Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Bohemia Energy: Z malé firmy mezi stovku největších

V roce 2005 první – a dnes v segmentu domácností a malých a středních firem největší…

Jablotron: Z půdy rodinného domku mezi renomované výrobce

Ryze česká technologická společnost s dvoumiliardovým obratem, vlastním vývojem i výrobou…

Česká zbrojovka a.s.: Nadnárodní firma s regionální odpovědností

Česká zbrojovka a.s. Uherský Brod je dlouhodobě nejdůležitější český výrobce a současně…

Referendum o katalánské nezávislosti, ilustrační foto
Referendum o katalánské nezávislosti, ilustrační foto
Autor: čtk

Esej: Poslední občanská nesvoboda

David Tramba 27. října 2018, 09:00  -  David Tramba
Referendum o katalánské nezávislosti, ilustrační foto
Referendum o katalánské nezávislosti, ilustrační foto
Autor: čtk
27. října 2018, 09:00

Evropané s postupem času získali řadu občanských práv a svobod. Ale požadovat změnu hranic s přihlédnutím k národní příslušnosti či třeba prosazovat osamostatnění Katalánska? Prý už příliš velká provokace.

Na první pohled to vypadá jako oboustranně výhodné řešení. V severním cípu Kosova žijí téměř výhradně Srbové, naopak pásmo srbského území podél východní hranice Kosova je osídleno hlavně Albánci. Taková situace přímo vybízí k výměně území. V srpnu s návrhem přišli prezidenti obou zemí Aleksandar Vučic a Hashim Thagi. Jenže narazili na odpor.

Kupodivu ne ve svých domovských zemích s poněkud horkokrevným obyvatelstvem, ale v Německu. Kancléřka Angela Merkelová se nechala slyšet, že žádné hranice se překreslovat nebudou. Západní lídři zkrátka mají obavy, že i drobná výměna území na Balkáně může spustit lavinu zpochybňování hranic po celém kontinentu. Bosna a Hercegovina se už začíná rozkládat, dále tu máme otázku maďarské menšiny za hranicemi, Benátsko, Jižní Tyrolsko, Katalánsko, Baskicko, Skotsko a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Změny hranic či přímo dělení států jsou stále v Evropě, ale i jinde ve světě, tabu. Evropané přitom mají spoustu práv a svobod. Mohou psát na sociální sítě nesmysly o placaté Zemi a chemtrails, mohou se hlásit k transgender identitě, mohou konvertovat k islámu nebo i k rytířům Jedi. Jenže zpochybnit hranice nebo volat po nezávislosti? To už zavádí průšvihem a někdy až kriminálem.

Katalánský 17. listopad

Když se porozhlédneme, kolik zemí v posledních dvaceti letech získalo nezávislost, nebude jich mnoho. Převládají mezi nimi státy, které zažily dlouholetý útlak či přímo genocidu v různém stadiu realizace - jmenovitě Jižní Súdán, Kosovo a Východní Timor. Jejich obyvatelé se museli k nezávislosti doslova protrpět. Jistou výjimku představuje poklidný zánik „zbytkové“ Jugoslávie a její rozpad na Srbsko a Černou Horu v roce 2006.


Malí a bohatí to mají těžké. Přečtěte si esej


Jen v několika zemích s nejvyšší politickou kulturou dostali lidé možnost hlasovat o takové změně v referendu. Příkladem může být hlasování o nezávislosti frankofonního Quebeku v roce 1995 a samozřejmě časově a geograficky bližší referendum o skotské nezávislosti uspořádané před čtyřmi lety. V obou případech se většina hlasujících vyslovila pro setrvání ve společném státě. Britská i kanadská vláda se k regionům se sklony k separaci chovaly vstřícně - a vyšlo to.

