BALÍME, ODJÍŽDÍME - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

BALÍME, ODJÍŽDÍME

, Jiří Pšenička,
BALÍME, ODJÍŽDÍME
Zdroj: Euro.cz

Soudek, Maroušek a Stehlík o odchodu neuvažovali, jiní ano

Poté, co padla železná opona, mohlo se zdát, že nikdo z Čechů již nebude muset ze země prchat. Svoboda pohybu se stala naprosto přirozenou a lidé mohou do světa zcela volně za prací, studiem i rekreací. Po deseti letech ale nelze nevidět, že řada Čechů se k vycestování opět rozhoduje na základě negativních emocí. Odcházejí ze strachu před vězněním, z obavy o vlastní život, ale i kvůli nespojenosti s ekonomickými a politickými poměry. Nejedná se přímo o exodus, ale již lze hovořit o jednom z fenoménů doby. Dokonce to vypadá, že vystěhovalců tohoto typu pomalu přibývá. Podstatnou část tvoří podnikatelé a bylo by nespravedlivé tvrdit, že všichni, kteří se k odchodu rozhodují, jsou podvodníci a tuneláři.

Na počátku byly Slušovice.
Asi prvním známým polistopadovým uprchlíkem, jehož odchod souvisel s ekonomikou, byl vyšetřovatel machinací v Agrokombinátu Slušovice Alexej Žák. Z někdejšího Československa utekl v červnu 1991 do Švýcarska, prý z obav o vlastní život. V souvislosti se Slušovicemi byl stíhán pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele, vydírání a omezování osobní svobody. Toto trestní stíhání bylo v roce 1994 zastaveno. Žák získal ve Švýcarsku politický azyl. V roce 1995 a 1997 se objevily zprávy o jeho možném návratu do ČR a i do řad ministerstva vnitra, ale nic takového se nakonec nestalo.
Útěky do zahraničí se staly doprovodným jevem všech etap transformace a privatizace. U většiny „uprchlíků je postřehnutelná snaha do vlasti se po uklidnění bouře znovu vracet.

Život už není takový, jaký býval.
S pády českých bank je spojen úprk Jiřího Čadka. Viceprezident zkrachovalé banky Bohemia odjel v květnu 1994 na neznámé místo v zahraničí. Kvůli ohrožení devizového hospodářství na něj byl vydán i mezinárodní zatykač. Bez souhlasu centrální banky totiž tehdy vystavil bankovní garance ve výši 11,5 miliardy korun. „Bál jsem se. Dostal jsem informaci, že mi jde o život. Šlo o hodiny a v tu chvíli takové obavě podřídíte všechno. Vím, že moje smrt by přišla vhod. Všechno v bance by se hodilo na mě, a bylo by to, řekl letos v únoru deníku MF Dnes po svém definitivním návratu. Trestný čin, kvůli němuž byl obviňován, byl mezitím zrušen. Nyní již opět pobývá, tak jako před lety, v Rudné u Prahy. Jeho život už ale není stejný, je to život v poloilegalitě. Médiím se striktně vyhýbá. „Není doma, jel někam pryč a netuším, kdy se vrátí, reaguje trochu vyděšeně u dveří Čadkova domu postarší žena, zřejmě matka či tchyně. Neznámé návštěvě, která by se s exbankéřem ráda setkala, zjevně nevěří. Úspěšní jsme nebyli ani při druhém a třetím pokusu o několik dní později.
Starosta Rudné Antonín Přibyl potvrzuje, že Čadek se v obci vyskytuje. „Naposledy jsem ho potkal někdy před měsícem na parkovišti před obchodním domem Globus ve Zličíně. Pro mě je to ale občan jako každý jiný, podotýká.
S krachem Kreditní banky Plzeň souvisí odchod podnikatele Karla Hrnčiříka, který v letech 1992 a 1993, kdy se uskutečnila většina rizikových obchodů, banku majoritně ovládal. Hrnčiřík se uchýlil do Švýcarska, ale v jeho případě to vlastně byl návrat domů, protože do země pod Alpami již utekl jednou, v roce 1968 (do Česka se vrátil až v roce 1990). Jméno tohoto dvojnásobného emigranta je spojováno i se společností Panok a vydáváním dnes již neexistujícího deníku Prostor.

