Spolu ve vlastním. Komunitní bydlení může podle TAČR vyvést Čechy z bytové krize - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Spolu ve vlastním. Komunitní bydlení může podle TAČR vyvést Čechy z bytové krize

,
Spolu ve vlastním. Komunitní bydlení může podle TAČR vyvést Čechy z bytové krize
Zdroj: einszueinz architektur
  • Ke společnému vlastnictví nemovitostí se uchyluje čím dál víc Evropanů, kteří by jinak nedosáhli na hypotéku. Oblíbené je především v německy mluvících zemích

  • U nás se odborníci zastřešení Technologickou agenturou ČR budou následující tři roky v šesti obcích zabývat tvorbou manuálu pro města, architekty i zájemce o sdílené bydlení

  • Komunitní život podle nich šetří finance i planetu, a za předpokladu, že spolu sousedé vychází, zvyšuje kvalitu života

Komunitní bydlení nemusí nutně znamenat nekonečné meditace ve squatu a veganskou stravu. Ani dennodenní bouřlivé oslavy ve studentských bytech. Bytová krize nalákala do družstev i obyvatele, které by dříve nic podobného nenapadalo. Participativní bydlení totiž přináší výhody především finanční. Ušetříte při něm peníze za developera i realitního zprostředkovatele, vyhnete se nákladům za nepotřebné věci, a přitom můžete sdílet prostory a vybavení – například zahradu, dílnu s nářadím, prádelnu či společenské místnosti.

Pod názvem baugruppe se sdílení domů osvědčilo v německy mluvících zemích. Nejčastěji na něj člověk narazí třeba v Berlíně, Hamburku, Mnichově či Vídni. Tam vznikají budovy přímo navržené tak, aby vyhovovaly potřebám komunitního bydlení – architekti upravují dispozice bytů na míru jednotlivým rodinám a při koncipování společenských prostor myslí na rovnováhu mezi soukromím a setkáváním.

U nás tento koncept zaujal výzkumníky z Technologické agentury ČR. A to natolik, že se spolubydlení věnují v unikátním projektu, který má za cíl propojit výhody ekologické výstavby s komunitním způsobem života občanů, přispět k vytvoření kvalitního bydlení a živého města a zároveň i rozvinout participaci obyvatel na správě domu, sousedství či rovnou celé obytné čtvrti.

Kup teď, nebo vůbec. Češi v obavách, že nedosáhnou na vlastní bydlení, slevují ze svých nároků

Tomu všemu se po dobu tří let budou věnovat odborníci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Fakulty architektury Českého vysokého učení technického, Sociologického ústavu Akademie věd ČR, Arniky – Centra pro podporu občanů a Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. TAČR pak projekt zastřeší částkou 8,2 milionu korun v rámci Operačního programu Prostředí pro život, který spustilo ministerstvo životního prostředí.

Jak daleko můžeme zajít?

Výzkum se bude odehrávat v celkem šesti obcích, a sice v Jihlavě, Liberci, Opavě, Pardubicích, Hrádku nad Nisou a Psárech. Zapojí se do něj městští architekti, další aktéři samosprávy a také potenciální zájemci o tuto formu bydlení, s nimiž aktuálně probíhají workshopy a dotazníková šetření. Výsledkem činnosti vědců se má stát návod pro obce a jejich obyvatele, který jim pomůže s postupem výstavby komunitního bydlení, shrne možnosti a bude varovat, na co si dát pozor (kromě výběru spolubydlících je třeba se popasovat například s řešením rozpočtu nebo s rozdělením prací okolo provozu domácnosti). Města si od projektu slibují především zabránění odlivu obyvatel.

Dům na domě a město v obýváku. Architekt Petr Janda navrhl v Praze Penthouse s věží a střešní zahradou

Podle předsedy TAČR Petra Konvalinky se české obce snaží uspokojit poptávku po bydlení snahou o vytvoření nových strategií výstavby, ale i správy domů a bytů. Rozvíjejí obecní bydlení, podporují družstva a stanovují nová pravidla pro spolupráci se soukromým sektorem. Často však bojují právě s nedostatkem zájmu obyvatel a stavebních firem. „Ve skutečnosti je obtížné ovlivnit současný trh s bydlením tak, aby bylo možné stavět a bydlet environmentálně příznivě, a přitom finančně dostupně. Jak se ukazuje na příkladu participativního bydlení, je důležité, aby se do změny zapojili všichni aktéři, tedy obyvatelé, architekti, developeři, banky, obce i stát,“ vysvětluje Konvalinka.

„Momentálně zjišťujeme, co jsou lidé ochotni sdílet a jak mohou spolupracovat, aby v budoucnu ušetřili své náklady na bydlení,“ objasňuje pro iDnes Tomáš Hoření Samec ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Lidé v komunitách mívají typicky společnou zahradu, prádelnu či garáž. Existují ale i domy se společenskými místnostmi, sdílenými kuchyněmi či dětskými pokoji.

Dohodnout se

Společná aktivita a zejména schopnost dohody mezi členy skupiny, která chce spolu sdílet domácnost, je zásadní v každém z konceptů tohoto druhu bydlení. Komunita se totiž od klasického modelu spolubydlení liší tím, že parta lidí společně zamýšlí žít dlouho a ve vlastním, nikoli v nájmu. Všichni si dohromady berou úvěr, navrhují podobu svého vysněného sídla, podílí se na koupi, stavbě či rekonstrukci nemovitosti a pak se o ni společně starají.

Úřady chtějí rozumět mladým. Třetina českých obcí komunikuje se svými obyvateli přes mobilní aplikaci Munipolis

Konvalinka zdůrazňuje, že pokud mají spolubydlící při výběru členů komunity šťastnou ruku, dočkají se díky němu kromě finančních a environmentálních benefitů i zlepšení kvality života jako takového. Kupříkladu hlídání dětí totiž nikdy není problém, samota rovněž nehrozí a společné prostory většinou vybízí k pořádání akcí, na nichž se skupina shodne. Zásluhou toho, že spolu sdílí většinu času, radosti i strasti, se obvykle relativně dobře poznají. „Důležité je, že o tom, co a jak se bude sdílet, by měli rozhodovat budoucí obyvatelé, kteří bydlení dávají dohromady,“ dodává Konvalinka.

V současnosti se ke sdílenému vlastnímu bydlení uchylují především mladí lidé, kteří nemohou dosáhnout na hypotéku v lokalitě, kde by chtěli zůstat. Jedním příkladem za všechny je spolek Sdílené domy. Ten prostřednictvím svého družstva První vlaštovka spravuje vůbec kolektivní dům na pražském Břevnově.