Afrika přeje odvážným. Stane se příštím hnacím motorem světového hospodářského růstu?

Africký světadíl bude příštím hnacím motorem světového hospodářského růstu. Alespoň to tvrdí celá řada představitelů mezinárodních ekonomických institucí. A stačí uvést několik čísel, aby bylo zřejmé, že výroky tohoto typu nelze brát na lehkou váhu. Afrika, to je padesát čtyři zemí, v nichž dnes žije přes miliardu obyvatel, ovšem podle prognóz by jich v roce 2040 mělo být už dvakrát tolik. Je tam také zřejmý prudký rozvoj, například sedm afrických zemí v současnosti patří mezi deset nejrychleji rostoucích světových ekonomik.

Média už také několik let přinášejí zprávy o tom, že velké světové firmy na černém kontinentu masivně investují atd. To ale v žádném případě neznamená, že Afrika je ideálním místem pro podnikání. Naopak, někdy to může být doslova nebezpečné. Jak ale ukazuje spousta úspěšných případů, trpělivost, tvrdá práce a také jistá ostražitost přinášejí výsledky.

Z hlediska exportní atraktivity a potenciálu patří momentálně k nejzajímavějším zemím Maroko, Egypt, JAR a Nigérie. Na všechny čtyři se v následujících řádcích zaměříme podrobněji.

Egypt: Ve znamení smělých reforem

S hrubým domácím produktem (HDP) v hodnotě 235,4 miliardy dolarů je Egypt nejsilnější severoafrickou ekonomikou a je na třetím místě v celé Africe. Je to i oblíbená dovolenková destinace českých turistů, na egyptské pláže jich v roce 2017 zamířilo skoro čtvrt milionu, téměř o sto třicet tisíc víc než v roce 2015. Na tomto trendu je jasně patrné, že se politická situace po dramatických událostech tzv. arabského jara v roce 2011 – minimálně v očích zahraniční veřejnosti – uklidnila natolik, aby byla země opět považována za bezpečnou.

V roce 2011 abdikoval na nátlak ulice po třiceti letech v úřadu prezident Mubárak. Pak po roce u moci skončil po vojenském převratu ve vězení první demokraticky zvolený prezident Muhammad Mursí, jemuž dokonce nějaký čas hrozil trest smrti. Tehdy se nezdálo, že bychom v blízké budoucnosti mohli o Egyptu mluvit jako o stabilní zemi. Vláda následně zvoleného prezidenta Abdalfattáha as-Sísího nicméně v roce 2014 zahájila odvážný transformační program, jehož cílem je oživit ekonomiku země, zlepšit místní obchodní prostředí a zajistit podmínky pro vyrovnaný, komplexní růst.

První vlna reforem se soustředila na znovuobnovení rovnováhy v makroekonomice. Mimo jiné byla v roce 2016 zavedena DPH, jež nahradila desetiprocentní prodejní daň. O rok později se DPH zvedla ze 13 na 14 procent. Snížily se státní dotace na energie a byla uvolněna egyptská libra.

Druhá vlna reforem se soustředila na zlepšení řízení a investičního klimatu. V souvislosti s tím byl v říjnu 2016 přijat zákon o reformě státní správy, jenž má napomáhat v boji se stále rozbujelou korupcí. Další opatření odstranila investiční překážky a mají pomoci s přilákáním místních i zahraničních investorů.

Všechny tyto kroky přinášejí první pozitivní výsledky. Během fiskálního roku 2018 vzrostl reálný HDP o 5,3 procenta oproti 4,2 procenta v předchozím fiskálním roce. Za nejdynamičtější sektory je momentálně možné považovat turismus, těžbu plynu, informační a komunikační technologie a stavebnictví. Inflace je stabilní, v červenci 2018 zpomalila na 13,5 procenta v porovnání s rekordními 33 procenty z předchozího roku.

Maroko: Relativně liberální ekonomika

Na opačné straně severní Afriky leží Maroko, pátá nejsilnější africká ekonomika s HDP v hodnotě 122,46 miliardy dolarů. Maroko je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí od roku 1999 král Muhammad VI., člen alawitské dynastie, jež v zemi vládne od roku 1666. Během arabského jara usilovalo Hnutí 20. února o panovníkovo svržení, nicméně na rozdíl od Egypta neúspěšně.

Ekonomika Maroka je považována za relativně liberální, řízenou zákonem nabídky a poptávky. Od roku 1993 postupně probíhala privatizace několika sektorů, jež dříve spravovala vláda a mezi něž patřily aerolinky, telekomunikace, rozsáhlé průmyslové projekty a turismus. Zásadní ekonomickou roli nadále zastává zemědělství, jež zaměstnává 40 procent populace a podílí se na HDP z 15 až 20 procent.