Strach z teroristů.
Kdo utekl ze strachu o život, nehovoří o tom rád, i když se sám ničeho špatného nedopustil. Daniel Gladiš, spolumajitel makléřské firmy Atlantik Finanční trhy, na podzim roku 1998 narychlo odcestoval kvůli vydírání únosci. Čtyři neznámí muži jej i s tříletou dcerou unesli a žádali po něm výkupné deset milionů korun. Hned po propuštění odjel s rodinou do Anglie. Chtěl se zbavit českého majetku a domů se nevrátit dříve, dokud únosci nebudou dopadeni. Nakonec ale v zahraničí příliš dlouho nepobyl. Pouta k rodišti byla zřejmě silnější než strach ze zločinců.
„Nechci se k tomu už vracet, nemám na to zrovna příjemné vzpomínky. O čemkoliv jiném si s vámi rád popovídám, ale o tomto už ne. Kdyby se to stalo vám, zachoval byste se stejně, s omluvou odmítá rozhovor.

Koženého mlčení a Lukešovo studium. Hvězdou mezi českými ekonomickými emigranty je i nadále Viktor Kožený. I tento muž, který kdysi prostřednictvím harvardských investičních fondů strhl masy k účasti na kuponové privatizaci, zatoužil po rodné hroudě. Ze svého sídla na Bahamách uvedl v červnu pro MF Dnes, že zvažuje návrat do ČR. „Měl bych zájem jít do restrukturalizace podniků a skončit s tím, řekněme, finančním spekulantstvím, uvedl Kožený, který byl nedávno v USA obviněn z investičního podvodu. Je otázka, s jakou by byl v Česku přivítán. Lidem, kteří mu uvěřili, nadále dluží peníze. Týdeník EURO finančníkovi, který získal irské občanství, elektronickou poštou zaslal několik otázek ohledně jeho možného návratu, ale odpověď ani po čtrnácti dnech nepřišla.
Ze svého exilu se naopak ozval zakladatel karlovarského Cimex Holdingu Petr Lukeš, který žije v Naples na západním pobřeží Floridy. „Můj pobyt v USA považuji za naprosto přirozený. Dnes žiji tady, zítra třeba někde úplně jinde. Zkoušíme s rodinou nyní dohnat to, co bylo u nás čtyřicet let zakázáno. Chceme dětem umožnit vícejazyčné vzdělání, chceme, aby získaly jiný pohled na svět, zdůvodňuje. Lukeš si nyní doplňuje „v mládí zameškanou výuku angličtiny, ekonomie a managementu . Tvrdí, že se určitě chce jednou vrátit, ale zatím je rodina teprve „na začátku seznamování se světem . Svůj pobyt mimo vlast chce přizpůsobit potřebám svých dvou dětí. Odmítá články v českém tisku, že by se v Americe skrýval před zákonem. „Nemám žádný důvod. Když jsem si loni v červnu přečetl v novinách, že bych se měl skrývat na území USA, okamžitě jsem kontaktoval českého konzula na Floridě, pana Beckera, a předal mu veškeré adresy a spojení na mě. Navíc každý, kdo má alespoň základní právní vědomí, musí vědět, že s USA má Česká republika podepsanou smlouvu o právní pomoci a nikdo se zde před zákonem neukryje, uvádí Lukeš.
Karlovarský podnikatel přiznává, že je nyní trestně stíhán, a to z trestného činu poškozování věřitele. „Rok a půl po mém příjezdu do USA, loni v srpnu, jsem převzal právě prostřednictvím českého konzula obvinění z trestného činu. Já tímto činem ale nejsem vinen, uvádí a odkazuje na svého českého advokáta. Lukeš je stíhán za trestný čin poškozování věřitelů skupiny Válcoven trub Dioss Chomutov ve výši 4,6 miliardy korun.

