zavřít

Ty to zvládneš.cz - NEPOZORNOST



Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Británie představí na EXPO 2020 interaktivní Pavilon poezie

Britský pavilon se na světové výstavě EXPO 2020 v Dubaji stane místem, z něhož…

Rozhovor: K čemu je dobré vzdělání LL.M. a MBA?

Tituly MBA či LL.M. za jménem poutají pozornost. Absolvováním profesního vzdělání si…

Na Bořislavce bude stát umělecké dílo Federika Díaze

Kancelářské a obchodní centrum Bořislavka přinese letos Praze 6 nejen výraznou a světově…

 Ilustrace k eseji Kdo seje vítr
Ilustrace k eseji Kdo seje vítr
Autor: Vojtěch Velický

Esej: Kdo seje vítr

Daniel Deyl 01. prosince 2019, 17:19  -  Daniel Deyl
 Ilustrace k eseji Kdo seje vítr
Ilustrace k eseji Kdo seje vítr
Autor: Vojtěch Velický
01. prosince 2019, 17:19

Co to znamená, když mezi chudnoucími obyvateli bohatnoucích velkoměst po celém světě začínají bouchat saze beznaděje.

Nikdo to nikdy nespočte přesně, ale při pohledu na záběry z ulic velkoměst si lze snadno pomyslet, že nejoblíbenějším globálním koníčkem roku 2019 byla účast na masovém pouličním protestu. Na čtvrt milionu Čechů přišlo proti premiéru Andreji Babišovi protestovat na pražskou Letnou a o den později, 17. listopadu, davy zcela zaplnily Národní třídu; a nebylo to jen kvůli vzpomínce na sametovou revoluci.

O týden dříve statisícové demonstrace pomohly sesadit pučícího bolivijského diktátora Eva Moralese. V Hongkongu pokračovaly už šestým měsícem střety mezi protestujícími studenty a policií. V Paříži sotva začali uklízet po posledních výstřelcích žlutých vest, jež oslavily rok každotýdenních násilných demonstrací.

V Katalánsku se radikální separatisté stáhli z tahu Barcelonou, aby zablokovali dálnici do sousední Francie. V Moskvě už se několik týdnů střídají jednotlivci s protivládními transparenty na všech možných veřejných místech, včetně vchodu do kanceláře prezidenta Vladimira Putina (jednotlivci proto, že to je jediná povolená forma protestu: jste-li sami a s nikým nemluvíte).


Přečtěte si esej: Trumpety a greténi


Kromě toho vřely ulice v Hondurasu, v Íránu, samozřejmě v Londýně, v Chile a nově i v Pákistánu; dále jsou tu Ekvádor, Haiti, Libanon, Kazachstán - kam se podíváte, tam je masový protest. I v Německu, etalonu střízlivosti, se lidé v posledních týdnech scházeli, aby dali najevo svoji nevoli vůči migrantům i vůči lidem, kteří protestují proti migrantům.

Tím není výčet zdaleka úplný, ale k ilustraci to postačí. Amnesty International, která se takovými věcmi živí, napočítala jedenáct zemí, v nichž stát zareagoval na demonstrace porušováním lidských práv (Bolívie, Libanon, Chile, Španělsko, Irák, Guinea, Hongkong, Británie, Ekvádor, Kamerun a Egypt) - to vše jen za říjen. „Aktivismus funguje,“ říká Greta Thunbergová. A dodává: „Uvidíme se v ulicích.“ A také ano.

Rychlé nohy

To samo o sobě je dobrá televize, pročež o tom víme; špatná zpráva má rychlé nohy. „Když z tankeru Exxon Valdez vytekla do moře spousta ropy, pochopitelně se to dostalo na první stránky novin,“ řekl letos na jaře Jared Diamond, americký intelektuál přes civilizační trable, časopisu The New York Times Magazine. „Ale když Chevron spravoval svoje ropné pole v Papui-Nové Guineji tak vzorně, že vypadalo lépe než kterýkoli národní park, v němž jsem kdy byl, noviny o tom stejně pochopitelně nepsaly vůbec,“ konstatoval.

Zúčastnili jste se v posledním roce protestu?

Tento efekt sám o sobě pomáhá vysvětlit leccos. Pročítáte-li Twitter, Facebook a spol., málokdy se dočtete, že autor toho kterého příspěvku se dnes měl dobře, prožil slibnou schůzku a číšník na něj byl milý, takže svět vypadal jako docela dobrý nápad. Zato když se něco z toho nepovede, byla bouřka, romantický protějšek bolela hlava a vrchní byl nerudný, dozvíte se to velmi palčivě a naléhavě, protože takhle to už vážně dál nejde.

