Velké hospodářské přeměny se jen zřídkakdy odehrávají hladce. Každá snaha změnit způsob, jakým vyrábíme energii či průmyslové zboží, s sebou nese vítěze i poražené – a často také pocit, že tempo změn předbíhá schopnost společnosti se jim přizpůsobit. V případě snižování emisí se tento proces často podobá tomu, co ekonomové označují jako „tvůrčí destrukci“, kdy staré, uhlíkově náročné provozy mizí a nahrazují je nové, „zelenější“ technologie, píše list The Wall Street Journal (WSJ).
Problém však nastává ve chvíli, kdy zánik přichází doma, zatímco vznik něčeho nového se odehrává jinde, nezřídka v Číně. Ukázkovým případem je automobilový průmysl, kterým to však rozhodně nekončí. Ostatně, stačí se podívat na další tradiční oporu kontinentální ekonomiky, a sice těžce zkoušený evropský chemický průmysl.
Odvětví zaměstnává hodně přes milion lidí a dodává základní suroviny pro téměř vše, bez čeho si svůj každodenní život již neumíme představit – od polyetylenových obalů až po fenol používaný při výrobě léků proti bolesti. Jeho současné potíže jsou nicméně výmluvnou ukázkou evropského dilematu, jak skloubit klimatické ambice s realitou nové obchodní éry, zaměřené na bezpečnost a soběstačnost.
Investice a továrny mizí
Nepříjemné dopady nastalé situace jsou viditelné čím dál častěji. V lednu se k výčtu špatných zpráv přidala další, když výrobce plastů bez fosilních paliv Vioneo zrušil svůj plán vybudovat továrnu za 1,8 miliardy dolarů (více než 36,6 miliardy korun) v Antverpách a namísto toho se rozhodl investovat právě v Číně. Stejně tak je ale potřeba zmínit i nedávný prodej evropských aktiv ze strany saúdskoarabské petrochemické skupiny Sabic, potažmo vyhlášení insolvence na některé ze svých dceřiných firem, k němuž se odhodlali producenti Domo Chemicals a Vynova. Kromě toho dochází též k uzavírání provozů nadnárodních gigantů, jako jsou Exxon Mobil a Dow.
Jak vyplývá z údajů Chemical Market Analytics, na které se WSJ odkazuje, celkově byly mezi lety 2020 a 2025 v Evropské unii a Spojeném království uzavřeny závody schopné vyprodukovat přes 25 milionů tun chemikálií ročně. Řada dalších podniků navíc funguje hluboko pod svými výrobními kapacitami, zatímco investice do těch nových se propadají – jen vloni byl tento pokles meziročně 86procentní.
Pod tlakem globální konkurence
Kromě drahých energií, jež jsou i důsledkem ztráty přístupu Evropy k ruskému zemnímu plynu, se zdejší chemický průmysl musí vypořádávat také s globálním přebytkem kapacit zaplavujících místní trh levným dovozem ze zahraničí, zejména pak opět z Číny. Situaci ale komplikuje i loni uzavřená obchodní dohoda mezi USA a EU, která by měla evropský trh zpřístupnit také Američanům, jejichž výrobní náklady jsou rovněž výrazně nižší než v případě domácích podniků.
Stejně tak sektor podle WSJ doplácí na současnou klimatickou politiku Bruselu. Prozatím jsou tato silně znečišťující odvětví před uhlíkovými poplatky do jisté míry chráněna – právě proto, aby se zabránilo odlivu klíčové výroby mimo Evropu. To se však má letos změnit, přičemž v dalších letech navíc poplatky postupně porostou.
Je sice pravdou, že dodatečné náklady mají být vyváženy jinými nástroji, především novou pohraniční daní, která by měla znevýhodnit dovoz podle jeho uhlíkové stopy. Jak bude mechanismus v praxi fungovat v komplikovaných a globálně propojených dodavatelských řetězcích, ale zatím podle Matthewa Thoelkeho ze společnosti Chemical Market Analytics není příliš jasné.
Čína postupuje rychleji
Je důležité zmínit, že ani pobídky pro používání zelených chemikálií, vyráběných z nízkouhlíkového vodíku místo fosilních paliv, zatím nestačily nastartovat investice v měřítku potřebném k zásadní přeměně celého odvětví. Čína je v tomto ohledu dál navzdory tomu, že zároveň produkuje i běžné, silně znečišťující chemikálie.
Dokládá to i rozhodnutí již zmíněné firmy Vioneo, která se rozhodla postavit svůj závod právě tam, aby byla blízko dodávek klíčové vstupní suroviny – metanolu vyráběného ze zeleného vodíku. V říjnu totiž asijská velmoc oznámila štědré dotace na výrobu této látky, čímž tak vyslala jasný signál, že hodlá dominovat i v „zelenější“ části chemického průmyslu.
Také Evropa už začíná na situaci reagovat, a to například prostřednictvím antidumpingových opatření. Podle Thoelkeho to však jde příliš pomalu. „Pro velkou část odvětví už je příliš pozdě,“ dodává.
