Ekonomické dějiny velrybářství. Kytovce lidé lovili již v době kamenné - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Ekonomické dějiny velrybářství. Kytovce lidé lovili již v době kamenné

,
Ekonomické dějiny velrybářství. Kytovce lidé lovili již v době kamenné
Zdroj: Profimedia.cz

Velryby vyryly v dějinách některých národů tak hlubokou stopu, že se jejich lovu dodnes nechtějí vzdát.

Na strmých skalách nad potokem Daegok-čon nedaleko jihokorejského přístavního města Ulsan jsou rytiny nejrůznějších zvířat, od tygrů přes divoká prasata, jeleny až po mořské želvy. Nejoblíbenějším motivem jsou… velryby. Neznámý autor jednou kytovce zobrazil jakoby z ptačí perspektivy, jak plují ve skupinách, jindy je namaloval, jako kdyby plul pod nimi a viděl jejich rýhovaná těla zespodu. Petroglyfy jsou tak realistické, že je klidně můžete použít jako klíč k určování druhů. Kdokoli byli lidé, kteří je do skály nedaleko Japonského moře tesali, tak keporkaky dlouhoploutvé, velryby černé i šedé nebo vorvaně perfektně znali.

A nejenom že je znali, na skále jsou zachyceny i scény, kdy lovci v člunech velryby obkličují a vrhají po nich harpuny s plováky z tulení kůže. Vykopávky odhalily velrybí kosti s vroubky po zásazích harpunou. Nejzajímavější na tom je, že ony pozůstatky ulovených velryb pocházejí z období 5500 až 4700 let před naším letopočtem. Velrybářství je tedy nesporně velmi staré řemeslo, které neolitičtí lovci a sběrači ve východní Asii zvládli pár tisíc let předtím, než se v údolí Nilu začaly stavět první pyramidy.

Příležitosti, jak získat tuny masa a tuku, se chopili i v dalších částech světa, od Inuitů v Beringově úžině přes indiánské kmeny na severozápadním pacifickém pobřeží až po Evropany. Mezi nimi vynikali Baskové, kteří se specializovali na lov pomalých velryb biskajských už někdy v desátém až jedenáctém století a svoje „know-how“ vyváželi dalším přímořským národům.

 Petroglyph s vyobrazením kytovců
Petroglyph s vyobrazením kytovců

Kosti, tuk i spermacet

Z velryb bylo využitelné všechno – maso a tuk, škvařený na olejovitou kapalinu. Před petrolejem byl velrybí tuk zdaleka nejlepší náplní do lamp na svícení a osvědčil se jako mazivo všech strojů průmyslové revoluce. Kostice, jimiž filtrují například plejtváci potravu, byly používány jako výztuže do korzetů, podprsenek, ale i na střešní krytinu. Kosti byly u přírodních národů stavebním materiálem, zatímco v moderní době se rozemílaly na moučku a používaly jako hnojivo. Z vorvaňů se navíc získával vysoce ceněný spermacet, mléčně bílá substance z dutin v lebce používaná kdysi třeba v kosmetice, ale údajně i jako náplň do automatických převodovek.

Nahánění menších kytovců, jako jsou delfíni, sviňuchy nebo kulohlavci, do zátok nebo do sítí, případně lov velkých kosticových velryb či vorvaňů nemohl jejich populace s výjimkou těch nejpomalejších druhů příliš ohrozit. Dokud se podstatně nezlepšila technika lovu. Už v 17. století ovšem velrybářské společnosti pronikly do moří kolem Špicberk, Islandu a Grónska, ba i k pobřeží Severní Ameriky.


Přečtěte si komentář:

Japonsko a lov velryb: koně se také střílejí (a jedí)

Makrooko Miroslava Zámečníka


Jejich byznys byl spojen s velkými finančními riziky a financování velrybářských výprav je jedním z předchůdců toho, čemu dnes říkáme fondy soukromého kapitálu (private equity). Alternativou bylo udělení monopolu panovníkem, například v Anglii dostaly výsadní postavení Muscovy Company pro arktické oblasti nebo South Sea Company, jak již název napovídá, pro jižní moře.

Na těžkou a nebezpečnou profesi členů posádek velrybářských lodí se specializovala celá města a vesnice nejen v Baskicku, ale třeba i na Fríských ostrovech – na Föhru poskytovala obživu 30 procentům obyvatel, kteří byli po stovkách najímáni do holandských a anglických flotil.