Člověk nemusí chtít fušovat do řemesla Sigmundu Freudovi, aby ho napadlo, že polovina vzteku na sociálních sítích je spíš než reakcí na nezadržitelný sešup lidstva do pekel vyjádřením staré známé sexuální frustrace. Bylo by to logické: když schůzka dopadne dobře, zabýváte se naplněním jejího účelu, kdežto v opačném případě máte přebytek času i energie, takže vztekle bušíte do klávesnice.

Jestliže však předcházející věty mohou působit jako frivolní karikatura skutečnosti, následky legrační nejsou. Zatímco dobré zprávy zůstávají soukromé a lokální, špatné zprávy jsou veřejné a globální. Pohled do veřejného informačního prostoru tak nabízí disproporčně temný obrázek tohoto světa.

Ačkoli je tento efekt špatně měřitelný, snad je dobře mít jej na paměti, protože když jde o protesty, funguje hned dvojnásobně. Nejprve zesiluje špatné zprávy, proti nimž je třeba protestovat, a následně dává rychlé nohy i zprávě o protestech samotných. I po odečtení této daně za informační společnost, či jak to nazvat, však je zjevné, že lidé letos vyrážejí do ulic s nebývalou vervou. V moderní historii jí může konkurovat snad jen rok 1848 plus konec 60. a 80. let století dvacátého.

Demografie a ekonomika

Jak píše týdeník The Economist, vysvětlení je několik a navzájem se překrývají: demografický trend v mnoha protestujících zemích znamená vysoké procento mladého obyvatelstva, které je logicky k protestování ochotnější. Sociální média fungují jako intenzifikátory každého konfliktu. Rostoucí příjmová nerovnost, hit levicových intelektuálů posledních let, jistě také hraje svoji roli.


Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší


Co však schází, je jednotící motiv, jenž byl přítomen před 170, padesáti i třiceti lety. Dnes jedni protestují proti špatnému počasí, druzí proti politické korupci, třetí za odseknutí madridské knuty či zachování knuty bruselské, podle vkusu, a tak dále. Leckde je spouštěcí mechanismus zjevný: když prezident řekne, že povládne, ačkoli prohrál volby (v nichž nota bene neměl co pohledávat), chápete, že si Bolivijci řeknou, že to už krapet přehání. Když se předseda vlády pokusí za účelem vlastního politického zisku vykastrovat parlament (jako v Británii Boris Johnson) či ministerstvo spravedlnosti (jako v Česku Andrej Babiš), je srozumitelné, že to leckomu nevoní.

Kromě toho se však protestům daří i tam, kde by tomu podle běžných měřítek mělo být jinak. V ulicích Paříže, chilského Santiaga a Hongkongu hoří autobusy, létají Molotovovy koktejly i policejní kulky, ačkoli se tam mnoho strašného nestalo, co by mělo násilné demonstrace spustit. A přece lidé protestují ostošest.

Na první pohled to nedává moc smyslu. Podle výše HDP na hlavu - tradičního, byť hrubého nástroje, jímž ekonomové měří úspěch té které společnosti - si všechna tři města vedou velmi dobře. V přepočtu na dolary čítá roční příjem v Santiagu bratru 18 tisíc (více než v drtivé většině měst Latinské Ameriky), v Hongkongu 40 tisíc a v Paříži asi 60 tisíc.

Ilustrace k eseji Kdo seje vítr ( Autor: Vojtěch Velický )

Také letošní žebříček konkurenceschopnosti, který vydalo Světové ekonomické fórum, uvádí Hongkong na třetím, Francii na patnáctém a Chile na třiatřicátém místě (znovu podstatně výše než jeho sousedy).

Průběh protestů byl ve všech třech zmíněných případech podobný. Vláda provedla opatření okrajové důležitosti, aniž by tušila, že jí vzápětí vybuchne do tváře obrovská dávka veřejného hněvu. Ve všech případech úřady nejprve razantně zasáhly a až poté udělaly ústupky; a vždy to bylo málo platné, jednou rozjeté protesty pokračovaly.

Benzin a jízdenky

Emmanuel Macron jednal na vlně dvojího volebního úspěchu, jež ho nejprve vynesla do prezidentské funkce a poté mu přihrála kontrolu nad parlamentem. Novou legislativou částečně uvolnil pracovní trh, takže podniky mohou snadněji propouštět zaměstnance. Zaměstnanci, neslyšíce na argument, že tím pádem mohou firmy také snadněji nově lidi najímat a opatření je tedy konkrétním vyjádřením jejich oblíbeného fraternité v praxi, brblali. Nic nového; pokusy o totéž lámou ve Francii politické vazy pravidelně.

