Pandemická reality show - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Pandemická reality show

,
Pandemická reality show
Zdroj: Mladá fronta

Pandemie nemoci covid-19 otřásla sebevědomím západních společností, které věřily tomu, že jsou natolik moderní a rozvinuté, že je žádná podobná událost nemůže zasáhnout. Koronavirus tu náhle smazal hranici mezi vyspělými státy a zeměmi třetího světa, kde se proti rozličným epidemiím bojuje pravidelně posledních dvacet třicet let a nikoho na západě to příliš nevzrušovalo. Na utrpení druhých se dohlédne hůře než na utrpení naše, zvláště když ho umíme dostatečně nazvětšovat a mediálně zpracovat.

Na záběry obětí eboly v Africe se díváme jinak než na stovky rakví v Itálii, ve Španělsku nebo na Manhattanu. Zatímco ta první, africká sekvence je mediální rutina, jeden z mnoha obrazů v nekonečném toku bezmála virtuálního dění, ta druhá, naše, západní, je šokující realita. „Čím je místo vzdálenější či exotičtější, s tím větší pravděpodobností se setkáme s nic neskrývajícími frontálními pohledy na mrtvé a umírající. Postkoloniální Afrika ve vědomí široké veřejnosti bohatých zemí existuje hlavně jako sled nezapomenutelných obrazů obětí s vypoulenýma očima,“ píše Susan Sontagová v knize S bolestí druhých před očima.

Strach se ale nešíří nejrychleji dotykem smrti. Tedy osobním svědectvím, tím, že někdo, kdo to všechno prožil, předává tak silnou zkušenost, že ji prostě neumíme postavit stranou a musíme se s ní v sobě srovnat, nejčastěji pak tím, že od ní utečeme do svého vnitřního i vnějšího bezpečí. Každý, kdo kdy zažil vypjatou kritickou či nějak hraniční situaci, ví dobře, že v ní strach mizí. Člověk funguje, stává se součástkou jakéhosi neviditelného fyzického stroje záchrany a boje, který vykonává to, co je třeba. Nemůže vystoupit ze své role vykonavatele do role pozorovatele. Funguje. Běží. Teprve ve chvíli, kdy se začne pozorovat, přichází šok, rozvíjí se trauma, vrátí se potlačený strach, který je zároveň výrazem strachu i pokory vůči smrti.

Strach naopak narůstá s minimálním odstupem, kdy mezi nás a svět vstupuje obraz, který přitahuje a odpuzuje zároveň. Vidíme realitu, která je nám nějak blízká, ale máme pocit, že ještě nejsme úplně její součástí. Dotýkáme se jí, ale kdykoliv můžeme ucuknout zpět, a právě tímto poodstoupením obrazu můžeme realitu zvládat. Vtahuje nás svou bezprostřední a emocionální blízkostí, ale pořád víme, že nás ještě nemá v moci. Ještě před ní můžeme uhnout, ale ne na dlouho, protože by nám ona svůdně děsivá emoce chyběla. „Jsem přesvědčen, že cítíme určitou, a nikoli nepatrnou míru potěšení ze skutečných neštěstí a bolesti druhých,“ napsal anglický filozof Edmund Burke, kterého Sontagová ve své knize příznačně cituje: „O žádnou podívanou neusilujeme tak dychtivě, jako o pohled na nějakou mimořádnou a tragickou pohromu.“

Neustálým opakováním, skrze nějž se i pandemie mění v nepřerušitelnou reality show, se strach jako ono podivné zvrácené chvění permanentně udržuje, nebo dokonce narůstá. A to proto, že je pořád strachem druhých, s nímž nechceme mít nic společného.

Vnímáte pandemii jako reality show?

Logika moderních médií, která vědomě i nevědomě rozvíjí přirozený lidský sklon k radosti z neštěstí, o němž mluví Burke, primárně nevelí jít za nejdůležitější informací, nýbrž za nejlepší podívanou, za nejlepší show, jít za nejsilnější emocí, být tam, kde tyto emoce vznikají a na této emocionální vlně udržovat své diváky v pozornosti. A je úplně jedno, zda jde o ropu, politickou návštěvu, ekonomický jev, sportovní výsledky nebo o pandemii. Reality show je najednou reálnější než realita, s kterou v kumulaci emocí šířících se dál po sociálních sítích už nemá mnoho společného. Jak strhující, dobrodružná a napínavá, plná lidských příběhů, obětování a soucitu, velkých osobních dramat, včetně těch vědeckých, je pandemie viděna mediálním síťovaným okem, které natáčí své „zprávy“ i v první linii, tam, kde na lidi sahá smrt. Jak nudně chladná a obyčejná je ve skutečném životě.

Pandemie jakožto reality show má, jak připomíná i stará kniha Susan Sontagové o obrazech válečného utrpení, rovněž burcující potenciál. Našlehávaná emoce dokáže pohnout k nějakým činům i lidi, kteří by jinak dál slastně sledovali zprávy o utrpení jiných mezi Televarieté a večerní detektivkou. Ale není to většinou přesně tak? Nedívá se většina z nás, autora blogu nevyjímaje, na pandemii právě takto, protože k nám přichází jako další díl nekonečné reality show? A není pak i burcující pozitivní energie soucitu a sounáležitosti, animovaná ve veřejném prostoru jako děkovný proud či veselý sebe-zrcadlící tanec usměvavých hasičů, šiček roušek, saniťáků a sester, jen iluzí spojující energie, po níž více toužíme, než ji žijeme? Jen dalším výstupem v zábavné mediální show, jehož kouzlo vyprchá tak rychle, jak přišlo?

Obrazy pandemie jsou v reality show, kterou dnes tak napjatě sledujeme, inscenovány buď jako symboly nepatřičnosti či heroismu. Virus a smrt, kterou způsobuje, jsou nemístné a lidské snažení, které tomu všemu brání, hrdinské. A přitom, jak naznačuje Sontagová, jde o něco úplně jiného. O komplexní změnu optiky a vztahu ke světu, o proměnu vidění a myšlení, které se jednou možná obejdou bez snadnosti emocí zábavné show.​

Pandemická reality show
4.3 (86.36%) 22 hlasování
Diskuze