Plzeňské, budějovické ani krušovické neprošlo, o žateckém hanba mluvit...
Je zábavné to pozorovat. Když řeknete před milovníky whisky a piva kdekoli na planetě jméno Michael Jackson, zahoří docela stejně jako panenky a mládenci z koncertních hal. Vyvalí oči a vyhrknou: „TEN Jackson?“ Ano. TEN Jackson. Guru pivní žurnalistiky, ikona světových degustací whisek, nejprodávanější knižní autor obou kategorií, Londýňan, jehož knihy se prodávají po milionech a který měl například tu moc rozhýbat stagnující americký pivní trh.
V době, kdy britská pivařská organizace Camra rozparádila českým pivařům všechny žlázy s vnitřní sekrecí prohlášením, že naše pivo ztrácí originalitu, seděli jsme s panem Jacksonem v hospůdce v centru Prahy. Zrovna jsme popíjeli pivo jednoho většího nejmenovaného producenta. Byl jsem zvědav, jestli na něj v rozhovoru taky dojde.
Co vás v poslední době nejvíce zaměstnává? Cestování, psaní článků, nebo revize knih? Nejvíc času jsem strávil na knize Single malt scotch whisky, která původně vyšla před patnácti roky a letos jsme připravovali páté, přepracované vydání. V prvním vydání jsem popsal na 250 whisek, v posledním jich najdete už přes tisíc. Všechny jsem musel znovu ochutnat, jestli se nezměnila jejich chuť, znovu je popsat a nechat nafotit.
Napsat nejprodávanější knihy o pivu a o whisce přináší i určitou popularitu. Sám jsem viděl, jak jste se například na srazu sládků v rámci pivního festivalu Great American Beer Festival v Denveru nedostal od vstupních dveří tři kroky, natož abyste si mohl dát pivo…
Občas je to až srandovní, člověk si připadá jako pop star. Jednou mě jedna ctitelka pronásledovala až na hotel. A zrovna se mnou byla má přítelkyně Paddy. Teď si myslí, že takhle to chodí pořád. Ale potěší mě, když mi během letu do Spojených států pohledná letuška dá svůj e-mail, že by se mnou ráda šla na pivo, protože se jí líbí mé knihy.
Normálně lidé bývají ohleduplní, chápou, že člověk potřebuje své soukromí, nechají vás v klidu sníst oběd. Ale zejména na pivních festivalech si někteří chtějí povídat o pivu i na toaletě, podepsat knihu, i když vidí, že zrovna hovořím s někým jiným. Odmítnout je ale nemůžu, to by si pak říkali, že jsem nafoukanej starej mrzutej chlap.
Poslední veselá příhoda se mi stala vlastně na cestě do Prahy. Letěl jsem z Denveru a v Americe jsou na letištích dlouhé fronty kvůli zpřísněným bezpečnostním opatřením. A jak bylo po pivním festivalu, ve frontě stála spousta známých, s každým jsem si chtěl potřást rukou. Znamenalo to sundat si tašku, laptop a vak s oblekem, co jsem měl přes rameno. Když jsem to udělal po xté, lidi za mnou to nevydrželi a ptali se, co jsem zač. Má odpověď, že jsem pivní žurnalista, je vyvedla z míry. Prý že si umí představit autora knih o vínu, ale o pivu?
Jinak ale má popularita, dá-li se to tak říct, dosáhla vrcholu, když v televizi dávali můj seriál o pivu. Tehdy jsem si uvědomil až nebezpečně účinnou moc tohoto média. Skoro to pak vypadá, že psané slovo nemá žádný význam. Mě ale víc potěší, když někdo přijde a řekne „tato kniha se mi líbila“, než když řekne „ten váš pivní seriál byl výborný“.
A která vaše kniha je nejúspěšnější? O pivu, nebo o whisce? Single malt whisky. Je to vlastně pochopitelné. Lidé dnes vyhledávají spíše single malt než blendované whisky. Uvědomíte-li si, že lahev vás může přijít na padesát, ale i na několik set dolarů, lidé se zákonitě chtějí dovědět co nejvíc. Cena za knihu v řádu desítek dolarů může ušetřit spoustu peněz. Je to, jak my říkáme, „good value for money“.