V tu chvíli však nechali Macronovi lidé zvednout spotřební daň z benzinu; to bylo právě před rokem, v půli listopadu. A najednou se z brblání stal skutečný masový protest. O tři týdny — naplněné násilím — později premiér Édouard Philippe ustoupil a daň zase schoval do šuplíku. Žlutým vestám se však mezitím jejich role zalíbila natolik, že vydržely v akci celý následující rok a nic nenaznačuje, že by se to brzy mělo změnit.


Martin Vrba z Extinction Rebellion: Klimatická krize si vyžaduje občanskou neposlušnost


I v Chile šlo zprvu o dopravu, tentokrát ve formě zdražení jízdného v městské hromadné dopravě o necelou jednu korunu. Když berete osmnáct tisíc dolarů ročně, měli byste korunu navíc přežít, řeknete si možná. Chilané si to však neřekli a začali v ulicích trojčit.

Prezident Sebastián Piňera měl v tu chvíli nehoráznou smůlu, když jej kdosi vyfotografoval na večeři v pizzerii. Chilanům, kteří zřejmě předpokládají, že když oni demonstrují, prezident má držet půst, to hnulo žlučí - a protesty se okamžitě rozšířily po půlce země. Ačkoli Piňera později mnoha požadavkům vyhověl, počínaje znovuotevřením šesti linek metra a konče zvýšením nejnižších důchodů, protesty vesele jely dál.

Doprava byla svého druhu ve hře i v Hongkongu, ačkoli v tomto případě byla určena jen zločincům (skutečným, stejně jako politickým). Propekingská vláda Carrie Lamové představila v parlamentu zákon, jenž by je umožňoval převážet na pevninu, kde vládnou komunisté bez hongkongských zábran.

Jak na to Hongkongští zareagovali, víme: až půldruhého milionu lidí proti zákonu protestovalo; Lamová jej napřed slíbila nechat u ledu a později jej stáhla úplně, ale mnoho to nepomohlo. Počet demonstrantů sice klesl zhruba na čtvrtinu až pětinu z výše uvedeného maxima, ale co jim schází na počtu, vynahrazují zvýšenou radikálností.

Peněz hodně, svobody málo

Shoda všech tří měst stran ekonomické výkonnosti i průběhu protestů znovu sama o sobě mnoho neříká. Tak činí až další kritérium, s nímž přišel známý americký ekonom Jefirey Sachs z newyorské Kolumbijské univerzity. V textu pro Project Syndicate zmiňuje, že Santiago, Paříž a Hongkong mají ještě další důležitý společný rys. Mohl by pomoci vysvětlit, proč se protesty rozšířily právě v těchto úspěšných městech tří kontinentů.

Gallupův ústav klade každoročně lidem z celého světa otázku, zda jsou spokojení s mírou svobody v rozhodování o svém životě. Jestli logicky očekáváte, že by pořadí v žebříčku sestaveném podle procenta kladných odpovědí mělo zhruba odpovídat žebříčku zemí podle výše HDP a hlavu, máte plus minus pravdu. Existují však tři země, které mají výrazně horší postavení v prvním žebříčku než ve druhém. Jinými slovy, mají sice - relativně vzato - hodně peněz, ale málo svobody při nakládání s nimi. Jsou to Hongkong, Francie a Chile.


Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda


Hongkong, považovaný za nejsvobodnější ekonomiku planety, je devátý na světě ohledně HDP na hlavu, ale až šestašedesátý, když jde o spokojenost lidí s mírou svobody vybrat si život podle vlastních představ. Francie drží pětadvacátou příčku v žebříčku HDP; ve druhém žebříčku je devětašedesátá. Chile najdete na osmačtyřicátém a osmadevadesátém místě.

„Když se pocit nespravedlivého uspořádání systému spojí s představou nízké společenské mobility,“ píše Sachs, „může stačit málo.“ I relativně velmi úspěšné země tak mohou začít prožívat výjevy, jež jsme normálně zvyklí sledovat ve třetím světě.

Jak to tedy je s mobilitou? Ta se měří hůře než HDP, ale přece: například americký Economic Policy Institute za tím účelem sleduje intergenerační elasticitu. To není nic pornografického, nýbrž výraz, jenž popisuje rozdíly v příjmech rodičů a jejich dětí. Čím menší rozdíl, tím vyšší elasticita, tedy tím nižší sociální mobilita, definovaná jako pravděpodobnost, že se vám podaří vyšvihnout se z nižší příjmové třídy do vyšší.