Opačný extrém jsme mohli sledovat před rokem v Katalánsku. Tamní referendum o nezávislosti nejprve španělský ústavní soud prohlásil za ilegální a v den hlasování se španělská policie pokusila vymlátit Kataláncům jejich touhu po samostatné zemi z hlavy. Ulicemi Barcelony tekla krev, počet zraněných osob přesáhl tisícovku. Zásah byl natolik brutální, že se diktátor Francisco Franco, velký to zastánce nedělitelného Španělska, musel v hrobě tetelit blahem.

Poslední občanská nesvoboda, ilustrace ( Zdroj: Vojtěch Velický, Autor: Vojtěch Velický )

Je smutnou výpovědí o stavu evropské politiky, že většina evropských státníků se zdržela jakékoli kritiky. Dokonce i takový liberál, jakým je francouzský prezident Emmanuel Macron, tehdy vyslovil španělskému premiéru Marianu Rajoyovi plnou podporu. Opatrná kritika zazněla ze zemí bývalého východního bloku, které mají stále ještě živé vzpomínky na komunistické policajty mlátící bezbranné demonstranty hlava nehlava.

Vinou zásahu španělské policie vyznělo referendum o katalánské nezávislosti do ztracena. Pro odtržení hlasovalo 92 procent lidí, ale při pouze 43procentní účasti. Podobné snahy nakonec utnula centrální vláda v Madridu, která ukončila působení katalánské vlády vedené Carlesem Puigdemontem a zavedla v nepokojné provincii přímou správu. Následné předčasné volby potvrdily, že separatisté mají nad příznivci jednotného Španělska početní převahu, i když jen velmi mírnou.

Jen těsná majorita

Po loňském „horkém podzimu“ nastal v Katalánsku možná až překvapivý klid. Letos v půlce září sice pochodoval Barcelonou milionový dav stoupenců samostatnosti, ale na podobné akce se zpravidla rychle zapomene. Mučedníkem tiché revoluce se vedle svrženého premiéra Puigdemonta stal rapper Josep Miquel Arenas, který byl odsouzen na tři a půl roku vězení za urážku krále a vyzývání k teroristickým útokům.

Rozdíl mezi Katalánci a většinovými Španěly není jen v oblasti jazyka a národní příslušnosti. Zatímco Kastilci jsou přesvědčení monarchisté a spíše konzervativci, Katalánci inklinují k levicovému republikánství a král Felipe VI. je pro ně cizí osobou. Důležitou roli zde hrají také ekonomické faktory. Katalánci nejsou nijak nadšeni tím, že mají v rámci Španělska pozici „dojné krávy“ a že velká část vybraných daní se utratí jinde. Penězovodem do Madridu každým rokem odteče zhruba deset miliard eur.

Mimochodem finanční vysávání bohatších regionů nabourává soužití i v jiných zemích. Třeba v Itálii, kde obyvatelům bohatých severních krajů dochází trpělivost s rozmařilým utrácením peněz centrální vládou v Římě i s dotováním „líného“ jihu. Obyvatelé Lombardie a Benátska si před rokem v referendu odhlasovali rozšířenou autonomii, ale v praxi se od té doby nezměnilo vůbec nic.

Potíž je v tom, že sedm a půl milionu Katalánců nemá na budoucnost jednotný názor. Podle různých průzkumů veřejného mínění je pro samostatný stát 46 až 48 procent oslovených, odpůrců nezávislosti bývá o něco méně. Zhruba desetina lidí nemá na věc jasný názor, nebo si jej před tazateli nechává pro sebe. Hlavně v Barceloně lze často zaslechnout názor, že rozumnější je zůstat pod španělskými křídly. Rozpad státu by poškodil ekonomiku a drobným vedlejším efektem je i to, že v samostatném Katalánsku by věhlasná FC Barcelona neměla s kým hrát.


Komentář: Vzkaz z Barcelony


Rozdělení veřejnosti na dva podobně početné tábory přitom není ničím neobvyklým. Obyvatelé Quebeku zamítli nezávislost poměrem 50,6 ku 49,4, jednotnou Kanadu zachránily hlavně hlasy z kosmopolitního Montréalu. Jasnější byl výsledek skotského referenda v září 2014, příznivci Spojeného království tehdy posbírali přes 55 procent hlasů. Hlasování o nezávislosti Černé Hory skončilo podobným poměrem, ale obráceně - přes 55 procent hlasujících před dvanácti lety rozhodlo o ukončení svazku se Srbskem.