V posledních parlamentních volbách na jaře 2017 zvítězila Strana spravedlnosti a rozvoje. Ta pokračuje v sociálních reformách započatých za předchozí vlády. Zaměřuje se především na programy sociální ochrany, vytváření nových pracovních míst a zmenšování ekonomických rozdílů napříč zemí. Ekonomický růst v roce 2018 v porovnání s předchozím rokem mírně zpomalil ze 3,5 na 3,2 procenta. Obezřetná fiskální politika udržuje inflaci pod dvěma procenty a celková míra nezaměstnanosti klesla na 9,1 procenta. Zůstává ovšem velmi vysoká mezi mladými obyvateli měst (23,1 procenta) a mezi vzdělanými lidmi (16,5 procenta). Velice dobře se momentálně daří exportu automobilového průmyslu a fosfátů a stabilně dobré výsledky vykazuje turismus.

Společný islám

Dvě hlavní severoafrické ekonomiky toho mají společného mnohem méně, než by se na první pohled zdálo. Zatímco Egypt se stal součástí Osmanské říše už v 16. století a představoval jednu z hlavních provincií, Maroko si uchovalo nominální nezávislost a Osmanům platilo pouze tribut. Egypt se dostal do britské sféry vlivu, Maroko ovládly Španělsko a Francie.

V obou zemích je oficiálním jazykem moderní spisovná arabština, v Maroku navíc berberský jazyk tamazight. Dialekty arabštiny, jimiž se tu nicméně běžně hovoří, se ale liší. V Maroku se navíc bez potíží domluvíte francouzsky a francouzština je také jazykem obchodu, zatímco v Egyptě je to angličtina. I tak je dobré se předem ujistit, v jakém jazyce bude obchodní jednání probíhat, abyste se případně vyhnuli nepříjemné situaci a mohli si zajistit tlumočníka.

Společné mají obě země náboženství, kterým je islám. V Egyptě tvoří muslimové 80 procent populace, v Maroku je to téměř 100 procent. Z toho plynou některá obecná pravidla, jež je třeba mít na paměti.

Nigérie a JAR: Souboj o africkou korunu

Počátkem dubna 2014 jako by Nigérie vstoupila do chrámu jurodivého kazatele, kterých je na jih od Sahary více než fotbalových talentů a kteří provádějí „zázraky“ na potkání. Přes noc totiž její hrubý domácí produkt narostl o 89 procent. Západoafrická ekonomika se tím z dosavadního kontinentálního lazara stala premiantem, když s ročním HDP 510 miliard dolarů odsunula na druhou příčku Jihoafrickou republiku (370 miliard dolarů).

Ne, nebyla za tím žádná magie. Země jen po čtyřiadvaceti letech změnila metodiku výpočtu HDP, která do té doby nezohledňovala obrovské změny, jimiž nigerijské hospodářství za čtvrtstoletí prošlo. Hlavním zdrojem peněz je sice stejně jako v minulých desetiletích ropa, ale statistici až do roku 2014 nezapočítali prudký rozvoj vnitrostátní letecké dopravy. Nebo to, že zatímco těsně po konci studené války mělo pevnou telefonní linku několik desítek tisíc vyvolených domácností, dnes má mobil v kapse téměř každý dospělý.

Od 90. let z nuly vyrostla v podobě Nollywoodu druhá nejsilnější kinematografie světa, která předběhla hollywoodskou továrnu na sny a zaostává jen za indickým Bollywoodem. Vznikly nové úspěšné firmy, například Jumia, obdoba internetových prodejců Amazonu z USA nebo Alibaby z Číny, kteří se neodvážili vstoupit na riskantní trh. Jumia se jako první africký startup dostane na newyorskou burzu.

Hroší uši rozbujelé korupce

Všechen tento rozvoj statistici zaspali, protože aktualizace parametrů pro výpočet HDP se běžně provádí vždy po třech až pěti letech. Nicméně u rovníku nejsou podobné náhlé skoky v žebříčcích ničím neobvyklým. Podobně vystřelila nahoru třeba Ghana v roce 2010, když si HDP zvedla o 60 procent. Pro statistiku tak Afrika zůstává srdcem temnoty.

Nigerijský vzestup ze dne na den byl štulec do žeber především pro sebevědomou Jihoafrickou republiku, která svou jedinečnost na černém kontinentě měla za neotřesitelně garantovanou. Najednou vypadala afričtěji, než si o sobě kdy myslela. Pokles na žebříčku jako by potvrzoval všechny negativní tendence, které země po zaslouženém pádu bělošské diktatury zažívá a které ztělesňoval do své, vlastní stranou vynucené, rezignace prezident Jacob Zuma. To, jak si z erárního postavil rozlehlé sídlo ve své domovské vesnici, jsou jen hroší uši (místní ekvivalent pro špičku ledovce) rozkrádání státních zdrojů a rozbujelé korupce v režii Afrického národního kongresu (ANC).