Jak jste přišel ke své přezdívce Beer Hunter, lovec piv? To si pamatuji přesně. Vyrůstal jsem jako novinář v regionálním tisku, a tam se v článcích nikdy nepoužívalo „já“, tam se psalo v třetí osobě. Když se ale točil televizní seriál, režisér po mě chtěl, aby z filmu vyzařovalo, že jsem to právě já, kdo je důležitý, kdo se zná s místními sládky, zná místní piva a umí je charakterizovat. To pro mě nebylo jednoduché. Zrovna jsme točili v Amsterdamu a měl jsem na kameru vést monolog, proč tam vůbec točíme. Záběr se musel opakovat pořád dokola. Jednou projela tramvaj, podruhé proletělo nízko letadlo, pak zase projel cyklista, který nás zdravil klaksonem. Všechny to až unavovalo. A při posledním pokusu jsem to obrátil – neřekl jsem, proč se nyní do Holandska vracím, ale proč jsem kdysi vlastně vůbec do Amsterdamu přijel. Před těmi dvaceti roky se tam s trochou nadsázky dalo sehnat jediné pivo, Heineken. A my zrovna točili před starým pivovarem Heinekenu. A nějak mi vypadlo z pusy: „Tehdy před těmi lety jsem přijel sem jako lovec piv, abych to viděl na vlastní oči…“ Režisér povyskočil, oči mu zářily a zařval: „Máme název pro celý seriál.“
Beer Hunter je i název vašich webových stránek… Vznikly i přesto, že se moc nekamarádím ani s mobilem, natož s počítačem. Web měl zpočátku fungovat spíše jako deníček pivního cestovatele, časem došlo i na publikování článků. Je zahanbující, že jsem tam nedal nic nového strašně dlouhou dobu. Možná už i několik měsíců.
Myslíte si o sobě, že jste technický antitalent? Jo. To si myslím. E-maily ale používám tak často, že jsem se to naučil - s vydavateli po celém světě komunikuji hlavně přes e-mail. Funguje to do okamžiku, než pošlou něco v pdf souboru. Rozhodně bych nechtěl být v kůži svého laptopu. Ten si musí vytrpět. Když já začínal s novinařinou, článek jsem jednoduše přinesl do redakce. Když jsem byl mimo město, článek jsem psal na stařičkém psacím stroji, zalepil do obálky a dal ho konduktorovi autobusu. Pak jsem zavolal do redakce, řekl číslo autobusu, jméno chlapíka a čas, kdy autobus pojede kolem redakce. A oni si to u něj vyzvedli.
Co bylo dříve? Michael Jackson novinář, nebo milovník piva? Psát jsem začal v šestnácti jako elév v místních novinách. Rozhodl jsem se, že budu novinář. Ale do hospody jsem začal chodit taky dost brzo. Tam se totiž vždycky probrala spousta věcí. A také jsem si u piva připadal tak nějak starší. Navíc každý teenager se snaží odlišit od rodičů. A protože moji rodiče kouřili a mně to bylo protivné, pivo se stalo vlastně jakousi formou vzdoru. Samozřejmě mě tenkrát vůbec nenapadalo, že se jednou budu živit psaním o pivu.
Kdy se to stalo? Byl to postupný vývoj. Při častých debatách v pubu se svými kolegy jsme řešili i to, proč piva chutnají různě. A protože jsem se vždy snažil řešit problémy od základů a hledat informace u zdroje, zajel jsem do pivovarů, abych si nechal vysvětlit různé věci. Navíc v šedesátých letech se objevil v Británii nový fenomén: lidé začali jezdit za dovolenou po Evropě. Najednou si začali vyprávět o plážích ve Španělsku, o italském vínu. Za pár let bylo možné ta vína koupit i v Británii. Spousta novin a magazínů se toho chytla a během krátké doby vznikly „vinné sloupky“, pak i celé přílohy. Já měl možnost cestovat a Belgie je pro nás za rohem. A tak jako jiní psali o vínu, já psal o pivu. Ostatní je už jen pokračování.
Trvá už více než třicet let. Co se změnilo?
Co je určitě potěšující, že prakticky všude na světě najdete více typů piva než před třiceti lety. Často se zapomíná na to, čeho všeho dobrého se v pivovarnictví dosáhlo. Lidé mají tendenci vše nahlížet z horší stránky, zejména ve Spojených státech. Je sice pravda, že Anheuser-Bush má polovinu trhu, ale mikropivovary a minipivovary už mají několik procent. A v každém státě najdete několik, které rozhodně stojí za návštěvu a ochutnání.
Myslím si ale, že pivo zaslouží lepší renomé. Určitě by se pak mohlo prodávat i za lepší ceny, což zase neradi slyší konzumenti. Také bych byl rád, kdyby vliv lidí z marketingu na chod pivovaru byl menší. Mnohem menší. Před dvěma lety na konferenci v Mnichově vysoký manažer z Heinekenu na přímou otázku, jak vést úspěšně pivovar, k překvapení všech odpověděl: „Rozhodně neposlouchej svého brand managera.“
Nicméně největším problémem dneška zůstává globalizace. Právě ta potírá jakoukoliv chuťovou rozdílnost. Zisky, snižování nákladů a zase zisky. Samozřejmě že každý chce vydělat, ale je to na úkor piva. Zkracuje se doba zrání, piva si začínají být chuťově velmi podobná. Marketingový odborník vám sice řekne, že při degustacích se rozdíl nepozná. Po roce či dvou určitě ne, ale po delší době ano. Je mi jasné, že s globalizací se moc bojovat nedá. Ale střední a malé pivovary by si měly uvědomit, kde je jejich místo. Nesnažit se kopírovat velké.
S globalizací souvisí také licenční výroba piva.
