EU by mohla mít absurdně vysoký počet komisařů
Bude mít Česko po vstupu do Evropské unie opravdu vlastního komisaře? Zatím se zdá, že ano. Na mezivládní konferenci EU se vcelku úspěšně prosazují požadavky, aby své plnohodnotné zastoupení v Evropské komisi měly všechny země včetně těch nejmenších – Lucemburska, Kypru či Malty. Česká vláda se bude moci chlubit tím, že společně s dalšími malými státy své právo na komisaře ustála, a obhájila tak národní zájem. Můžeme ale v tomto případě skutečně mluvit o národním zájmu?
Konvent, který předcházel nynější mezivládní konferenci, přišel s návrhem, aby byl počet komisařů s plnými pravomocemi omezen číslem patnáct. Takové řešení by mělo své dobré důvody. Lze si totiž těžko představit, jak může efektivně fungovat komise s 25 či ještě více členy. Kritici oficiálního postoje Prahy právem poukazují na skutečnost, že v zájmu Česka by především měly být dobře fungující evropské instituce. Snaha mít za každou cenu svého komisaře může být z tohoto hlediska kontraproduktivní.
Podmínkou je nezávislost.
Česká vláda nicméně není se svým požadavkem rozhodně osamocena. Podobné úsilí vyvíjí řada dalších menších členských i kandidátských států EU. Snaha prosadit své zástupce do výkonného orgánu unie se zdá být ještě logičtější poté, co se mnozí stále více obávají, že velké země – především Německo a Francie – začínají celé EU nevybíravě diktovat svou vůli. Tyto obavy v posledních dnech ještě vzrostly, protože Paříži a Berlínu se podařilo vyhnout sankcím, které by podle pravidel měly oba státy postihnout, neboť opětovně překračují povolenou hranici pro rozpočtový deficit, a porušují tak Pakt stability. Malé země vidí ve svém plnohodnotném zastoupení v komisi alespoň nějakou garanci toho, že je nebude možné při rozhodování obejít.
Takový postoj však zcela ignoruje to, jak jsou v EU rozděleny úlohy jednotlivých orgánů. Evropská komise vznikla mimo jiné proto, aby otupila právě sobecké národní zájmy. Na půdě komise mají vznikat návrhy legislativy, které pak posuzuje Rada a v poslední době ve větší míře i Evropský parlament. V Radě přitom zasedají zástupci členských zemí a tam mají prostor pro prosazování svých národních požadavků.
Hájit Francouze i Litevce.
Evropská komise je navíc výkonným orgánem, který se řídí schválenou legislativou a formuje své postoje podle zásady „padni komu padni“. Tato bruselská instituce je pochopitelně vystavena různým lobbistickým tlakům, takže asi ne vždy se jí daří své poslání stoprocentně plnit. Ale vůči členským státům postupuje většinou nezávisle. Ostatně i ve zmíněném případě porušování Paktu stability to byla právě Evropská komise, která po Německu a Francii tvrdě žádala ústupky.
Povinností budoucího českého komisaře bude hájit stejně tak Čechy, jako třeba Francouze či Litevce. V praxi se pochopitelně občas stává, že ten či onen komisař se takto nechová a začne prosazovat zájmy státu, z něhož pochází. Pokud by se ovšem takové jednání členů Evropské komise stalo pravidlem, její fungování by nebylo ani efektivnější, ani demokratičtější. Naopak. A současná mezivládní konference se sešla právě proto, aby rozhodování evropských institucí zpružnila a zprůhlednila.
Psychologie a propagace.
Na druhé straně mnozí Evropané argumentují tím, že komisař je jakýmsi pojítkem mezi Bruselem a konkrétní zemí. Přínos „vlastního“ člena komise je psychologický a propagační: občanům se ukazuje, že v Bruselu máme svého muže. Je ovšem otázkou, zda tento argument může ospravedlnit takovou konstrukci, která by komisi spíše znehybnila.
Zdá se, že dosavadní průběh mezivládní konference by mohl v takové částečné znehybnění skutečně vyústit. Zatímco malé země prosazují komisaře pro všechny (dohromady 25 členů komise), velké státy kontrují tím, že žádají návrat ke starému pravidlu, podle něhož měly nárok na dva komisaře. Silvio Berlusconi, premiér Itálie, která v současnosti unii předsedá, podle informací polského tisku nabízí Varšavě druhého komisaře za to, že Polsko ustoupí v jiných záležitostech, jež se na mezivládní konferenci probírají. Na druhého komisaře by podle tohoto scénáře měly nárok Německo, Francie, Itálie, Británie, Španělsko a Polsko.
Britský týdeník The Economist v této souvislosti výstižně poznamenal: „A tak, v pravém bruselském stylu, spor mezi patnácti (podle návrhu Konventu) a pětadvaceti (jak chtějí malé země) hrozí tím, že dospěje k absurdnímu kompromisu 31.“ Právě tolik členů by nakonec komise mohla mít. A to ještě nepřipočítáváme země, jako Bulharsko, Rumunsko či Turecko, které mají do EU vstoupit až někdy v budoucnu.
Pokud jde o českou pozici, řada kritiků – nejen prezident Václav Klaus – vyjednavačům vytýkala, že se soustředí na podružná témata místo toho, aby se více věnovali třeba konkrétnímu rozdělení pravomocí mezi evropské a národní orgány. Zastánci vládní politiky mohou namítnout snad jediné: Tak to ale v dnešní unii prostě chodí. Bohužel.
Text k foto
Evropská komise během jednoho ze svých dřívějších zasedání, jehož se jako host zúčastnil rakouský prezident Thomas Klestil (zcela vpravo). Zcela vlevo šéf komise Romano Prodi.
