelli, mezi jehož nejznámější díla patří pražský viadukt. Samotná stavba započala 25. dubna roku 1859 slavnostním výkopem v dnešním Port Saidu. Místo zamýšlených šesti let nakonec trvala o čtyři roky déle, přičemž za její zpomalení mohly především nepříznivé klimatické podmínky, počáteční potíže s pracovní silou a epidemie cholery, která se zde šířila roku 1865. Oblast navíc zmítaly písečné bouře.
Otevření průplavu se účastnila i císařovna Evženie
V rámci první fáze došlo k vyhloubení sladkovodního kanálu, jenž propojoval nilskou deltu s oblastí Suezské šíje podél údolí vádí Tumilát, s větvemi směřujícími k Suezu a Port Saidu. Toto dílo bylo dokončeno roku 1863 a sloužilo k zásobování jinak vyprahlé oblasti pitnou vodou, kterou zpočátku na potřebná místa dováželi velbloudi.
Výkopy se prováděly ručně za pomoci krumpáčů a lopat, přičemž k nucené práci byli využíváni chudí egyptští rolníci. „Kanál byl skutečně vykopán ručně dělníky pracujícími pod přímým sluncem v extrémně těžkých podmínkách. Předpokládá se, že zemřely desítky tisíc z celkových 400 tisíc feláhů (rolníků, pozn. red.) mobilizovaných mezi lety 1859 a 1862. Násir (v pořadí druhý prezident Egypta, pozn. red.) později zmínil 120 tisíc úmrtí, ale neexistují žádné přesné archivní záznamy, které by to potvrzovaly,“ přiblížila v rozhovoru pro server news.cnrs.fr historička Caroline Piquetová.
Později feláhy nahradily bagry a rypadla poháněné párou, které odebraly 75 milionů kubických metrů, respektive tři čtvrtiny z celkového množství písku nutného k přesunu. Práce na vodním díle byly dokončeny v srpnu roku 1869, ke slavnostnímu otevření průplavu pak došlo o tři měsíce později, konkrétně 17. listopadu. První plavby se v průvodu lodí účastnila jako čestný host i francouzská císařovna Evženie, manželka Napoleona III. Kanál tehdy na délku měřil 164 kilometrů.
K poslednímu rozšíření došlo v roce 2015
Suezský průplav se stal několikrát dějištěm konfliktů, v důsledku nichž jej bylo třeba uzavřít. To vše navzdory skutečnosti, že roku 1888 se v rámci Konstantinopolské úmluvy hlavní námořní mocnosti (vyjma Británie) usnesly, že kanál bude k dispozici lodím všech států jak během míru, tak války. K jeho uzavření došlo například během druhé světové, takzvané Suezské krize nebo šestidenní války.
Postupem času nicméně průplav přestával stačit naplňovat potřeby obřích nákladních lodí a tankerů, pro něž byl příliš úzký a mělký, a kterým tak nezbývalo nic jiného než obeplouvat Afriku postaru kolem mysu Dobré naděje. Následovalo proto několik rozšiřovacích projektů, z nichž poslední měl roku 2013 v úmyslu provést generál Abdal Fattáh Sísí, který se vzápětí stal egyptským prezidentem.
Sísímu se jeho záměr podařilo naplnit o dva roky později – průplav rozšířil o paralelní úsek dlouhý zhruba 35 kilometrů, přičemž v některých částech kanálu bylo dosaženo až 24metrové hloubky. Projekt zároveň umožnil lodím nově plout průplavem v obou směrech a zkrátil čekací dobu z dřívějších jedenácti na pouhé tři hodiny.
Zdroje: britannica.com, ct24.ceskatelevize.cz, suezcanal.gov.eg
