CO ŘEKNE MINISTR

Nedoplatky nelze snížit – lze jen omezit jejich růst

Přes osm set sedmdesát tisíc plátců s dluhem nižším než sto tisíc korun se koncem loňského října podílelo na celkových daňových nedoplatcích pouhými čtyřmi a půl miliardami korun. Velké ryby s dluhem nad deset milionů, kterých je něco přes tisícovku, dluží desetkrát více. Na jednoho malého dlužníka připadá v průměru nedoplatek pět tisíc, na velkého čtyřiačtyřicet milionů korun. Zkratkovitě by se z toho dalo vyvodit, jakou chybu dělají finanční úřady, když se zaměřují na potěr, zatímco velké kusy dál spokojeně plavou. Částečně je to pravda, protože malé ryby mají malé ploutve a malé zuby, takže nedokážou tak snadno unikat a neumí se tolik bránit. Pozornost ovšem zasluhuje také argument Ústředního finančního a daňového ředitelství, že nejméně polovina nejvyšších daňových nedoplatků je nedobytná. A mnohé ze zbývajících jsou dobytné jen částečně, na padesát procent, ale spíše ještě méně. Na třetinu velkých dlužníků byl prohlášen konkurs a jejich majetek má prakticky nulovou hodnotu, ačkoliv daňový nedoplatek někdy přesahuje i několik set milionů korun.

Nižší úspěšnost.
Ani to ale není dostatečným zdůvodněním toho, že podíl vymáhaných nedoplatků na celkovém objemu klesl loni o téměř šest bodů na 38,8 procenta a podíl vymožených nedoplatků ze šesti a půl na necelých pět procent. Správci daní sami přiznávají, že nejúspěšnější jsou při vymáhání dluhů do výše jednoho milionu korun a nejčastěji utřou nos – ať už ze zmíněných objektivních, ale často i subjektivních příčin – u velkých dlužníků.
Údaje čerpáme z analýzy ministerstva financí o vývoji daňových nedoplatků v letech 1993 až 1999. Ta patrně bude hlavní výzbrojí vlády, až půjde do sněmovny plnit její usnesení z loňského listopadu, které žádá kabinet o předložení souhrnu opatření ke snížení daňových nedoplatků. Co řekne ministr financí, respektive někdo z představitelů úřadu?

Jenom zlomek.
Určitě uvede, že podíl nedoplatků na vyměřených daních se u nás v posledních čtyřech letech pohybuje mezi 3,6 až 3,7 procenta, což je úroveň srovnatelná se zeměmi Evropské unie. Možná by měl ale dodat, že v letech 1994 a 1995 už byl o tři až čtyři desetiny níž.
Nepochybně zazní i argument, že odhad reálně vymahatelných nedoplatků se pohybuje v rozmezí deseti až patnácti procent. To znamená, že pokud by pánbůh dopustil, z asi osmadevadesáti miliard korun evidovaných k loňskému říjnu (nepočítaje zhruba šest miliard, které má ve svém „portfoliu celní správa) by to bylo maximálně patnáct miliard. Nemnoho, leč nikoliv k zahození. Problém je ale v tom, že jde o teoretickou úvahu, pro jejíž okamžité naplnění nejsou reálné předpoklady. Objem vymožených nedoplatků například předloni činil zhruba čtyři miliardy korun, o něco méně než v roce 1997. Celkově bylo v letech 1993 až 1998 vymoženo sedmnáct miliard korun daňových dluhů.

O šestinu víc.
Objem nedoplatků rok od roku stoupá. Například loni ke konci října se ve srovnání s celým rokem 1998 rozšířil o sedmnáct procent. Více než jedna třetina dluhů připadá na daň z přidané hodnoty, přes čtvrtinu na daně z příjmů, přičemž v posledních letech rostou nedoplatky u daně z příjmů zaměstnanců. Loni činily 4,7 miliardy korun, tedy asi pět procent celkového objemu daňový ch pohledávek.
Ministr bude muset v této souvislosti nutně poukázat na platební neschopnost nebo zhoršující se platební kázeň plátců daně, kteří neodvedené peníze používají k financování podnikatelských činností, ale i na cílevědomější kontrolní a vyhledávací činnost finančních a celních orgánů. Na misku objektivních podmínek pro omezení růstu daňových nedoplatků pak nepochybně přibude řada dalších závažných faktorů, které už znějí jako evergreen.

Zákony, lidi, peníze.
Na prvním místě jde o zlepšení právních podmínek pro vymáhání pohledávek, což zahrnuje novelu občanského soudního řádu, zákona o správě daní a poplatků, zákona o územních finančních orgánech i Obchodního zákoníku a zcela nový zákon o konkursu a vyrovnání, který by mimo jiné umožnil širší využití institutu vyrovnání.
Jde ale i o materiální a technické vybavení finančních úřadů, kvalifikovanost a mzdy jejich zaměstnanců. Analýza v této souvislosti připomíná postavení pracovníků vymáhacích útvarů, tedy exekutorů, kterým jde často o ústa, ale dosud platné nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců státní správy neumožňuje dát jim adekvátní rizikový příplatek.
Na přetřes určitě přijde legislativní úprava, která by umožnila finančním úřadům pružnější využívání dat z existujících centrálních registrů. Dosavadní praxe je nejen administrativně náročná a drahá, ale především zdlouhavá, takže zkušený dlužník stihne včas zamést stopy nebo se zbavit majetku, který by mohl být zabaven na úhradu nedoplatku.

Doprovodný efekt.
Potíž je v tom, že vláda vyčíslením těchto problémů vlastně kritizuje sama sebe. Řešit se ale musí. Zejména proto, aby daňová správa pracovala efektivněji a méně byrokraticky. Omezení růstu daňových nedoplatků by byl žádoucí doprovodný efekt, nicméně s ničím převratným v tomto směru nelze počítat.
Sociální demokracie si ještě v opozici hodně vyhrála s tímto tématem, protože se hezky poslouchá. Teď však už ministerstvo financí tvrdí, že snížení, nebo dokonce odstranění daňových nedoplatků je nemožné a lze toho docílit pouze administrativně – zvýšeným odepisováním pro nedobytnost. Ani tohle zřejmě ministr nezapomene před poslanci zdůraznit a byla by to hezká pointa, kdyby ho někdo ze současné opozice okřikl, že se zásadně mýlí.