Esej: Keynesiánská cesta do pekel

 Páral 11. března, 14:00  -  Pavel Páral
11. března, 14:00

Česko je jen dalším důkazem toho, že Keynesova politika funguje pouze ve fázi utrácení.

Volby v roce 2010 vyhrál ODS strach ze státních dluhů vyvolaný vrcholící řeckou krizí. Každá teta z Orlických hor tenkrát věděla, že ten Paroubek se svými tlachy na téma, že státní dluhy se přece nesplácejí, se prostě hrubě mýlí a státní dluhy mohou i ji připravit pěkně krušný život.

Stačily dva volební cykly a všechno je jinak. Nyní každý ví, že Nečas s Kalouskem zbytečnými škrty škodili ekonomice. A zase se jede z kopce a dělá se „politika pro lidi“. Nabírají se státní zaměstnanci a zvyšují se jim horentně platy, bobtná sociální systém, výše penzí opět není posuzována podle toho, na co máme, ale podle toho, jak se ti důchodci mají špatně. Valorizační pravidla, která by fiskální důsledky stárnutí populace rozkládala spravedlivěji na všechny generace, byla nejprve legislativně rozvolněna a teď už vlastně nikoho nezajímají. Penze se zvyšují podle toho, kolik ekonomika v těchto dobrých časech nasype, a na to, z čeho se bude platit ve špatných časech, všichni akorát kašlou.

Netýká se to jenom Česka. Podobně jsou na tom všechny vyspělé státy. Kdyby to lord John Maynard Keynes viděl, radši by si ruku urazil, než by sepisoval New Deal. Prostě šedivé jsou teorie a zelený strom života. Podle dnešního kánonu, který žádný mudrc nemusel sepisovat, protože je to přece všem jasné, tak platí: Když je zle, tak se má utrácet, aby se ekonomika rozeběhla, a když se rozeběhne, tak se nemají dluhy splácet, ale výnosy rozdělit potřebným.

Dluh za dluh

Keynesiánsky léčená krize vzniklá ve vyspělém světě, především v USA, z předlužení domácností v podobě nesplatitelných hypotečních úvěrů i firem zatížených příliš riskantními investicemi je na první pohled zažehnána. Privátní sektor si oddechl. Vyhnul se obřím řetězovým krachům a sociálním bouřím. Cenou za to bylo jen a pouze to, že nesplatitelný dluh se přesunul z privátních ramenou na ramena státní. Soukromé dluhy byly socializovány a přeneseny na všechny daňové poplatníky. Včetně těch, kteří nikdy žádné dluhy nenadělali. A to s tím samým paroubkovským přesvědčením, že státní dluhy se přece nemusejí platit, protože je můžeme rolovat do budoucnosti dál a dál, donekonečna. Velmi ilustrativní je příklad Francie, která na začátku krize lehce překračovala šedesátiprocentní maastrichtský limit zadlužování a v současnosti atakuje její veřejný dluh hranici sta procent HDP.


Absolutní moc nad tvorbou peněz. Švýcarská centrální banka ji odmítá


Hospodaření státu je stále deficitní a teprve loni klesl schodek pod tři procenta HDP, přestože francouzská ekonomika už také začala slušně růst. Fiskální mentalitu evropských vládních kruhů zprava doleva vystihl asi nejpřesněji na nedávném sjezdu ČSSD slovenský premiér Robert Fico slovy: „Odmítám pravicové kecy, že máme šetřit, protože se nám daří“ Že tak činí, je zřejmé i v praktické politice, kdy při loňském růstu slovenské ekonomiky o 3,4 procenta skončil státní rozpočet deficitem ve výši zhruba jedné a čtvrt miliardy eur, což je při takovém růstu pořád ještě hodně hluboký deficit ve výši jeden a půl procenta HDP. Přepočteno na českou realitu a koruny to odpovídá zhruba sedmdesátimiliardovému schodku. Pod jedno procento HDP se slovenský deficit má dostat teprve letos.

Kdy přijdou ty správné keynesiánské časy, vhodné na splácení dluhů z období oživování ekonomiky rozpočtovými přebytky, Fico (ale ani nikdo jiný z evropských politiků) neřeší.