Mlčeti zlato.
Týdeník EURO přes prostředníka zaslal i několik otázek bývalému tenisovému reprezentantovi a nyní podnikateli Milanu Šrejberovi, který se má zdržovat na území USA. Šrejberovo vyjádření ohledně jeho zahraničního pobytu a eventuálního návratu překvapivě do Prahy dorazilo, ale nakonec zůstalo „zaseknuto v jeho pražské kanceláři. „Pan Šrejber se po konzultaci s právníky nakonec rozhodl na vaše otázky zatím neodpovídat, sdělili po několika dnech lavírování pracovníci kanceláře. Milan Šrejber, šéf firmy Šrejber Tennis Investing, byl nedávno obžalován ze zneužití informací v obchodním styku. Formou právní pomoci mu byla zaslána obžaloba do USA a předvolání k hlavnímu líčení. Na předcházející výzvy, zaslané na pražskou adresu, nijak nereagoval. Obžaloba jej viní z toho, že v letech 1995 a 1996 svou firmu obohatil o více než čtrnáct milionů korun nezákonnými obchody, které měly poškodit podílové fondy.
Naprázdno vyšla i snaha o zjištění místa pobytu podnikatele Alexandra Komanického, jemuž před lety ztroskotal plán na vytvoření českého tiskařského impéria. Jeho celkové dluhy se odhadují na zhruba jednu miliardu korun. Hana Kučerová, správkyně konkursní podstaty Komanického firmy Aleko, podle svých slov o podnikatelově pobytu nic neví. Advokát František Schulmann zase o svém klientovi bez jeho svolení hovořit nechce. Neodpoví ani na otázku, zda se Komanický nachází v zahraničí. „Dříve spíše ano, nyní spíše ne, říká vyhýbavě. Komanický zmizel v cizině již v květnu 1995, v době, kdy mu hrozilo trestní stíhání. Oznámení na něj podal Fond národního majetku (FNM), kterému nezaplatil za privatizované Grafické závody Velký Šenov a Stavoservis Praha. Po zhruba roce se vrátil a přímo v budově FNM uspořádal tiskovou konferenci, kde popřel všechna obvinění a slíbil, že dluhy vyrovná. Jak sdělila týdeníku EURO tisková mluvčí FNM Jana Víšková, fondu Komanický dluží celkem 96,5 milionu korun. Celá částka byla přihlášena do konkursního řízení.
Nic bližšího se zatím nepodařilo zjistit ani o pobytu Petra Perničky, který spolu se svým kolegou z liberecké firmy Agroplast byl obviněn z nelegálního vývozu letounů MiG–21 do KLDR. Zatímco Švejnoha se vrátil ze zahraničního pobytu a je stíhán na svobodě, Pernička je stále mimo republiku a je stíhán jako uprchlý. Jeho advokát Aleš Dvouletý slíbil, že se k jeho nynějšímu zahraničnímu azylu a možnému návratu vyjádří, ale ani po několika urgencích tak neučinil.

Relativizace spravedlnosti.
Když má někdo štěstí, může za hranicemi vzdorovat tuzemským orgánům i několik let. Dva roky se úspěšně ukrýval Kais Hanafi, tuniský majitel zkrachovalé cestovní kanceláře Oasis Tour. Ostravský soud na něj vydal mezinárodní zatykač v únoru 1998. Podnikatel byl obviněn z mnohamilionového podvodu, protože stovky klientů jeho
cestovní kanceláře neodcestovaly na zaplacenou dovolenou a další se jen s velkými obtížemi vracely ze zahraničí domů. Partnerské cestovní kanceláře a turisty měl Hanafi připravit zhruba o 30 milionů. Podnikatel byl sice předtím vzat do vazby, ale v listopadu 1997 byl na kauci propuštěn. Poté odcestoval do Paříže, údajně na operaci zad, ale ve skutečnosti se žádné nepodrobil a zmizel. V dalších měsících se pod falešným jménem pohyboval mezi Polskem a Ukrajinou. Nakonec jej na konci roku 1999 dopadli na letišti v Hamburku němečtí policisté, kteří jej letos předali svým českým kolegům. Hanafi je teď v ostravské vazební věznici. „Před soudem by měl určitě stanout, ale stále ještě probíhá vyšetřování. Žádáme o právní pomoc z destinací, kam podnikatel posílal své klienty, informoval týdeník EURO o případu ostravský vyšetřovatel Jaroslav Vaněček. Klienti Oasis Tour tak žijí v naději, že zákonnost Hanafiho jednání bude, ač se zpožděním, nezávislým soudem posouzena.
Skutečnost, že sám Hanafi bude u toho, není samozřejmá. Své o tom vědí lidé, kteří před lety vložili peníze do pardubického investičního sdružení VK Invest. Šéf sdružení Viktor Volf v roce 1994 a 1995 vylákal od 509 osob zhruba čtyřicet milionů korun, ovšem použil je pro svoji potřebu. Tentýž rok zmizel v cizině a podle některých informací žije nyní v Austrálii.
24. dubna 1998 byl nad Volfem bez jeho přítomnosti vynesen rozsudek: deset let nepodmíněně za podvod a neoprávněné podnikání. Vzhledem k jeho zahraničnímu pobytu je ale nevykonavatelný. „Při soudu jeden ze svědků uvedl, že ví, kde se pan Volf nachází, ale české orgány na něj nedosáhnou. Pokud by se ale vrátil, bude muset trest nastoupit, říká o prokazatelném podvodníkovi královehradecký soudce Pavel Vaněček a neskrývá rozčarování nad omezenými možnostmi justice.