Vyrovnané počty mezi příznivci a odpůrci separace jsou spíše pravidlem než výjimkou. Podobný stav lze sledovat třeba v Grónsku a na Faerských ostrovech; v obou případech proto nemají separatističtí lídři dost odvahy k vyhlášení úplné nezávislosti na Dánsku. Všeobecně přijímaným kompromisem je v takové situaci postupné prohlubování autonomie a odkládání plánů na nezávislý stát do vzdálenější budoucnosti.

Bosenský sud s prachem

Zatímco jinde vyčkávají, jednat chce lídr bosenských Srbů Milorad Dodik. Ostatně Bosna a Hercegovina drží v posledních dvaceti letech pohromadě jen díky tlaku zemí Evropské unie a Spojených států amerických. Bosna tak připomíná dům osídlený třemi rodinami, jejichž příslušníci se formálně zdraví a prohodí pár vět, ale nejraději by si navzájem rozbili ústa.

Těmi třemi rodinami jsou pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a nejpočetnější Bosňáci muslimského vyznání. Po masakrech a etnických čistkách z 90. let minulého století má každý z nich své území pod kontrolou. Problém je, že tato území jsou chaoticky rozmístěna po celé Bosně a více než mapu státních útvarů připomínají plánek vodních ploch, lesů a polí v oblasti Mazurských jezer.

Poslední občanská nesvoboda, ilustrace ( Zdroj: Vojtěch Velický, Autor: Vojtěch Velický )

Srbský nacionalista Dodik na počátku října vyhrál volby do tříčlenného předsednictva Bosny a Hercegoviny, když porazil umírněného politika Mladena Ivanice. Nyní se má podílet na vedení země, kterou chce rozložit na součástky. Svým cílem se nijak netají: je jím nezávislý stát pro bosenské Srby, který by se následně mohl připojit k Srbsku. Pokud se přidají i Chorvaté a začnou volat po připojení severních a jižních partií Bosny k Chorvatsku, zůstane z této balkánské země jen malý státeček s bláznivými hranicemi pro Bosňáky.

Problém regionu bývalé Jugoslávie je, že politická krize se zde snadno může zvrhnout ve válečný konflikt. To je asi tak to poslední, co by si země Evropské unie přály; i když příliv kvalifikovaných uprchlíků by (nejen) český průmysl uvítal.

Atmosféra houstne i mezi jednotlivými státy Unie. Rakouská pravicová koalice vedená kancléřem Sebastianem Kurzem, která se ujala vlády loni v prosinci, tak trochu otevřela otázku Jižních Tyrol -a rozzuřila tím Italy podobně, jako je dokáže vytočit pizza havaj a jiné „atentáty“ na italskou kuchyni.


Čtěte také esej: Zlý sen o velkém Morčeti


Věci se mají takto: Jižní Tyrolsko zabrala Itálie právem silnějšího hned po první světové válce. Dodnes se však v této oblasti - navzdory asimilačnímu tlaku za vlády Benita Mussoliniho - hovoří hlavně německy, Italové zde tvoří méně než čtvrtinu populace. Kurzova vláda přišla s nápadem udělovat Tyrolanům na italském území rakouské státní občanství. Nejedná se tedy o klasické zpochybnění hranic, nicméně i to ke zhoršení rakousko-italských vztahů stačilo.

Rakousko je proti Itálii trpaslíkem a nemůže si na ni příliš dovolovat. Šanci má snad jen v případě, že by se Itálie rozpadla. Podobné náznaky občas přicházejí, důkazem může být třeba neformální referendum o odtržení Benátska před čtyřmi lety (s jasnou výhrou separatistů), ale jak tomu v Itálii bývá, často jde spíš o divadelní představení než vážně míněné snahy.

