Esej: Mýtus o okurce - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Mýtus o okurce

,
Esej: Mýtus o okurce
Zdroj: Vojtěch Velický

Okurková sezona právě vrcholí. Opravdu? V dobách, které většina z nás pamatuje, jsme něco takového snad ani nezažili.

V okurkové sezoně se takřka nikdy nepsalo o okurkách; respektive sotva častěji než třeba v únoru. Dokonce se letní styl zpravodajství po okurkách ani nejmenuje. Slovníky budou sice do omrzení tvrdit opak (původ má spočívat v německé složenině Sauergurkenzeit, který je údajně odvozen od „kyselých okurek ze Spreewaldu“, tedy rychlokvašek), ovšem moderní etymologie odhalila, že to se jen Berlíňanům v 19. století nedařilo vyslovit židovské sousloví Zóres- und Jókresszeit (v jidiš označuje „čas nouze“ před žněmi), a tak si jej domestikovali skrze podobně znějící výraz v němčině.

Svou lingvistickou kreaci Němci úspěšně exportovali takřka do všech jazyků v Evropě – imunní zůstali Rusové (mjortvyj sezon), Francouzi (faire les marronniers čili „sbírání kaštanů“) i Angličané, kteří už dlouho provozovali svou vlastní „silly season“ alias čas bláznivin – sami Němci ovšem okurky až tak moc nepoužívají. Častěji sáhnou po jiné složenině: Sommerloch čili „letní díra“, která nádherně poetickou nahodilostí odkazuje též na skotské homonymum Loch, jímž to vlastně celé začalo. Jestli hledáme prapředka všech letních vylomenin, archetypálního tvora, který předefinoval do té doby srozumitelné zpravodajství v amorfní monstrum chrlící vylomeniny 24 hodin denně, je to patrně lochnesská příšera.

Bezzpráví

Na počátku bylo bezzpráví. S pokornou omluvou všem jazykovým korektorům tento výraz nabízíme jako provizorium pro překlad anglického substantiva newslessness (že tak poeticky souzní s Loch Ness, je rovněž náhoda?), tedy období beze zpráv. Podle různých pramenů začínalo v polovině července, podle jiných začátkem srpna a vyplňovalo čas parlamentních prázdnin až do začátku stranických konferencí v září. Jakýmsi dědičným právem se ho nadlouho zmocnily příšery a různí bizarně tvořiví tvorové a tchoři a nikdy jej už tak docela neopustili. Jak si ještě ukážeme, do 21. století společně ovládli i zbytek roku.

První takovou příšerou byla lochneska, později předala žezlo uprchlé pumě z Bodminu, která každoročně mordovala stáda v Cornwallu. Zůstaneme-li v Británii, příšery postupně uvolnily prostor tradičnějším tvorům (obří zabijáčtí komáři), potom ještě tradičnějším tvorům („žena trpící halucinacemi odhalila, že netrpí bludy – to jí jen v uchu řádila můra!“) a nakonec domácím mazlíčkům („knírač dostal od banky dopis s nabídkou zlaté kreditky s limitem deset tisíc liber“ nebo „muž naučil německého ovčáka sčítat a odčítat, teď jej cvičí v německé konverzaci“). Zvířata dominovala do konce 20. století, až za nimi se během „silly season“ řadily celebrity: „Michael Douglas jezdí ve škodovce“, případně „Keith Richards prozradil, že Mick Jagger není příliš ,obdařen‘“.


Přečtěte si další eseje Lubomíra Hegera:

Život a doba veleještěra Kohla

Sebevražedný instinkt

Tluče Turek Turka

 Tluče Turek Turka - ilustrace


V Německu zvířata vládla ještě neotřesitelněji a ještě o fous déle. V roce 1994 strašil veřejnost celé týdny metrový kajman Sammy, který se utrhl, když jej majitel venčil na psím vodítku. V letech 2001 až 2003 řádil obří sumec Kuno, který spolkl jezevčíka (později prý opravdu objevili psí kostru v jeho žaludku). V roce 2006 se černá labuť Petra zamilovala do vodního šlapadla ve tvaru bílé labutě a nehnula se od něj po celé léto. Nejvíce ji vzrušovalo rachocení jeho motoru. Srpen 2011 si přisvojila alpská kráva Yvonne s osobnostní poruchou – odmítla čekat jako kráva na porážku, uprchla do lesa a až do konce léta úspěšně unikala pokusům o odchyt. Když už se stala mediální hvězdou, majitel jí snížil trest na doživotí a udělal z ní věštkyni – pro návštěvníky, kteří za ní putovali na výlet.

