Berdár se stydí, Stephensová ne
Když šéf newyorské burzy Richard A. Grasso zhruba před rokem a půl inkasoval roční odměnu ve výši 140 milionů dolarů, pohlo to i americkou veřejností, která je na vysoké platy špičkových manažerů (zejména ve finančním sektoru) dlouhá léta zvyklá. Grasso to rozhořčení přes podporu četných akcionářů burzy nakonec neustál a musel odejít. Za roky své práce přitom burze vydělal astronomické sumy. Je tedy zřejmé, že i manažerské odměny mají nějaký strop, nad nímž se stávají morálně nezdůvodnitelnými.
Jestliže v Česku v posledních měsících vynaložili někteří šéfové velkých firem značné lobbistické úsilí, aby se zablokovala povinnost zveřejňovat platy managementu hezky jednotlivě po jménech, a nikoli v jednom balíku, jak bylo zvykem dosud, svádí to k vážným úvahám. Například k tomu, zda někteří také neberou více, než je zdrávo a než je přijatelné. Zvláště to bije do očí v případě fitrem, jako jsou ČEZ, Český Telecom, Unipetrol, kde dosud platy šéfů určoval státní úředník.
Dostupné zákulisní informace říkají, že platy manažerů ve státem kontrolovaných firmách jsou skutečně špičkové, nicméně nezdá se, že by nabyly grassovského rozměru přesahujícího slušnost. Jde o šéfy opravdu velkých firem s významnými zisky. Významným faktorem, který ovlivňuje plat na takové pozici, je navíc i politické riziko, do něhož se manažer pouští. Místa šéfů si politici obsazují dle svého klíče a ten se v čase mění. Uzavírají se obchody, kdo bude ten či onen podnik mít pod kontrolou a jaká strana se bude moci přimluvit za zakázečku pro tu či onu firmičku. Personální změny v polostátních podnicích jsou pupeční šňůrou spojeny se změnami vlád a zejména sociální demokraté to prokázali přímo excelentně. Z manažerů dosazených vládou Miloše Zemana nezbyl po nástupu Špidly ve funkci snad ani jeden. A to jich bylo kolem dvaceti. Tajemníka pro kádrovou práci dělal Špidlovi Stanislav Gross a tak po jeho nástupu do čela vlády se toho naštěstí moc nestalo. Co čekat od Paroubka, ví zatím čert.
Ani tyto „objektivní“ faktory, dané českou politickou kulturou, však dostatečně nezdůvodňují to, že byl příslušný paragraf zákona změkčen a padla povinnost zveřejnit platy jmenovitě. Akcionáři a nakonec i veřejnost by měli mít možnost porovnávat výsledky jednotlivých manažerů s jejich odměnami, hodnotit, jsou-li příslušné proporce přiměřené a zda nejde někde sehnat třeba lepšího manažera za přiměřenější plat.
To je požadavek vyplývající z obecně uznávaných best practices při správě obchodních společností a s úrovní závisti a podlosti obyvatelstva to nemá nic společného. A také se to pomalu, ale jistě prosazuje i na evropském kontinentu. Před anglosaskými způsoby kapitulují v poslední době i Němci či Španělé a často bez zákonné povinnosti tyto informace zveřejňují a podstupují také nezbytnou společenskou diskusi.
A první vlaštovky dělají tímto způsobem jaro i v Česku. Velkých firem, které zveřejnily přesné platy svých šéfů, už není málo a zvláštním se stává spíše tajnůstkářství. Jestliže se Karla Stephensová z Oskaru nebála svléknout a ukázat svých třiatřicet milionů korun, proč je takový chlap jako Gabriel Berdár tak stydlivý? Vždyť výsledky Českého Telecomu mu hanbu nedělají a plat tomu odpovídá. Nebo snad ne?
Zvláštní kapitolou v odměňování managementu jsou různé akciové manažerské programy. Tam totiž mohou naskakovat na osobních kontech částky několikanásobně převyšující plat i s bonusy. Nad tím by se však akcionáři měli pozastavovat zdaleka nejméně, protože na růstu cen akcií vydělávají především oni. A ty růsty v poslední době byly opravdu obrovské. ČEZ už dvakrát zdvojnásobil během roku hodnotu svých akcií a Telecom ho nyní napodobil. Samozřejmě že při růstu akciových kurzů nejde jen o hospodářské výsledky, ale i o vývoj celé ekonomiky a její integraci do Evropské unie.
Je však velmi problematické, když tyto akciové programy využívají i členové dozorčích rad, kteří by měli zastupovat akcionáře a jeho zájem. Měli by kontrolovat, zda management nezkresluje údaje, nenadhodnocuje zisky a nedělá jen krátkodechou obchodní politiku ve stylu po nás potopa, jen aby vydělal na nakoupených akciích. To, co platí třeba v ČEZ, je z tohoto pohledu zjevně chybné, protože se zcela stoprocentně překrývají motivace managementu a dozorčí rady.
Souvislost je třeba hledat nepochybně v zoufalé neschopnosti všech dosavadních vlád najít nějaký solidní model správy svých akciových účastí. A tak dozorčí rada v ČEZ má motivační program a v Telecomu jim to ministr Sobotka zarazil. Státní úředníci nesmějí za své zasedání v radách pobírat odměny, ale motivační program není odměna a tak dále. A to asi není nejlepší možná praxe. Nakonec i ten zákaz odměn je iracionální, protože ti lidé odvádějí nějakou práci nad své běžné úřední povinnosti a nesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Možná jde spíše o to, že zákon zakazuje ministrům účast v orgánech obchodních společností, a tak by těžko přežili, kdyby jejich náměstci nakonec vydělávali více než oni.