Za vodou.
O potížích komunikace s podnikateli mimo území republiky může své vyprávět i soudce Krajského obchodního soudu v Praze Jaroslav Zelenka. Vzpomíná například na konkurs zkrachovalé, kdysi známé společnosti Caster podnikatele Pavla Kadlčáka (firma se na začátku devadesátých let pouštěla do rozsáhlých investic, zahrnujících například prodej počítačů, provozování letecké společnosti či českokrumlovského hotelu Růže). „Během konkursu je nutné s úpadcem komunikovat, ale v případě pana Kadlčáka to naráželo na neřešitelné potíže, vyplývající zejména z toho, že s Německem nemáme podepsanou smlouvu o právní pomoci, uvádí Zelenka. Soud dlouho nemohl zjistit Kadlčákovu německou adresu. Když ji – spíše náhodou – zjistil, nemohl zase odesílat zásilky tak, aby to bylo v souladu s mezinárodním právem. „Posílali jsme mu je tedy do Německa běžnou poštou a on nám, čemuž dodnes nerozumím, odepisoval z pošty v Chebu, vzpomíná Zelenka na konkurs, který byl loni z důvodu splnění rozvrhového řízení zrušen.
Problém nepodepsaných smluv o právní pomoci je podle soudce zásadní. „Pokud žije podnikatel v Evropě, tak to ještě lze nějak řešit, pokud v Austrálii, na karibských ostrovech či v Jižní Americe, jsou ti lidé pro nás téměř nedostižitelní.

Statistika se nevede.
Na policejním prezidiu se týdeník EURO dotázal, zda je možné říci, na kolik českých podnikatelů je nyní vydán mezinárodní zatykač. Tiskový mluvčí Jiří Suttner sdělil, že policie si sice vede seznamy osob v pátrání, ale nijak nerozlišuje, zda se jedná o podnikatele, zaměstnance, důchodce a tak dále. „Standardní je pro nás dotaz na jméno, příjmení a data narození hledané osoby, nikoli na její sociální postavení. Navíc, jak Suttner uvedl, policie poskytuje informace o hledaných osobách, jen pokud to sama uzná za vhodné. Ochránci zákona nedokázali ale sdělit ani to, zda počet v zahraničí hledaných podnikatelů spíše narůstá, či se snižuje.
Zajímali jsme se i o to, zda si ministerstvo spravedlnosti vede nějakou statistiku o soudních řízeních vedených proti uprchlým (jako u Viktora Volfa). Mluvčí úřadu Vladimír Voráček uvedl, že žádná taková čísla k dispozici nejsou již proto, že uprchnout do zahraničí či se naopak vrátit domů lze i v průběhu soudního procesu.