Němečtí politici jsou zase známí tím, že v létě přicházejí s neotřelými nápady, pro něž Bundestag bohužel nenachází uplatnění. V roce 1993 poslanec CSU Dionys Jobst navrhl, aby se Mallorca stala 17. spolkovou zemí Německa. Během teplotních rekordů v srpnu 2006 přišli poslanci SPD a Zelených s nápadem, že by v Německu mohla být uzákoněna oficiální siesta mezi dvanáctou a čtvrtou hodinou odpolední. Největší vynalézavost projevila o rok později politička CSU Gabriele Pauliová, když objevila řešení vysoké rozvodovosti v Německu. Tu by určitě snížilo, kdyby uzákonili její návrh „svatby na dobu určitou“, konkrétně na sedm let. Gabriele chtěla párům i státu ušetřit peníze za rozvod. Podobnými kousky letní politický cirkus v Německu svůj repertoár ovšem tak nějak vyčerpává, což se o jeho východních sousedech říci nedá.

Všechno je okurka

V celosvětovém „okurkovém“ zpravodajství hráli vždy prominentní roli žraloci. Původ je zřejmě v Anglii, k jejímuž jižnímu pobřeží žraloci připlouvají právě v srpnu, nicméně v české mytologii mají žraloci čestné místo, neboť během první poloviny 20. století pojídali skoro výhradně učitelky. O prvním incidentu tohoto druhu informovaly Lidové noviny 12. července 1907: „Pojednou přihnal se žralok a prchající učitelku uchvátil za nohu a stáhl do hlubiny.“ Mořští predátoři od té doby tahali za nohy české pedagožky skoro každý rok, i když se spíše dá říci, že jejich příběhy tahaly za nohu čtenáře československých periodik. Tradice vydržela do první republiky – příští „okurková sezona“ totiž trvala skoro 40 let. V ČSSR působila skoro každá zpráva jako kyselá okurka.

Na období „bezzpráví“ je přitom – globálně i lokálně – zajímavá jiná okolnost. Na srpen podezřele často připadají události, jež mají přímo světodějný význam. V srpnu 1914 vyhlásila Británie válku Německu. V srpnu 1945 dopadly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Dne 13. 8. 1963 byly položeny základy berlínské zdi, uprostřed srpna 1969 se konal Woodstock, 2. srpna 1990 napadl Saddám Husajn Kuvajt (válka ve Vietnamu začala téhož dne o 26 let dříve), v srpnu 1991 proběhl puč proti Gorbačovovi, o šest let později havaroval v Paříži mercedes s jednou známou princeznou, v srpnu 2000 se potopila ponorka Kursk – a tak dále.

Kdybyste to ještě neslyšeli, okurky sehrály svou historickou roli i poslední srpnový týden roku 1968. Tehdy tvořily podstatnou součást stravy špatně zásobovaných jednotek invazní armády SSSR v Československu.

 Ilustrace k eseji Mýtus o okurce
Podobně jako v buddhismu je Buddha přítomen ve všem, je i ve zpravodajství vše okurkou a žurnalismus se stal okurkismem.

V existenci samostatné České republiky je léto skoro prokletou sezonou. V roce 1993 vrcholila aféra Wallis, v roce 1994 prostřelil ministr obrany Antonín Baudyš letadlo, v roce 1995 vytáhla policie mrtvá těla z Orlické přehrady, v roce 1996 vrcholilo první volební drama, v roce 1997 pustošila voda Moravu, v roce 1998 vznikla opoziční smlouva, v roce 1999 vrcholila bitva o Novu atd. Největší povodeň moderní historie (2002) přišla samozřejmě v srpnu. V roce 2004 padla Špidlova vláda, v roce 2005 Grossova, v srpnu 2006 podal demisi Jiří Paroubek. Ovšem v této době již byla namístě otázka, zda označení „okurka“ nebo „silly season“ vůbec ještě dává nějaký smysl.

Listy jako Daily Mail a The Sun zajišťovaly už dlouho celoroční přísun zpráv, v nichž bestie, vítězové soutěží o nejošklivějšího psa, další zvířena – a též zvířecky překroucené zprávy o evropských regulacích (protibruselská mytologie je jedním z vedlejších produktů „okurky“, třeba hitem roku 1996 byla dezinformace, že EU chce sjednotit chuť piva) – a podobné „silly stories“ přicházely na denní bázi. Oba listy dosáhly takových prodejů, že celoroční bulvární zpravodajství obdrželo ironickou přezdívku „The Sunny Season“. Seriózní média doháněla prodej skrze „hlubší“ či vědecká témata: zkoumala, zda je vesmír modrý, či zelený, zda má krysa duši a prochází před smrtí tunelem, psala historii podprsenek, objevovala netušená výročí a během „silly season“ vyrobila několik zpravodajských Frankensteinů – např. princeznu Dianu nebo stážistku Moniku Lewinskou.