Nezměnitelné hranice

Ostatně po celé Evropě bychom našli řadu dalších případů. Jen proto, že je tam klid, se o nich nemluví. Souostroví Álandy patří Finsku, i když je téměř kompletně osídleno Švédy. Město Londonderry, místními katolickými Iry nazývané stručně Derry, patří Británii navzdory jasné irské většině.

Území osídlené Basky protíná státní hranice mezi Španělskem a Francií, Katalánci jsou na tom stejně. Podobných nelogismů najdeme na mapě Evropy mnoho. Během první poloviny 20. století, stejně jako v předchozích stoletích, politici kreslili nové hranice dost nahodile. Prioritou bylo zabrat co nejvíc území pro sebe. Zkoušeli to i představitelé Československa, kteří po první i druhé světové válce toužili po anexi Lužice a Kladska. Jen výjimečně dostali lidé možnost hlasovat o tom, kam chtějí patřit. Jedno z mála férových hlasování rozhodlo v roce 1920 o stanovení nové německo-dánské hranice.

V úvodu zmíněný plán výměny území mezi Kosovem a Srbskem je unikátní v tom, že každá strana něco získá a něco ztratí. V jiných případech by na změně hranic jeden stát vydělal a druhý prodělal. Navíc jedna změna by mohla spustit lavinu podobných návrhů. To jsou hlavní důvody, proč jakýkoli pokus hýbat s hranicemi v Evropě narazí na silný odpor. Chybějící právo určit si, do které země chtějí obyvatelé sporných území patřit, tak zůstane i nadále poslední občanskou nesvobodou.

Dále čtěte:

Puigdemont může být vydán Madridu jen kvůli zpronevěře, rozhodl německý soud

Z Katalánska chce přesídlit už bezmála 700 firem

Puigdemont chce znovu začít vládnout. Rajoye vyzval k jednání


Čtěte také

Transrapid TR-08 při testování v Německu, ilustrační foto

Německo těsně uniká recesi. Růst má nastartovat injekce 500 miliard eur do infrastruktury

Německo potřebuje investovat 500 miliard eur (12,8 bilionu korun) do infrastruktury,…

před 2 hodinami

Pavel Švagr

Švagr odporuje Babišovi: Většina kovů správy hmotných rezerv byla nakoupena po roce 2000

Většina kovů byla do státních nouzových zásob nakoupená mezi roky 2000 až 2013. Novinářům…

před 2 hodinami

 Facebook, ilustrační foto

Vláda schválila sedmiprocentní digitální daň, míří na internetové giganty

Zavedení sedmiprocentní digitální daně pro velké internetové firmy, jako jsou Facebook…

před 3 hodinami

 Důl Lazy na Karvinsku

OKD uzavře důl Lazy na Karvinsku. Těžba v něm skončí 28. listopadu

Těžba černého uhlí v Dole Lazy na Karvinsku skončí vyvezením posledního vozíku ve čtvrtek…

před 4 hodinami

 5G, ilustrační foto

5G pro pět měst. Stát vyhlašuje soutěž pro testování a vývoj nových technologií a aplikací

Už jen pár dní mají města a jejich soutěžní týmy na finalizací soutěžních návrhů na…

před 5 hodinami

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Za jakých okolností budete mít nárok na pohřebné?
Jak se připravit na pracovní pohovor?
Jak žádat o mateřskou, když studujete? A jak o ní žádá otec či jiná osoba?
Mince či bankovky jsou lákavější investicí než zlato, zhodnotí se rychleji
Změnil jsem dodavatele a platím víc! I k tomu může dojít
Auta
ČESMAD nespoléhá na globální oteplení
I Hyundai brzy vypustí na český trh spoustu elektrifikovaných aut. A dojde i na vodík
Kvíz: Poznáte, který model auta se ukrývá na fotce?
Galerie: Show Business aneb jak se dělá předpremiéra novinky
Test Seat Leon ST Cupra R: To nejlepší na konec
Hry pro příležitostné hráče