Ale aby nedošlo k mýlce. Stále je mnohem lepší žít u mysu Dobré naděje než v Guinejském zálivu. HDP na osobu má JAR více než dvakrát vyšší než Nigérie, která má naopak s odhadovanými 200 miliony obyvatel více než třikrát větší populaci. Dopravní infrastruktura a služby jsou tu na evropské úrovni, zatímco v Nigérii je to středověk křížený s 21. stoletím. Jihoafrická republika je plně diverzifikovaná. Prim sice hraje těžba vzácných kovů, ale vedle toho tam funguje intenzivní zemědělství se schopností sklizeň ve velkém vyvážet, ale také průmyslová výroba a rozvinutý sektor služeb, kde má velkou důležitost cestovní ruch směrovaný na safari.

Demokracie s ručením omezeným

Obě země mají – alespoň na papíře – demokratické zřízení. O svobodě voleb v JAR nikdo nepochybuje. Nicméně pro prověření systému je potřeba změnit stranu u kormidla, ale to v Pretorii od Mandelových časů drží ANC. I když jeho dominance se chýlí ke konci. Čtvrtstoletí po konci apartheidu už občany tolik nezajímají zásluhy na pádu bělošského režimu. V posledních městských volbách tak opozice dokázala ANC dostat z radnic ve čtyřech největších městech. Letos v květnu při vybírání z poslaneckých kandidátů se čeká její velké posílení na celonárodní úrovni, i když na vítězství to kvůli k vládě loajálnímu venkovu stačit nejspíše nebude.

Nigérie si už volby odbyla v únoru. Provedení bylo vskutku dost ledabylé, hlasovalo se s týdenním zpožděním, když byl původní termín kvůli logistickým potížím odsunut v noci před zahájením hlasování. Výsledkem byla nízká účast, která vyhovovala obhájci úřadu a vojenskému diktátorovi z 80. let Muhammaduovi Buharimu, což vyvolalo stížnosti opozice na údajný podvod u uren. Nutno dodat, že na rozdíl od JAR už Nigérie jednu spořádanou výměnu strany u moci úspěšně zvládla – Buhari v roce 2015 dokázal porazit tehdejšího prezidenta Goodlucka Jonathana.

Přistěhovalectví mluví za všechno

Nesrovnatelná je úroveň vzdělání a také bezpečnost. Na severu Nigérie řádí islamistická organizace Boko Haram, která činí jakékoliv podnikání v této oblasti vysoce rizikovou záležitostí. Na jihu se zase sem tam projeví povstalci z delty Nigeru, kteří před třemi lety svými útoky na ropovody dokázali srazit vývoz ropy na nejnižší čísla za poslední tři desetiletí. JAR s rebely ani náboženskými fanatiky problémy nemá, zato se stydí za děsivé kriminální statistiky. Ale za ty mohou Nigerijci. Aspoň to tvrdí místní, kteří rádi svalují vinu za příliš časté vraždy na mafie migrantů ze západní Afriky.

Mimochodem, přistěhovalectví mluví za všechno. Nigerijci často hledají v Johannesburgu či Kapském Městě lepší život. Zato Jihoafričan s touhou po lepší budoucnosti se do Lagosu určitě neodstěhuje.

I pro zahraničního podnikatele bude výrazně těžší začít obchodovat v Nigérii než v JAR. Prvně jmenovaná země je plná obchodních bariér od vysokých cel přes ohromnou korupci až k nejasnostem v registru pozemků o vlastnictví půdy. Na soudy a státní instituce nelze plně spoléhat. V posledním žebříčku Indexu snadnosti podnikání, který vydává Světová banka, je JAR na 82. a Nigérie až na 146. příčce (pro srovnání Česko zaujímá 35. místo).

Z výše zmíněného je zřejmé, že si JAR ve všech ohledech stojí lépe než Nigérie. A nevzdává ani souboj o první místo ve velikosti ekonomiky, byť obě hospodářství neprožívají svoje nejlepší léta. HDP se počítá v domácí měně a pak hodně záleží na tom, jaký je kurz nigerijské nairy, resp. jihoafrického randu k dolaru. Vzhledem k tomu, že se Buhari dlouho snažil držet oběživo na uměle vysoké úrovni vůči valutám, nahrávalo to Nigérii. Pokud bychom ale sáhli k reálnějšímu směnnému kurzu na černém trhu, šla by do čela zase JAR.

Z toho tedy vyplývá jedna jistota: V Česku oblíbený popěvek „statistika nuda je, má však cenné údaje“ pod Saharou nedává žádný smysl.

PDF verze dubnového čísla magazínu Export a podnikání ke stažení