Po tomto ještě relativně šťastném období se zjevil Facebook, Twitter, 24hodinové kanály, Buzzfeed, chytré telefony a finanční krize. Rozdíl mezi „okurkou“ a zbytkem roku se smazal docela. Přesnější by bylo říci, že podobně jako v buddhismu je Buddha přítomen ve všem, je i ve zpravodajství vše okurkou a žurnalismus se stal okurkismem.

Už je to zase ve feedu?

Ale platí to i naopak – okurka se tak nějak „odokurkovala“, přestala být lacinou zeleninou a stal se z ní výživný pokrm, solidní a chutná cuketa, což je fakt, který online servery přijaly za svůj už na konci minulé dekády. V jejich zpravodajství a ve skladbě 24hodinových zpravodajských kanálů nalezla v časech „bezzpráví“ nečekaně důstojné místo seriózní politika z jiných koutů světa, vzdálené konflikty, katastrofy, a dokonce i opravdové bezpráví. V době, kdy hroznýši nosí na čele kamery snímající nonstop bezprostřední okolí, takže vlastně natáčejí sami sebe, přestaly být příšery tak žádanými a například detailní infografika ze syrského konfliktu může na televizní obrazovce působit skoro osvěžujícím dojmem.

Poloprázdné newsroomy zdecimované morovou ránou jménem „finanční krize“ upozornily na nepříjemnou skutečnost, že polovinu efektu zvaného „okurka“ lze přičíst desítky let trvajícímu zvyku žurnalistů dělat si v srpnu malé Vánoce a vyhýbat se práci. Představa plného newsroomu, který tráví měsíc lelkováním a vymýšlením dadaistických vylomenin ve stylu Jaroslava Haška, je dnes natolik absurdní, že lochnesky, vesmírní vetřelci, ale i psi konverzující v cizích řečech se uchytí snad už jen v titulech jim přímo určeným, např. Epoše, 21. století či Světu na dlani.

A naopak existují tituly jako The Economist – a týdeník Euro se k nim hrdě hlásí – jež mezi sezonami nikdy nerozlišovaly a „okurky“ jednoduše nepublikují. Ovšem dvě třetiny lidí dnes konzumují zpravodajský obsah skrze sociální sítě, na nichž panuje „silly season“ 24 hodin denně a 365 dní v roce. Podle Sianne Ngaiové, profesorky literatury ze Stanfordu, funguje sociální síť výlučně na principu „Cože!?!“, kteroužto reakci dokáže vyvolat jedině „praštěná“ zpráva. Konzumenti newsfeedů žijí i tak v přesvědčení, že jsou informovaní úplně o všem. A svým způsobem jsou – o obléhání Aleppa se dozví např. periferním viděním při rychlém listování anebo rovnou z proruského webu, jenž chytrou fotomontáží „dokazuje“, že Aleppané si vyhazují nemocnice do povětří sami.

Kultura „Cože!?!“ vyvolává všechny možné reakce, jen ne chuť dohánět mezery ve vzdělání. V srpnu 1994, kdy autor tohoto textu začal působit v novinách, tedy těsně před nástupem internetu, měl průměrný konzument zpravodajství ve věku 20 až 25 let ke světovým událostem zhruba tento postoj: „Televize zrní, v rádiu hrají Smetanu, přede mnou celostrana o obléhání Sarajeva… Nedá se nic dělat, asi se do toho musím dát. Fíha, to je ale složitý konflikt! Vůbec tomu nerozumím, musím to nastudovat. Neměl by těm lidem někdo pomoci?“

Dnešní globálně ostřílený konzument v podobném věku kráčí světem o poznání jistěji. K obléhání Aleppa by loni na konci prázdnin řekl asi toto: „Cože!?! Už je to zase ve feedu? Co mi k tomu chtějí říci nového? Vždyť sdílet se to nedá, americkou propagandu by šířil jen naivka. A stejně jim to patří, džihádistům. Že ten chemický útok jen inscenovali, říká titulek? Dobře, nasdílím to.“

Oba momenty měly společného všechno a zároveň nic. Okurková sezona zrovna vrcholila.

Dále čtěte:

Esej: Květy ateismu. Může za epidemii fake news paradoxně náš skepticismus?

Proč Fake News vítězí? Evoluce neodměňuje chytré, ale mazané

Němci obsadí východní sousedy. Protiněmecké dezinformace zasáhly i Česko


Ohodnoťte tento článek
Diskuze