Pohádky o růstu

Argumentem, kterým jsou škarohlídi, jako je autor tohoto textu, odbýváni, je teze, že z vysokých dluhů prostě vyrosteme. Ano, pokud je růst HDP rychlejší než růst dluhu, snižuje se relativní zadlužení státu a momentálně je to i na zadlužení četných států EU znát. Ale přejděme k reálným číslům.

Standardní státní dluh evropských zemí se pohybuje někde mezi 70 a 90 procenty HDP. Růstový potenciál činí při současném institucionálním uspořádání, bez zatížení enormním nárůstem sociálních výdajů vlivem masové migrace, něco mezi jedním a půl a dvěma procenty. Při chronických deficitech by pak úplné oddlužení vyžadovalo, aby současný růst trval alespoň sto let. Návrat k udržitelným hodnotám pod hladinou šedesátiprocentního maastrichtského limitu je pak cestou na dlouhá desetiletí plná prosperity nepřerušované krizemi. Takže teď si můžeme dát pro změnu třeba tu o Červené karkulce.


Esej: Na cestě do pekel


Samozřejmě existuje i realističtější řešení zadlužení vyspělých zemí - koneckonců vysoká inflace posloužila mnohokrát v dějinách; jen často to oddlužení státu úsporami obyvatelstva doprovodily nějaké ty dějinné otřesy typu světové války. Co si budeme povídat, proti tomu jsou všechna ta nenáviděná a bolestivá úsporná opatření na výdajové straně rozpočtu o něco málo lepší. Že takhle uvažoval kdysi i lord Keynes, je stejně zřejmé jako to, že takto dnes politický mainstream ve vyspělém světě (snad s výjimkou Německa, kde si ještě pamatují, co je to stálo) postupovat nehodlá.

S písní na rtech

Bylo by značně neprozíravé utěšovat se tím, že Česko je na tom, pokud jde o momentální stav fiskálu, přece jen lépe než většina našich sousedů a obchodních partnerů. Úsporná opatření z počátku dekády byla minulou vládou beze zbytku destruována, opět explodují mandatorní výdaje a hospodářský cyklus je na vrcholu, takže když budeme mít štěstí, bude růst zpomalovat jen zvolna. Čísla naznačující, že se zde děje něco jako středoevropský rozpočtový zázrak, jsou poněkud potěmkinovská. Ano, ve srovnání s evropským standardem je náš dluh nízký, a navíc se velmi pozitivně vyvíjí. Poměrový ukazatel podílu státního dluhu na hrubém domácím produktu poklesl oproti roku 2014, kdy se ještě hospodařilo podle Kalouskova rozpočtu, z 38,6 procenta na 32,3 procenta a letos má zase klesnout o pěkného půl procentního bodu. Nicméně když se podíváme na nominální velikost, zjistíme, že v roce 2014 to činilo 1683,3 miliardy a letos na konci roku to má být podle schváleného rozpočtu na rok 2018 namlich ta samá suma. Za tu dobu přitom Babišem řízené ministerstvo financí rozpustilo v běžném hospodaření nějakých 170 miliard korun, které byly na rezervních účtech.

Před náběhem státní pokladny tyto rezervy sloužily k vykrývání časového nesouladu mezi příjmy a výdaji jednotlivých kapitol a celková suma byla za dob ministrování Miroslava Kalouska navíc významně navýšena, protože v době evropské finanční krize existovaly reálné pochybnosti o schopnosti české vlády získat prostředky na finančních trzích. Rozpouštět se začala už v roce 2013, ale přesto zůstalo Babišovi na účtech dost, aby mohl před voliči hrát maňáskové divadlo o úspěšném ministru financí snižujícím zadlužení státu. Ve skutečnosti jde celé snížení poměru dluhu k HDP na vrub růstu ekonomiky, který začal v posledním kvartále 2013 a loni vyvrcholil. Takovéto „vyrůstání“ z dluhu bude ještě minimálně rok pokračovat. Co bude ale v delším horizontu?