Musím říci, že licenční výroba piva se mi opravdu nelíbí. Mrzí mě, že Prazdroj začal vařit licenčně v Polsku. Nelíbí se mi to o to víc, když se jedná o pivo, které má tak silnou vazbu k danému státu, oblasti, městu. Označením „pilsner“ přece výrobce dává jasně najevo, kde bylo pivo uvařeno. Označením „brewed under licence“ ale dává výrobce najevo opovržení finálním konzumentem, pivařem.
Další závažná otázka zní, jestli vůbec můžete uvařit identické pivo v jiném pivovaře. Teoreticky ano, ale prakticky je to téměř nemožné. Anheuser-Bush má 13 pivovarů po celých Spojených státech, které byly postaveny od základu tak, aby se v nich vařilo stejné pivo. Používají stejné vybavení, stejnou technologii. A přesto nejsou úplně spokojeni s konzistencí kvality piv! Jedná se sice jen o drobné rozdíly, ale jsou tam. Na druhou stranu - jejich pivu Bud to uškodit už moc nemůže.
Plzeňský pivovar tedy udělal chybu?
Prazdroj si léta stěžoval, že celý svět používá označení pilsner, pils pro svá piva. A teď jde vlastně proti svým dřívějším tvrzením. Jak se u nás říká, „měli by se podívat do zrcadla“. Navíc si myslím, že Prazdroj ztratil něco ze své hořkosti a charakteru vůbec, i když je to samozřejmě pořád standard své kategorie. Ale Polsko je chyba.
Vůbec mi připadá, že vaše pivovarnictví ztratilo standardizací výroby dost ze své unikátnosti. Vezměme si například Gambrinus nebo Krušovice. Další věc, která se neměla stát, je Budvar a jeho 16° Bud Superstrong. To je pivo, které by pivovar, jakým je bezesporu Budvar, neměl vyrábět. Je to jen alkohol, který má opít mladé, a Budvaru kazí jméno.
Pivovary by měly mít svou hrdost a poctivost. Fritz Myatag, majitel slavného pivovaru Anchor v San Francisku, mi na otázku, proč používá celé hlávky chmele místo pelet, odpověděl, že k tomu vlastně nemá žádný zvláštní důvod. Že používání pelet je stejně dobré, ale že mu celé hlávky přinášejí lepší pocit.
Vypadá to s českým pivovarnictvím špatně?
Na tak úplně. Vaše piva sice ztratila něco ze své originality, ale pořád se najdou skvosty. Navíc jako skupina plzeňských piv převyšujete jakoukoliv jinou zemi.
Bohužel cenové podbízení určitě celkové image piva moc nepomůže. Ve Spojených státech stojí lepší piva až pětkrát tolik než obyčejná. Také si myslím, že by se menší pivovary měly odvážit větších experimentů při vaření speciálů.
Jaká piva jste ochutnal během poslední návštěvy Česka? Trochu zklamán jsem byl vzorkem ze žateckého pivovaru. Srdce oblasti nejlepšího chmele na světě, tudíž jsem očekával vyšší hořkost piva. Ale tu jsem nenašel. Na druhou stranu pivo Opat z pivovaru Broumov mělo krásně vyrovnané tělo, při šesti procentech alkoholu to nebyla dominantní složka chuti, prostě velice dobré pivo. Dále to byla piva z pivovaru Herold: pšeničné svrchně kvašené pivo a tmavá 13°. To pšeničné je takové OK pivo, neurazí, ale ani nepřekvapí. Zato Herold 13° tmavé je pivo světových kvalit. Vyrovnaná chuť a vůně, nádherné doznívání, prostě paráda. Doporučuji každému, kdo by snad nad černým pivem ohrnoval nos.
Kdybyste si měl vybrat, zda život bez piva nebo bez whisky, jak byste volil? Hmmm. Život bez whisky by byl rozhodně fádnější. Ale život bez piva, to by bylo hrozné utrpení.
Michael Jackson (62)
Londýnský „Lovec piv“ je autorem mnoha oceněných knih o pivu a whisky (například The Great Beer Guide, Great Beers of Belgium, Scotland And Its Whiskies, The Malt Whisky Companion či Bar And Coctail Book). Jeho nejslavnějších knih The World Guide to Whisky, The World Guide to Beer a Michael Jackson‘s Beer Companion se prodalo na dva miliony výtisků. Beer Companion (Pivní průvodce) je považován za klasiku v oboru. Česky vyšla publikace Pivo (Beer) v roce 2003. Jackson publikuje články v různých světových novinách a časopisech, včetně titulů jako The Washington Post, Playboy či Geo. Jeho dokumentární seriál The Beer Hunter (Lovec piv) vysílaly televize v patnácti zemích.
Michael Jackson získal Glenfiddich Trophy, nejprestižnější anglickou cenu za psaní o jídle a pití. Jako jediný nepivovarník je členem Belgické pivovarské konfederace. Byl prvním vítězem ceny za celoživotní přínos amerického Institutu pivovarských studií, přednášel na univerzitách od newyorské Cornell University po tokijskou Suntory Food Business School.