Drby z nedostatku informací.
Rostoucí počet českých podnikatelů v zahraničí často přináší i nepodložené fámy. Čtenáři Blesku si tak mohli v únoru letošního roku přečíst zprávu, že „populární komik a mim Michal Nesvadba utekl před svými věřiteli na Nový Zéland . Nesvadbovy finanční obtíže měly podle bulvárního deníku vzniknout v souvislosti s projektem dětské lední revue Princezna zmrzlina. Nesvadba, majitel a jednatel společnosti Jingle Bells, ale odmítá, že by měl v úmyslu zůstat v zahraničí. „Jsem v Praze a k žádnému útěku se rozhodně nechystám. Na Novém Zélandu jsem měl představení a nějaká jednání v souvislosti s australskou olympiádou, kde bych měl vystupovat. Nemělo to ale žádnou souvislost s podnikáním, vysvětluje.
Podle jiných zdrojů by měl v zahraničí pobývat i bývalý likvidátor Koženého Harvardského průmyslového holdingu Boris Vostrý. Má bydlet také na Bahamách, v sousedství českého finančníka. „Byl jsem nějaký čas v Ázerbájdžánu, poté v Rusku a také u Koženého, to je pravda, ale teď už jsem více jak tři měsíce tady a nehodlám někam odjíždět, vysvětluje Vostrý, který ani žádné problémy, jež by ho nutily nedobrovolně odcházet, neměl. Na Bahamách byl prý pouze v záležitosti likvidace holdingu.
Objevily se i informace, že mimo republiku je Jiří Maroušek, někdejší šéf a spolumajitel pražského holdingu ČKD. „Slyším to od vás prvně. Já jsem nikde nebyl a ani se nikam nechystám. Nemám důvod někam utíkat či se někde skrývat, protože jsem se ničeho nezákonného nedopustil, komentuje. Připouští, že se k některým informacím v médiích v poslední době nevyjadřoval, a tak mohl i k takovýmto spekulacím sám zavdat příčinu. „Poslední události měly dost
děsivý dopad na mou rodinu. Nevlastní otec, který s námi žil
35 let, zemřel. Matka strávila měsíc v nemocnici, uvádí Maroušek. Bývalý přední český průmyslník dává tyto věci do souvislosti s články v tisku, podle nichž jeho manažerská firma Inpro prostřednictvím různých poradenských služeb a obchodního zastupování z ČKD nezákonně odčerpala více než miliardu korun.

Stehlík si to s improvizátory rozdá. Samotný fakt, že se podnikatel dostal do konfliktu s represivními orgány státu, může svádět k úvaze, zda by pro něj nebyl odchod ze země pohodlným východiskem. Absolutní většina oslovených ale prohlašuje, že o něčem takovém neuvažovala.
„Když jsem neutekl za totality, tak nevím, proč bych měl utíkat za vlády těchto improvizátorů, uvádí někdejší majitel kladenských oceláren Poldi Vladimír Stehlík. Na něj, jeho syna Marka a bývalého ekonomického ředitele oceláren Luboše Pejpu podal státní zástupce obžalobu z několika majetkových trestných činů. Žalobce klade Stehlíkům a Pejpovi za vinu, že neodvedli peníze na zdravotní pojištění zaměstnanců, že poskytovali své firmě Bohemia Art bezúročné půjčky a neoprávněně převáděli majetek oceláren na nově založenou společnost Poldi Steel.
„Spím naprosto klidně, mám čisté svědomí. Já si to s nimi u soudu teprve rozdám, prohlašuje sebevědomě někdejší ocelář. Vladimír Stehlík, který kvůli Poldi již poznal i podmínky vyšetřovací vazby, prý ale dokáže pochopit pohnutky lidí, kteří z republiky utíkají. „Po tom, co jsem ve vazbě zažil, se nedivím, že slabší nátury raději zmizí. Je–li někdo skutečně nevinný, dokážu jeho čin pochopit. říká.