Čínské jaderné ambice v Jihočínském moři:

Čína staví plovoucí jaderné reaktory. Okolí je ve střehu

 Plovoucí jaderné reaktory mají zajistit Číně námořní převahu.


V roce 1850, kdy psal Herman Melville svého Moby Dicka, bylo již odvětví pevně v amerických rukou – z celosvětové flotily asi 900 lodí jich tehdy 700 s posádkou čítající deset tisíc lidí pocházelo z USA. Většinou z Nové Anglie, z přístavů jako Nantucket (fiktivní kapitán Achab z Moby Dicka), New Bedford a New London.

Z hlediska ekonomického významu se jednalo v tehdejší Americe o páté nejdůležitější odvětví. A právě na velrybářství se finančníci a právníci v New Yorku a Bostonu naučili strukturovat „dealy“, aranžovat financování, alokovat riziko do jednotlivých tranší, motivovat posádky – to vše se pro rozvoj amerického kapitalismu velmi hodilo a „whaling“ byl v tomto ohledu první.

Zničující technologická změna

Nástup technologické změny v polovině 19. století byl pro velryby zničující. Velrybáři získali rychlejší plavidla, ale hlavně účinnější lovecké náčiní. Harpuny vystřelované z kanonů či velkorážových pušek, projektily s roznětkou vybuchující až po proniknutí do silného tukového polštáře zvířete vedly k ohromnému zvýšení odlovu.

Již koncem 19. století byly některé druhy, třeba pomalé „pravé“ velryby rodů Balaena nebo Eubalaena, na severní polokouli téměř vyhubeny, ale postupně byli decimováni i plejtváci a vorvani. Odlov podléhal cyklu, například za velké krize a druhé světové války silně poklesl a po jejím skončení 15 velrybářských zemí podepsalo Mezinárodní konvenci pro regulaci velrybářství (ICRW). Nehledě na konvenci, která měla za cíl nejen ochranu velryb, ale také „řádný rozvoj velrybářství“, a založení Mezinárodní velrybářské komise (IWC), ve skutečnosti lov nejen že neklesl, ale naopak stoupal. Kulminoval až v 60. letech, kdy byly dominantní především flotily Sovětského svazu a Japonska. Moratorium na komerční lov velryb bylo přijato v roce 1982, přičemž některé země začaly velryby ve svých výsostných vodách chránit podstatně dříve.

Japonsko vstoupilo do IWC v roce 1951 a moratorium obcházelo lovem pro vědecké účely. Norsko a Island komerční lov nikdy nepřerušily, v řadě zemí je povolen lov původními etniky, například Inuity na Aljašce a Čukči na ruské straně Beringova průlivu.


Ekolog Josef Fanta: Přestali jsme uvažovat selským rozumem

 Krajinný a lesnický ekolog Josef Fanta


Japonci na Štěpána oznámili vystoupení z Mezinárodní velrybářské komise a v červenci letošního roku začnou s komerčním lovem velryb ve svých vodách. Spotřebitelé v Japonsku však postupem času o velrybí maso ztratili zájem (spotřeba je asi pět tisíc tun oproti poválečným 200 tisícům tun ročně) a jejich lov je silně prodělečný.

Co naopak vynáší velké peníze, je pozorování velryb ve volné přírodě jako součást ekoturistiky, a to často právě v někdejších velrybářských baštách. Třeba ve Spojených státech stačí půlhodinka plavby z někdejších velrybářských přístavů Nové Anglie a můžete pozorovat dvacetitunové samce keporkaka dlouhoploutvého, jak vyskočí a vší silou prásknou po zádech do vody.

Díky moratoriu se v některých oblastech počty velryb dostaly na úroveň jako před zahájením průmyslového lovu, některé druhy se však nevzchopily a jsou stále na pokraji vyhynutí. Jelikož je lze spolehlivě odlišit (viz ty neolitické petroglyfy), klidně by se daly regulovaným způsobem využívat.

Jenomže na Západě se v posledních čtyřiceti letech vytvořila silná emoční vazba k těmto charismatickým a zjevně inteligentním mořským savcům, kteří ještě ke všemu umějí zpívat.

 Velrybářství ve 20. století

Velrybí diplomacie: Japonci po odchodu z komise budou komerčně lovit méně kytovců

 Velrybí diplomacie, ilustrační foto

Dále čtěte:

Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř

Zima se blíží aneb Stručná historie vikingské kolonizace Grónska

Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci

Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci

Ohodnoťte tento článek
Diskuze