Dostupné aktuální materiály EPI na téma intergenerační elasticity se věnují zemím OECD a přímo jmenují jen některé z nich. Přesto z nich lze vyčíst, že nízká sociální mobilita je například ve Slovinsku, v Chile, ve Francii a - možná trochu překvapivě – v USA; naopak nejnižší elasticitu a tedy nejvyšší mobilitu najdete ve skandinávských zemích.

Převlečená noční můra

K tomu si můžeme přidat ještě jeden související argument. Všechna tři města, o nichž je řeč, v posledních letech zažila období rychlého ekonomického rozvoje.

Chile má za poslední čtvrtstoletí na kontě rychlejší růst než eurozóna. Paříž se po rozhodnutí o brexitu stala nejdražším evropským městem; z příslušníků globální elity (finančníci, megapodnikatelé, právníci, ajťáci a podobně), kteří se rozhodli opustit Londýn, jich nejvíce zakotvilo právě v Paříži.


Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou


Hongkong, již po řadu let místo s nejvyššími cenami nemovitostí, zaznamenal rekordní hodnoty v průměrné ceně na metr čtvereční obytné plochy v každém roce z poslední dekády. (A aby toho nebylo málo, podle odhadů švýcarské investiční banky UBS má tamní trh před sebou ještě nejméně deset let nepřetržitého růstu cen.)

Co to znamená? Pro celkové ekonomické cifry je vše výše uvedené dobrou zprávou. Ale pro, řekněme, běžného Pařížana, který má zaplatit hypotéku, nájem nebo pastis na zahrádce, je to noční můra.

Právě pocit, že jsem čím dál chudší, ačkoli mi stále roste plat, může být tím troudem, jemuž stačí jiskřička v podobě korunového zdražení lístku na metro. Člověk pak najednou začne lépe slyšet na to, že aktivismus funguje. Uvidíme se v ulicích.

Čtěte také:

Esej: Pravda a cháska

Esej: Ztraceno ve výkladu

Esej: Proč dojmy vítězí nad realitou


Čtěte také

Praha  Pražský primátor Zdeněk Hřib

Hřib: Zastavili jsme zbytečné technologické projekty za více než 100 milionů

Vede studenou válku s premiérem i s Čínou. Jedním z hlavních cílů Zdeňka Hřiba je ale…

před 1 hodinou

 V Česku se rozmáhá hypoteční přeběhlictví - ilustrační foto

V Česku se rozmáhá hypoteční přeběhlictví. Bankám hrozí miliardové ztráty

Divoký vývoj úrokových sazeb dal vzniknout novému fenoménu. Turistika klientů za…

před 1 hodinou

Události  Společnost SpaceX na floridském mysu Canaveral úspěšně vyzkoušela nouzový záchranný systém

SpaceX úspěšně vyzkoušel nouzový záchranný systém. Loď s padáky přistála na mořské hladině

Kosmická loď Crew Dragon americké společnosti SpaceX dnes na floridském mysu Canaveral…

19. ledna 2020

 Snadno dostupné kosmopolitní město nabízí chutě celého světa

Netradiční berlínská gastronomie. Snadno dostupné kosmopolitní město nabízí chutě celého světa

Lipsko je prý nový Berlín. Není! Na sklonku loňského roku jsem vyzkoušela obojí a z…

19. ledna 2020

 Americký prezident Donald Trump

Útok na americkou demokracii a volby. Trumpovi právníci chystají obhajobu proti impeachmentu

Právní tým amerického prezidenta Donalda Trumpa se před nadcházejícím procesem o…

19. ledna 2020

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 20 | Průměrné hodnocení: 4.05

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Kdo bude letos muset zaplatit solidární daň?
Dodavatel elektřiny a plynu pro rok 2020. Jak vybrat nejlepší společnost?
Pohřeb a práce: kdy máte nárok na volno?
Vrácení daní 2020 - kdy dostanete daňový přeplatek?
Kdy budou pololetní prázdniny v roce 2020?
Auta
Damon Motorcycles se pokusí o revoluci ve světě elektro biků
Fiat 124 Special T (1974) vs. VAZ 2101 (1975): Bratři z opačných břehů
Němci vyrábí nejméně aut za čtvrt století. Vláda už plánuje, jak krizi zmírnit
Škoda už prodává Octavii liftback. Jak si stojí proti konkurenci i Golfu?
Ministr dopravy si maloval dálnice. Hezký obrázek, Vladimíre, ale teď zpátky k domácím úkolům
Hry pro příležitostné hráče