Soudek bez pasů.
Ani bývalý generální ředitel plzeňské Škody Lubomír Soudek prý neuvažoval o odchodu. „Nikdy mě to nenapadlo. Bavila mě práce a nechal jsem se jí uchvátit. Viděl jsem pořád před sebou ty tisíce škodováků a chtěl jsem z toho podniku udělat světový podnik. Nyní, i kdyby chtěl, nemůže jet nikam, protože policie mu zabavila všech deset pasů. Soudek je zpátky raději ani nežádá, aby nemohl být osočován z plánování útěku. Podnikatel je obžalován ze zneužití informací v obchodním styku a hrozí mu až dvanáct let vězení. Podle žalobce měla jeho soukromá firma NERo ze Škody nezákonně získat více než 200 milionů korun, Soudek to odmítá.
Plzeňský průmyslník pouze lituje, že v minulosti nevyužil různých nabídek na prodej akcií Škody. Jak uvádí, jednal prý svého času ve věci prodeje s VSŽ Košice a slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem, druhá nabídka přišla od jistého pana Schwarzenberga z UBS Switzerland. „Nabídka od UBS by znamenala něco přes čtyři miliardy korun. Nabídka ze Slovenska byla ještě o něco vyšší, asi o čtyři sta milionů, uvádí. Kdyby tehdy přijal, mohla být jeho nynější situace o poznání lepší, stejně tak asi Škody Plzeň (EURO 36/2000).

Po plenkách hotel.
Důvody odchodu do zahraničí nejde rozhodně spojit pod jednoho jmenovatele. Jsou stejně pestré jako život sám. Existují podnikatelé a manažeři, kteří si zahraničí zvolili pouze kvůli kariéře, okleštěnosti českého trhu či z čistě osobních a rodinných důvodů. K poslední skupině prý patří někdejší východočeský podnikatel Vladislav Židek. Zakladatel firmy Zisoft–Bobi, vyrábějící dětské jednorázové pleny, v roce 1996 prodal majetek americké firmě Kimberly–Clark. Až do listopadu 1998 byl pak starostou v Náchodě. Od začátku loňského roku pobývá na ostrově Bora Bora (v sousedství Tahiti) ve Francouzské Polynésii. Vybudoval tam hotel a chce do něj lákat i českou klientelu.
Židek spojení s republikou neztrácí a předminulý týden byl doma, ovšem, jak nám vzkázal, ke své nynější práci a k plánům do budoucna se z osobních důvodů zatím nechce vyjadřovat.
Převedení svého byznysu do zahraničí zvažovali ještě loni manželé Girstlovi, majitelé brněnské telekomunikační společnosti GiTy. „Pokud prostředí k podnikání u nás není takové, jaké má být, nemůžeme na něm stavět. Nyní už neuvažujeme tak, že jsme povinni podnikat v ČR, povinni platit daně zrovna v této zemi, uvedli (EURO 3/2000). Tehdy reagovali na některá sporná rozhodnutí státních úředníků, která dávala přednost zahraničnímu kapitálu před českým. „Politici a státní úředníci svým rozhodnutím dali signál firmám podobným té naší. Všude ve světě vlády domácí firmy podporují, chtějí, aby občané měli důvěru v domácí ekonomické prostředí, ve své vlastní schopnosti, nepropadali frustraci. Ti naši řekli, že je to nezajímá. Zbořili mýtus podpory českých firem, které se dokázaly vypracovat vlastním úsilím a tvořivostí, uvedli tehdy Girstlovi. Teď už tak kategoričtí nejsou, v ČR zůstávají a snaží se vidět i pozitivní změny. „Opustit zemi není vůbec jednoduché a my stále věříme v postupné zlepšování situace. Kdyby se ale měla zhoršovat, já osobně bych určitě takovou trpělivost, jakou jsem měl po roce 1968, už neměl, říká Valentin Girstl.

Český buržoa je nemilován.
Jan Suchánek, zakladatel známého investičního privatizačního fondu YSE, si myslí, že k odchodu podnikatelů ze země může přispívat i obecná nálada ve společnosti. „Češi raději přijmou místo u zahraniční firmy s anonymním kapitálem než u českého zaměstnavatele. Nenechají se přece vykořisťovat někým, kdo byl donedávna jedním z nich. Média prý navíc vytvořila obraz, že jejich český buržoa je zloděj. Suchánek si myslí, že podnikatelé, kteří nejsou závislí na zakázkách od vlády či obcí, budou mít tendenci ze země raději odcházet. „Je klidně možné převést kapitál do zahraničí, založit tam svou firmu, poté vytvořit v Čechách pobočku a stát se jejím zaměstnancem. Nebudete už buržoa, ale zaměstnanec. Bude–li mít firma sídlo v daňovém ráji, ještě na tom vyděláte, nabízí řešení.
Sám Suchánek připouští, že i on sám se myšlenkou odchodu ze země zaobírá poslední čtyři roky. „Neodešel jsem jenom kvůli manželce. Jako dobré místo pro ekonomickou emigraci označuje například Nový Zéland. „I nemovitosti jsou tam levné. Za dům, který máme tady, bych tam koupil stejně velký a ještě zbude na stěhování.“

