Legenda českého hokeje zažila nejprve své „Nagano", pak mučení, Jáchymov, potom dobyla Finsko a přes ODS i parlament
Ve svých 21 letech byl Augustin Bubník (21. listopadu 1928 – 18. dubna 2017) členem nejlepšího hokejového mužstva na světě, které se v březnu 1950 chystalo obhájit zlato v Londýně. Jenže odlet zatrhl ministr Václav Kopecký a hokejisté šli zapít žal do hospody U Herclíků v Pštrossově ulici, kde se scházeli i s herci Národního divadla, a říkalo se jí proto „zlatá“. Za zpěvu „nikdo není tak hezkej jako Václav Kopeckej“ vtrhla do restaurace StB a nastalo sedm týdnů vyšetřování. Obžaloba žádala trest smrti.
Bubník svou unikátní zkušenost později zlehčoval, zažil prý na Ruzyni kuriózní chvilky, například když Rudolf Slánský se svými soudruhy zpívali Internacionálu a bachaři je za to mlátili. „Měli jsme z procesu ještě srandu. Vezli nás k soudu přes vládní salonek na Hlavním nádraží, kde nás před rokem vítali jako mistry,“ vzpomínal.
Zapisovatelka Králová však v roce 1968 uvedla, že když si vzal Bubníka v nechvalně proslulé mučírně na Hradčanech zvané Domeček do parády sadista František Pergl, hokejista stále plakal a působil nepříčetně. Za měsíc zhubl z 80 kilogramů na 50.
Naučil Finy hokej
Trest smrti jej minul, dostal 14 let za „podvracení socialistického zřízení“. Přes Bory („byla to vysoká škola života, odsouzení důstojníci mne učili o armádě, kněží o filozofii“) putoval národní hrdina do Jáchymova („naštěstí jsem byl na uranu jen krátce, většina mých spoluhráčů zemřela později na rakovinu“). Předčasné propuštění mu v roce 1955 zařídil prokurátor Dušek skrze nového prezidenta Antonína Zápotockého, oba byli velcí fanoušci hokeje.
Nastoupil za Slovan Bratislava (aby nemusel hrát s konfidentem Zábrodským ve Spartě) a čeští fanoušci mu spílali „zkurv**ej Slováku“.
Po dvou zraněních (prasklé obratle, otřes mozku) skončil s hokejem a ČSTV jej v roce 1966 vyslal trénovat hokej do tehdy spřáteleného Finska (ač tam vůbec nechtěl, neboť měl již vyjednanou smlouvu se Švýcary). Z předpotopního týmu („naučil jsem se finsky, nejdříve tedy nadávat – ‚sastana perkele‘, hráči si mě za to neuvěřitelně oblíbili“) vykoval mužstvo, které ve Vídni o rok později porazilo Čechoslováky. „Chvíli jsem se smál a chvíli brečel. Češi mě doslova poplivali. Mám doma plný kufr korespondenčních lístků: Zrádče národa, málo jsi byl v kriminále! Psaly mi babičky, kolektivy dělníků a horníků,“ vyprávěl. ČSTV pak smlouvu, přestože byl Bubník ve Finsku populárnější než Zátopek, neprodloužil a národní hrdina trénoval juniory, pak mu vzali i toto angažmá a živil se jako řezník.
Z hokeje dostal infarkt
V letech 1998 až 2002 byl za ODS zvolen do parlamentu, kde předložil řadu zákonů o podpoře sportu. Dostal státní vyznamenání od Václava Havla („mám mu za zlé, že nepostavil komunisty mimo zákon“), byl uveden do hokejové síně slávy ve Finsku a nakonec i v ČR. Do poslední chvíle sledoval politiku („když vidím Ratha nebo Paroubka, do sněmovny bych nejraději hodil granát“), nikdy neztratil zájem o divadlo (chodil hlavně do vinohradského a Národního) a samozřejmě o hokej. „Dostal jsem z něj infarkt. Slavia vedla 4:0 a nakonec prohrála 4:5. To mě tak rozčílilo, že jsem vlítl na tiskovku a tam to se mnou praštilo,“ řekl v roce 2007.
Závěr života trávil prací pro Konfederaci
politických vězňů. „Mám tam asi 120 dušiček. Pomáháme jim, ať už potřebují peníze na zuby, na brýle nebo na sluchátka.
A mimo to jezdím po školách, mám přednášky o hokeji, o sportu, hlavně o komunismu.
Byli jsme takoví kluci pobláznění, proč nám o něm nikdo nic neřekl,“ litoval v závěru života, že nezůstal v roce 1949 v exilu.
O autorovi| Lubomír Heger heger@mf.cz