Komentář Miroslava Zámečníka: Kapitál, vzor CZ 2017


O tom, že minulá vláda promarnila příznivý čas na zásadní fiskální reformy, které by vedly k dlouhodobě udržitelnému vyrovnanému hospodaření státu nejen v letech historicky nejtučnějších, není pochyb. Z hlediska veřejných financí tak Andrej Babiš v minulém období zafungoval v roli ministra financí zhruba tak jako Bohuslav Sobotka ve stejně tučných letech 2002 až 2006.

Stačí se podívat na vývoj klíčových výdajových položek. Tím nejděsivějším je vývoj nákladů na státní zaměstnance. Ty narostly mezi lety 2014 a 2018 o nějakých padesát miliard korun - o víc než třetinu. Jde o mandatorní výdaj, jehož redukce je i v době ekonomické recese krajně obtížná, a ani při nejtvrdším šetření se nepodařilo dosáhnout ambicióznějšího cíle než zachování dosavadního objemu, tedy aby to dál nerostlo.

Výdaje na důchody - jako největší z masivně bobtnajících sociálních výdajů - narostly ve stejném období z 386 miliard na 438 miliard. A to při Kalouskově tvrdém valorizačním schématu, které se od letošního roku uvolnilo. Těch dvaapadesát miliard za čtyři roky se tváří v tvář ambicím této vlády zvýšit penze v průměru téměř o tisícovku hned k 1. 1. příštího roku jeví jako skromná předehra, protože to bude znamenat nárůst o dalších 35 miliard korun ročně. To vše financováno deficitem, protože i letos se počítá s padesátimiliardovým schodkem, který může být jako v minulých letech podstatně nižší, ale vzhledem k předvolebním výdajům tam deficit určitě bude i při očekávaném tří a půlprocentním růstu.

A teď si vezměme, že obsluha státního dluhu při současných minimálních výnosech vládních dluhopisů činí nějakých 45 miliard korun. Jenže v posledních týdnech výnosy na finančních trzích markantně rostou a Babišovo ministerstvo financí nevyužilo příležitost prodloužit průměrnou dobu splatnosti státního dluhu a preferovalo záporné výnosy na krátkém konci výnosové křivky, takže nyní bude obsluha státního dluhu minimálně během dvou tří let razantně zdražovat. A řeč je o miliardách korun.

Stačí mírné vnější otřesy, ochabnutí domácího spotřebitelského optimismu a z toho odvozený pokles tempa růstu ke standardním dvěma procentům ročně a Česko se zase začne masivně zadlužovat. Tudíž i náš stát je důkazem toho, že keynesiánská politika funguje jen ve fázi utrácení, takže je bezpečnou cestou do pekel. A my po ní s písní na rtech vykračujeme se všemi evropskými soudruhy pěkně svižným krokem.

Rok varu. Ekonomika se loni dostala na vrchol hospodářského cyklu

Dále čtěte:

Kde je ten národní kapitál?

Českým národním zájmem je nestát jenom u montážního pásu

Ekonomickou situaci v Česku kladně hodnotí 44 procent lidí



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 10 | Průměrné hodnocení: 4.90

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
O kolik si skutečně polepšíte při zvýšení hrubé mzdy o tisícovku?
Jak se mění charakter světové populace? Afrika válcuje vyspělý svět
Půjčka na dovolenou? Raději si našetřete
Kdy máte nárok na náhradní volno?
Práce v důchodu: která smlouva je pro vás nejlepší
Auta
Sergio Marchionne byl kvůli zdravotním problémům nahrazen…
Test BMW X3 xDrive30d: V nejlepším pořádku
Retro: Porsche 911 (996) je jako Popelka. Nikdo ji nechce a čeká na svého prince
Zajímavé a nadějné prototypy českých aut, které nikdy nevyjely na silnice
Kde končí německé dieselové ojetiny? Zájem má Ukrajina, Chorvatsko, Francie i ČR
Technologie
LibreOffice je v Microsoft Storu. Neznámý vydavatel ale nebudí důvěru
Je libo levný velký monitor? AOC má 32″ s 2560 × 1440 body na 10bitovém IPS panelu
Nvidia ukázala rozdíl mezi HDR a SDR u her (video)
Jak založit PayPal, jak přes něj platit a jak poslat peníze někomu jinému?
Data mezi účty u Googlu, Microsoftu nebo Facebooku přenesete na pár kliknutí
Hry pro příležitostné hráče