Letos uplyne 106 let od chvíle, kdy Karel Čapek vydal své slavné drama R.U.R., v němž se mimo jiné poprvé objevilo slovo robot. A ačkoliv samotná podoba se od vize českého spisovatele poměrně výrazně liší, jejich počet v posledních letech celkem rychle roste. Dokazují to i nová data za rok 2025, která nyní zveřejnila Mezinárodní federace robotiky (IFR).
Pro českou ekonomiku je dobrou zprávou, že hustota robotů ve zpracovatelském průmyslu se mezi lety 2017 a 2024 zvýšila ze 119 na 216 strojů na 10 tisíc zaměstnanců. Jde tedy o růst ve výši 82 procent, což představuje třetí nejrychlejší tempo mezi 21 vyspělými zeměmi, jimiž se data IFR zabývala. Celkově pak bylo loni v Česku nainstalováno 2 298 průmyslových robotů – to z tuzemska dělá sedmý největší trh v Evropské unii.
Oproti ČR rostlo ve stejném období rychleji pouze Švýcarsko a Slovinsko, přičemž tyto země si polepšily o 128, respektive 119 procent. Mnohé velké evropské ekonomiky naopak výrazně zaostávaly – Španělsko za stejnou dobu přidalo jen sedmnáct procent robotů, Belgie a Lucembursko jednadvacet, Itálie si polepšila o čtvrtinu a Finsko o necelou třetinu.
„Vysoké sedmileté tempo je pro české firmy dobrou zprávou, protože ukazuje, že investice do automatizace tady skutečně probíhají a nejsou jen tématem konferencí. Předběhli jsme země, které měly před sedmi lety náskok, a to není náhoda. Zároveň je ale potřeba číst tato čísla opatrně. Rosteme rychle hlavně proto, že jsme startovali z nízké základny,“ říká Radovan Hauk, partner poradenské skupiny Moore Czech Republic.
Firmy nasazují roboty kvůli nedostatku lidí
Podle průzkumu Eurostatu firmy v Česku nasazují roboty z mnoha různých důvodů. Tím hlavním jsou vysoké mzdové náklady, stejně tak je ale trápí i potíže se sháněním zaměstnanců. Dle odborníků obojí souvisí především s dlouhodobým nedostatkem pracovní síly na českém trhu práce.
Oproti ostatním evropským zemím naopak v Česku nehraje takovou roli rozšíření nabídky zboží a služeb. Tyto důvody stojí za nasazením robotů jen u 41 procent tuzemských firem, což je až 24. místo z 27 zemí EU. Unijní průměr přitom činí 50 procent a nejvyšší podíl v tomto ohledu vykazuje Kypr se 79 procenty.
„Česká robotizace je z velké části obranná. Firmy nenasazují roboty proto, že by chtěly dělat nové věci, ale proto, že nemají koho postavit k lince, a protože práce zdražuje. To je legitimní motiv a ekonomicky dává smysl, protože zvyšuje produktivitu i přidanou hodnotu stávající výroby. Firmy tím ovšem hlavně zefektivňují to, co už vyrábějí, a nevytvářejí nové produkty a služby, na kterých by mohly dál růst,“ vysvětluje Hauk.
Světovým lídrem je Jižní Korea
Ačkoliv z procentuálního hlediska je přírůstek českých robotů velký, vezme-li člověk v potaz absolutní čísla mezi lety 2017 až 2024, zjistí, že zdejší podniky za světovou špičkou ve skutečnosti poměrně zaostávají. V této konkrétní statistice totiž Česko skončilo s 97 přidanými roboty na 10 tisíc zaměstnanců až 13. z 21 posuzovaných vyspělých zemí.
Třeba Jižní Korea přidala 510 robotů a dosáhla hustoty 1 220 robotů na 10 tisíc zaměstnanců. Sousední Německo posílilo na 449 robotů, zatímco Japonsko na 446 a Švédsko na 377 robotů. „Konkurenceschopnost se měří v absolutních počtech robotů na výrobní hale, a tam nám nejlepší země utíkají. Jižní Korea za sedm let přidala víc robotů, než jich dnes v přepočtu máme celkem my. Slovinsko a Švýcarsko byly před sedmi lety zhruba tam, co my, a dnes jsou o 80 až 100 robotů výš. Nůžky mezi špičkou a zbytkem se rozevírají a Česko je bohužel na té horší straně,“ upozorňuje Hauk.
Chybí ucelená státní strategie
Podle poradců z Moore je prostor pro rychlejší rozvoj robotiky v Česku velký. Zároveň se domnívají, že by se zdejší firmy neměly snažit jen o dohnání průměrných hodnot Evropské unie jako spíš o posun na světovou špičku. Aby toho však bylo možné dosáhnout, měla by vzniknout dlouhodobá strategie státu a podnikatelských svazů, která by řešila rozvoj odvětví v příštích pěti až deseti letech – aktuálně takový dokument chybí.
„Rozhodují podniky. Ony investují do technologií, automatizují výrobu a připravují lidi na práci s roboty. Bez jejich aktivity tedy žádný posun nenastane. Stát ale musí vytvořit prostředí, ve kterém jsou tyto investice dostupné a ekonomicky výhodné. Jde o celou škálu finančních i nefinančních nástrojů, od podpory vzdělávání přes garance a zvýhodněné úvěry na nové technologie až po daňové úlevy. Česko v tomto jednoznačně zaostává a rozhodování státu míří jen na horizont dalších voleb,“ uzavírá Hauk.
ČLÁNKY DO MAILU