Česko–slovenská vzájemnost
AČ JE VÝCHODNÍ EVROPA hranicemi rozdělena a RVHP byla zrušena, celá řada novodobých ekonomických fenoménů zůstává společných. Namátkou lze vzpomenout daňové podvody s naftou a dalšími ropnými produkty, jež v první polovině devadesátých let zachvátily kromě České republiky i území Maďarska, Slovenska, Rumunska, Ukrajiny, Jugoslávie či Polska.
Ani v případě odlivu ekonomických elit není dění v České republice nijak kuriózní. Kdyby existovala federace, bylo by možné album uprchlíků obohatit o zajímavé persony ze Slovenska. Většina tamních emigrantů pochází z okruhu bývalého premiéra Vladimíra Mečiara.
Jedním z těch, kteří v minulých měsících zmizeli z horké slovenské půdy, byl například boss Východoslovenských železáren a exministr dopravy Mečiarovy vlády Alexander Rezeš (v Česku známý i jako někdejší prezident fotbalové Sparty). Podle slovenského tisku nalezl útočiště v luxusní haciendě na španělském pobřeží. Na Slovensko se prý nemůže vrátit kvůli nemoci. Ta mu ovšem nebrání, aby cestoval do Vídně a odtud řídil své další společnosti. Rezeš sice čelí nařčení ze stamilionových daňových nedoplatků, ale policie se o něj zajímá vlastně kvůli titěrnosti – nevhodné přestavbě domu. Ve svém barokním příbytku si totiž nechal bez povolení postavit bazén. Během letošního léta španělská policie požádala slovenské kolegy o údaje ohledně Rezešovy rodiny. Ta se totiž podle neoficiálních informací měla ve Španělsku zapojit do praní špinavých peněz.
V zahraničí je i Karol Martinka, bývalý generální ředitel Devín banky a majitel lázní v Piešťanech. Slovenská média uvádějí, že tento muž s manželkou, která dělala Mečiarovi osobní poradkyni, pobývá ve Vídni. Martinka byl obviněn z podvodu ve výši přesahující šest set milionů slovenských korun. Ze Slovenska uprchl krátce po únosu syna bývalého slovenského prezidenta Michala Kováče, na jehož zmizení měl mít osobní podíl.
Donedávna se v cizině ukrýval i vysoký funkcionář Mečiarova HZDS Vladimír Poór, který v roce 1996 spolu se svými společníky výhodně zprivatizoval podnik Nafta Gbely. Také on byl obviněn z podvodu a zpronevěry. Firmu měl připravit o 285 milionů korun. Moci zákona se dlouho vyhýbal, ale 28. srpna se ze zahraničí vrátil a přihlásil slovenské policii. Hrozil mu totiž mezinárodní zatykač. Vazba na něj nakonec uvalena nebyla. Také u Poóra se svého času spekulovalo, že se skrývá v Rakousku.
Pominout nelze ani útěk bývalého šéfa slovenské tajné služby Ivana Lexy, obviněného z jedenácti trestných činů včetně zavlečení syna bývalého prezidenta do Rakouska, sabotáže, zneužití pravomoci veřejného činitele a podvodu. Lexa, ač ujišťoval veřejnost, že Slovensko neopustí, nakonec stejně uprchl. Loni se neúspěšně domáhal povolení k pobytu na karibském ostrově Grenada, kam se údajně měl dostat přes Rusko a Kubu. Naposledy se měl i s rodinou zdržovat v Jihoafrické republice. Slovenský parlament zbavil 24. srpna na mimořádné schůzi Lexu imunity, a umožnil tak vydání mezinárodního zatykače. Celé Slovensko s napětím sleduje, zda se podaří jej zajistit. Lexa je spojován s podsvětím.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze