Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Můžeme od nového roku očekávat zdražení povinného ručení?

Povinné ručení se díky mnoha změnám v pojišťovnictví bude nejspíše nadále zdražovat.…

Výměna výtahu a potřebná povolení

Životnost výtahu v bytových domech je 15–25 let (doba životnosti je ovlivněna prováděnou…

Víte, jak sedět, aby vám práce nezničila zdraví?

Nedostatek pohybu a špatné pracovní podmínky vážně ohrožují naše zdraví. To sice všichni…

Esej: Dějiny československé zahraniční politiky jsou dějinami neúspěšného napravovaní důsledků jejího počátečního triumfu

Daniel Deyl 26. října, 16:02  -  Daniel Deyl
26. října, 16:02

Ta věta, pronesená před rovným půlstoletím v Čiemé nad Tisou, říkala vše. „Nic si z toho nedělej, Sašo,“ řekl československý prezident Ludvík Svoboda Alexandru Dubčekovi, „ke mně se takhle choval Koněv celou válku.“

Řeč byla o pohlavku (a z dnešního pohledu je jedno, jestli byl fyzický, nebo jen verbální), jejž pár minut předtím uštědřil šéfovi vládnoucí československé komunistické kliky sovětský vůdce Leonid Brežněv. Šlo mu o to, aby Dubček a spol. utužili svoji vládu podle sovětských principů - nebo! Jak víme, facka nestačila ao necelé tři týdny později ji nahradily tanky. Generál Svoboda však tehdy bezděky řekl mnohem víc: s vhledem takřka uměleckým zachytil směsici naděje a zmaru, pragmatismu a sebepohrdání, jež charakterizuje zahraniční politiku epizody středoevropských dějin známé pod jménem Československo a jejíhož samostatného českého pokračování jsme dnes aktéry.

Tento text si nemůže klást ambici vynášet nad těmito dějinami soudy, ale sto let, jež v říjnu uplynou od vyhlášení československé samostatnosti, jsou snad dobrou příležitostí alespoň ke stručné rekapitulaci. Její základní optika je jednoduchá: nakolik byly jednotlivé etapy československé zahraniční politiky úspěšné podle kritérií, jež si jejich protagonisté sami stanovili.

Československý paradox

Na první pohled je zřejmý paradox, že Československo zahrálo své nejpůsobivější mezinárodní party v době, kdy ještě neexistovalo, a v době, kdy již nezadržitelně směřovalo k rozpadu. Po více než sedm desetiletí mezi oběma řečenými obdobími pak byla jeho zahraniční politika takřka výhradně dějištěm tragédií.

Příchod první světové války udělal z Čech a Slovenska geografický středobod rakousko-uherské moci. Případná ztráta Bukoviny, Transylvánie, Haliče i Jižního Tyrolska by Vídeň pouze oslabila; bez Čech a Horních Uher by však její podunajská říše měla mizivou šanci na přežití.

Hlas reprezentantů ještě neexistujícího státu tak dostal jistou váhu při formování vlastní budoucnosti. Jeho ozvěna byla navíc slyšet i při vytváření sotva počatého uspořádání evropského. Ani jedno se nemělo často opakovat.


Přečtěte si další eseje:

Vysoká hra o trubky

Jak odtajnit ČEZko

Liberální demokrat jako objekt v obludáriu

Krvavé a zapomenuté


Prominentními proponenty československého požadavku, jak se tehdy říkalo, byli samozřejmě sociologové Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, právník a podnikatel Karel Kramář a astronom, meteorolog a voják Rastislav Štefánik. O kosmopolitním charakteru tehdejší elity vypovídá i fakt, že mezi manželky uvedených čtyř vystudovaných filozofů byla Američanka a Ruska, Annu Vlčkovou si Eduard Beneš bral ve Francii (Hana a Edvard se z nich stali až později); Štefánik se do svých osmatřiceti let oženit nestihl, zato byl generálem francouzské armády.

Masaryk zároveň správně tušil, že nejdůležitější slovo v novém uspořádání evropských věcí budou mít Američané. Měl štěstí, protože ve Washingtonu byl u moci Woodrow Wilson. Jednomu z nejvlivnějších amerických prezidentů 20. století se ponejprv do války nechtělo. Po znovuzvolení v roce 1916 však postupně přišel na chuť aktivistickému postoji v zahraniční politice, jejž čerpal z progresivního osvícenského přesvědčení o právu na sebeurčení národů a jenž do světa vešel coby Wilsonova doktrína.

Český James Bond

Právě ve chvíli, kdy Wilsonovy názory v tomto směru dostávaly konečnou podobu, dostal prezident naservírovaný československý požadavek. Masaryk se vydal na rozhodující cestu přes moře v březnu 1918 výborně připraven. Na jedné straně tu byla fungující podpůrná síť krajanů z Českého národního sdružení (Bohemian National Alliance); na druhé byly osobní kontakty, které mu zajistily Wilsonovu přízeň a priori.

Prvním z nich byl špion Emanuel Voska. Kameník, jenž v devatenácti letech přijel do Ameriky s pěti dolary v kapse, se během šesti let stal spolumajitelem tří velkých kamenolomů a předsedou Česko-amerického svazu žurnalistů. V roce 1914 dostal z Británie nabídku pracovat pro rozvědku Jeho Veličenstva. Voska odmítl a založil si vlastní zpravodajskou agenturu, jež měla zanedlouho přes 80 zaměstnanců; v roce 1917 se v Americe stala součástí právě vzniknuvší Intelligence Service. Dnes zní takový příběh zcela neuvěřitelně.

Potom pomohla náhoda. Voskovi lidé odhalili na podzim roku 1916 dva německé agenty v úřadu Wilsonova protikandidáta v prezidentských volbách Charlese Hughese, což prezidentovi usnadnilo znovuzvolení. Na Wilsona to udělalo takový dojem, že z českého soukromého špiona udělal svého poradce. Voska se tou dobou znal s Masarykem přes patnáct let a patřil kjeho odhodlaným stoupencům.

Dobré kontakty

Nebyl sám; TGM měl tou dobou v USA další supercenné spojence. Prvním z nich byl průmyslník a filantrop Charles R. Crane, majitel Crane Plumbing and Manufacturing Company. Na Chicagské univerzitě zaplatil vznik katedry slovanských studií a postupně „se stal čechofilem tak nadšeným, že to hraničilo s podivínstvím“, jak píše historička Betty Miller Unterbergerová v knize The United States, Revolutionary Russia, and the Rise of Czechoslovakia.

Crane znal Masaryka od roku 1896, kdy se vydal osobně bádat do slovanských zemí. Příznivou shodou okolností také obdivoval Wilsona a byl nejštědřejším dárcem obou jeho předvolebních kampaní. Svět se mění, ale peníze kupovaly vliv před sto lety podobně jako dnes. Wilson a Crane si dobře rozuměli a Masarykovi to zprostředkovalo nejlepší možné doporučení. Hlas na jeho podporu zněl i z úst blízkého Craneova přítele Williama Harpera, rektora Chicagské univerzity, sociologa Herberta A. Millera a dalších intelektuálních špiček prezidentovi blízkých. Lepší entrée si muž, jenž si ještě nedlouho předtím pohrával s myšlenkou stát se českým králem, nemohl přát.

Přesnou míru Masarykova vlivu na Wilsona neznáme. Když však americký prezident dal dohromady proslulých čtrnáct bodů, v nichž předložil spojencům i nepřátelům svoji představu o mírovém uspořádání v Evropě, proponenti československého požadavku si mnuli ruce. Vítr dějin vál správným směrem.


Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat:

Prezidentská demokracie


Neměl vát dlouho. Když bylo třeba dát oněm čtrnácti bodům konkrétní podobu v praxi, Wilson těžce onemocněl; poslední dva měsíce vyjednávání Versailleské smlouvy (od dubna do června 1919) byl prakticky mimo hru s chřipkou, jež uměla zabíjet rychleji než válka. To mělo za následek dvě důležité věci.

Zaprvé, při Wilsonově indispozici měl hlavní slovo v závěru versailleských jednání francouzský premiér Georges Clemenceau. Prosadil, že po Německu budou vymáhány podstatně vyšší reparace, než jaké chtěli Američané (ve hře byla i neuvěřitelná částka 269 miliard marek). Právě výše reparací měla o pár let později hnát vodu na nacistický propagandistický mlýn a zároveň poskytovat alibi těm, kdo se rozhodli Hitlerovi v raném období jeho vlády tolerovat porušování Versailleské smlouvy.

Zadruhé, nemocný Wilson nedokázal doma prodat myšlenku kolektivní bezpečnosti, vyjádřenou vznikem Společnosti národů. Kongres smlouvu o League of Nations nikdy neschválil a Společnost národů zůstala krapet na ocet. Čerstvě zrozené Československo se tak sice stalo hrdým zakládajícím členem nadnárodní organizace budoucnosti, ale zároveň zjistilo, že ona organizace je od samého počátku podstatně slabší, než Praha doufala. A to byl problém.

Zotročení, nebo válka

„Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii!“ psal o 70 let dříve František Palacký ve slavném dopisu do Frankfurtu, v němž odmítl podílet se na sjednocování Německa. Obával se jeho rostoucí moci, stejně jako moci ruské. O dvacet let později, stále ještě půlstoletí před Wilsonem, to viděl stejně (byť logicky z jiného úhlu) i Otto von Bismarck: „Čechy v rukou Ruska by znamenaly zotročení Německa. Čechy v rukou Německa by znamenaly válku na nože s ruským impériem.“

Od dob Palackého dopisu (1848) a Bismarckova postřehu (1867) se do konce první světové války nestalo nic, co by onen geopolitický fakt popřelo. Naopak: Němci po sjednocení začali být právě takovou hrozbou, jaké se Palacký obával, a v Rusku se dostali k moci bezohlední komunističtí experimentátoři.

Přesto vznikající československá elita o samostatnost usilovala s vervou, jež dokázala pro tu chvíli zastínit jejich vzájemné rozdíly. Přijala krkolomný koncept jediného československého národa, jenž jí umožnil narazit všeobecnou nechuť k císařské Vídni na kopyto progresivního ideálu sebeurčení národů. Díky vynikajícím schopnostem svých zmíněných špiček a šťastné souhře okolností v podobě osoby Woodrowa Wilsona dosáhla triumfu: Československo vyhlásilo za potlesku Západu samostatnost na Rakousku-Uhersku ještě před koncem války a de jure před rozpadem monarchie.

Takto zeširoka pojatý úvod má být základem pro argument, že právě diplomatický triumf z roku 1918 stojí - mimo jiné - na počátku mnoha neúspěchů a tragédií, jež musely v barvách československé zahraniční politiky absolvovat následující generace. Leitmotivem celé existence Československa byla zoufalá snaha uhájit suverenitu země, či alespoň její zdání; jindy šlo dokonce o holé přežití.

O protagonistech oné snahy smýšlí dnes historie různě. Od Edvarda Beneše po Alexandra Dubčeka, od Aloise Eliáše po Emanuela Moravce, od Emila Háchy po Jiřího Hájka však mají jedno společné: byli neúspěšní. „Jednat správně, tedy účinně, bývá někdy výsadou velkých,“ napsal Ferdinand Peroutka v eseji Byl Edvard Beneš vinen? Této výsady se elita vznikajícího Československa vzdala - a náhrada v podobě zmiňované kolektivní bezpečnosti se ukázala jako nedostatečná.

Benešova tragédie

Takřka výhradním nositelem oficiální československé zahraniční politiky během 30 let následujících po vzniku republiky byl Edvard Beneš. Podle všech myslitelných měřítek byl coby šéfdiplomat nové země brilantní. Vezmeme-li to chronologicky, dokázal tajně pomáhat Polsku ve válce proti sovětskému Rusku, ačkoli vztahy s Poláky nebyly ideální; dokázal prosadit myšlenku kolektivní bezpečnosti, když v roce 1924 právě jeho iniciativou vznikl Ženevský protokol, jenž stanovil arbitráž jako způsob řešení mezinárodních sporů (což mělo umožnit postupné odzbrojování evropských mocností). O rok později přispěl k Locarnským dohodám, jež konzervovaly poválečné hranice na západě Německa. Zasadil se o vznik Malé dohody, bezpečnostního paktu tří zemí někdejší monarchie, jež měla pod neformální záštitou Francie tvořit východní stranu bezpečnostního bloku vytvořeného proti ruské či německé expanzi.

Tím to zdaleka nekončilo. Beneš uzavřel po typicky francouzském způsobu dvoustranné spojenecké dohody s Francií i Británií. Rozuměl bezvýchodné situaci Německa stran reparací; snažil se přimět oba spojence k uzavření lepší dohody s Výmarem a naopak je zrazoval od uznání Sovětského svazu. To všechno byly noblesní záměry a Beneš, jenž měl coby diplomat po celé Evropě znamenitou pověst, je prosazoval s největším myslitelným odhodláním.


Přečtěte si: Pětina Čechů neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí o únoru 1948


Mělo to celé jediný háček, ani jeden z oněch záměrů nevyšel. Ženevský protokol pohřbili Britové a nešťastná shoda okolností: Beneš se dohodl s labouristickým ministerským předsedou Ramsayem McDonaldem na podpoře, ale než stačil říct „předčasné volby“, McDonalda nahradil konzervativec Stanley Baldwin, jenž se k projektu otočil zády. Právě tak americký prezident Calvin Coolidge nesdílel wilsoniánské nadšení pro nové malé země kdesi v Evropě. Sovětský svaz se dočkal masového diplomatického uznání. Malá dohoda fungovala víceméně na papíře až do doby, kdy mohla být něco platná; nakonec v roce 1939 bez velkých okolků vyšuměla do ztracena.

Geopolitický vítr, před dvaceti lety tak příznivý, se začal v meziválečných letech obracet směrem k Mnichovu. Co se týče dvoustranných smluv s Francií a Británií, nechme mluvit znovu Peroutku: „V září 1938 byl Beneš v noci dosti brutálně probuzen francouzským a britským vyslancem. Měl sotva tolik času, aby přehodil župan přes svůj noční úbor. Čekající pánové mu sdělili, že Francie a Anglie se usnesly doporučit československé vládě, aby přijala požadavky Hitlerovy. (…) Dr. Beneš zeptal se francouzského vyslance, je-li mu známo, že Československo má s Francií obrannou vojenskou smlouvu, podle níž je mu Francie povinna v případě německého útoku přispět na pomoc. Francouzský vyslanec odvětil, že je mu to známo, že však časy se mění. Dr. Beneš pravil, že jeho národ je připraven bojovat. Bylo mu řečeno, že o to nikdo nestojí a že by to spíš komplikovalo situaci. Nato oba pánové zmizeli v temnu noci.“

Temno

Následující události jsou popsány tak důkladně a tak často, že je netřeba obšírně opakovat znovu. Byla tu Benešova abdikace a chladné přijetí v Londýně, kde mu bylo třeba tří a půl roku a jednoho mrtvého říšského protektora, než se dočkal diplomatického uznání. Byla tu strašná cesta Emila Háchy do Berlína a jeho následná postupná proměna v de facto kolaboranta. Byl tu přízrak Gottwaldovy moskevské mise a Jalty. Byla tu fatální Benešova smlouva se Stalinem z roku 1943 a jeho druhá cesta do Moskvy o dva roky později, snad v zoufalé naději, že se mu podaří vystavět most mezi Východem a Západem. Byl tu Košický vládní program. Byl tu Benešův návrat, dekrety a hon na Němce, oficiálně zaštítěný Postupimskou dohodou, ale ve skutečnosti jen jeden z prvních projevů vlády lumpů. Bylo tu odmítnutí Marshallova plánu. A po 25. únoru Benešova neochota rezignovat, čímž bezděky dodal Gottwaldovu puči na legitimitě. Československá diplomacie pak o několik dnů později vypadala právě tak jako její poslední představitel Jan Masaryk - ležela bez života na studeném nádvoří Černínského paláce a čekala, až ji odvezou pohřebákem.

Můžeme zde bezpředmětně spekulovat o tom, jestli šlo takovému výsledku předejít, či jej alespoň mírnit. Faktem zůstává, že základní úkol (po)válečné československé diplomacie zůstal nesplněn stejně tragicky jako v případě jejího svobodného předchůdce: vyústil v postavení totální podřízenosti jedné ze sousedních velmocí, právě tak, jak se o století dříve obával Palacký.

Pojem „československá zahraniční politika“ pak nadlouho ztratil většinu praktického významu. Orientaci jí určila Ždanovova doktrína z roku 1946 o dvou soupeřících světech imperialismu a socialismu, a nazdar. O bezpečnost světa socialismu se od roku 1955 starala Varšavská smlouva (že se prominentním projevem její působnosti v Evropě stala invaze právě do Československa, je svého druhu bonus pro ty, kdo ocení ironii osudu).

Jako svatý Václav

To neznamená, že by se pod prapory se srpem a kladivem neděly zajímavé věci. Namátkou, Praha sváděla oficiálně nepřiznaný, ale ostrý konkurenční boj s ostatními sovětskými satelity stran exportu do třetího světa. Škodovka a Wartburg se přetahovaly o egyptský trh; o těžbu fosfátů v Jordánsku se Čechoslováci tahali s Poláky, zatímco těžba železné rudy v Iráku byla předmětem sporů Prahy s Budapeští.

Obzvlášť slibné byly výkony československého zbrojního průmyslu. Praha měla na svědomí (je-li to správné slovo) velkou zbrojní zakázku mířící ze socialistického tábora na Blízký východ: v roce 1955 prodala Egyptu stíhačky, obrněné transportéry a tanky za 250 milionů dolarů.


Sedláci, továrníci a pan prezident. Už prvorepublikoví politici žili na vysoké noze


Právě zbrojní průmysl také vynesl Československu občasnou zmínku v dílech západní komerční kultury: například v roce 1986 zmínil film Olivera Stonea Četa československé samopaly a o devět let později se objevilo dosud jediné české slovo v repertoáru Rolling Stones (semtex).

Výjimečnou událostí té doby byl projev ministra zahraničí Jiřího Hájka 24. srpna 1968 v New Yorku na půdě OSN, v němž otevřeně kritizoval tři dny starou sovětskou okupaci. „Toto je akt použití síly, který nemůže být ospravedlněn žádnými důvody,“ řekl. Hájek vydržel ve funkci ještě skoro čtyři týdny, než byl odejit.

Klíčové slovo euforie

Pak se geopolitický vítr zase otočil lepším směrem a Československo začalo znovu existovat. Hned na začátku roku 1990 vznesla Praha požadavek směrem do Moskvy, aby si Sověti laskavě vzali svých 150 tisíc vojáků zpět. O něco později následoval požadavek rozpuštění Varšavské smlouvy.

Michail Gorbačov neměl nic takového v úmyslu (strhujícím způsobem to popisuje Karel Durman v knize Útěk od praporů), ale nakonec oběma požadavkům vyhověl. V létě 1991 opustil Československo poslední sovětský voják; to už neexistovala ani Varšavská smlouva, ani tehdy desetičlenná Rada vzájemné hospodářské pomoci, komunistická odpověď na Evropské hospodářské společenství. To vše na popud Československa.

Euforie ne nepodobná té z roku 1918 vynesla do popředí jednoznačnou snahu „dostat se na Západ“. Rozdělení republiky na českou a slovenskou část proběhlo za téže euforie téměř mimochodem. Součástí NATO se již samostatné Česko stalo v roce 1999, do Evropské unie bylo přijato o pět let později. Po více než půlstoletí měla Praha spojence znovu na Západě.

Jak mnoho to znamená, je druhá věc. Spojené státy jsou po 11. září 2001 spojencem méně spolehlivým, než bývaly (na své straně železné opony) za studené války. Čechů se to nejvíce dotklo v souvislosti s umístěním části evropské protiraketové obrany, populárně „radaru“. Prezident George Bush mladší radar prosadil, jeho nástupce Barack Obama zase zrušil; dnešní prezident Trump stihne takový veletoč absolvovat sám během 24 hodin. Své nejhorší kousky si schovává právě pro spojence, ať už je to obchodní protekcionismus na straně jedné, nebo zpochybňování vůle NATO bránit své členy proti vnější agresi.

Trable se však nevyhýbají ani Evropě samotné. Zmíněná všeobecná euforie přelomu 80. a 90. let dala starému kontinentu nedopečenou společnou měnu, jež nedává bez společné fiskální politiky smysl. Letité ignorování problémů spojených s početnou imigrací zase dalo prakticky ve všech členských zemích Unie vzniknout relativně silné skepsi vůči všemu, co přichází „z Bruselu“.

Luxus optimismu

Česká republika tomu zmatku přispívá. Sama na sebe dokázala v roce 2009 ušít perfektní blamáž, když v době svého předsednictví EU v roce 2009 padla vláda, jež ho měla na starost. Euro přijmout nechce, ačkoli se k tomu zavázala. Uprchlíky přijímat také nechce, ačkoli se k nám nijak nehrnou. Její poslední dva prezidenti vystupují otevřeně prorusky, zatímco její současný premiér je podezřelý z rozkrádání evropských dotací. Jejím reprezentantem v Bruselu je Věra Jourová. Její politická scéna je tváří v tvář dvojité hrozbě informační války i energetické závislosti na Rusku bohorovná (ač v druhém případě jde o problém, jenž je doma především v Německu). Jen ten proklatý zeměpis platí pořád.

Sté výročí vzniku Československa přichází v době, kdy si jeho potomci užívají dosud nejdelšího období příznivého geopolitického větru. Až ve chvíli, kdy se počasí zase otočí, budou Češi schopni lépe než dnes posoudit, jestli toho příznivého období využili dobře - tedy tak, aby byli při hájení svých zájmů úspěšnější než jejich nešťastní předchůdci. Do té doby si můžeme dovolit luxus optimismu.


Kam patříme

Za císaře pána

Rakousko-uherská monarchie měla být protiváhou ruské i německé síle. Když přišlo do módy sebeurčení národů, byl to úkol nemožný.

Benešův svět

Edvard Beneš se snažil protiváhu německé a ruské hrozbě vytvořit pomocí Malé dohody s Francií coby hlavním garantem (a zvláštními smlouvami s Francií i Británií pro Československo navrch). Neuspěl.

Varšavská smlouva

Nikita Chruščov v roce 1955 vytvořil Varšavskou smlouvu; oficiálně jako protiváhu Severoatlantické alianci, ve skutečnosti jako moderní nárazníkový pás pro ruskou expanzi. Také to nevydrželo věčně.

Evropská unie a NATO

Nejdůkladnější ekonomicko-bezpečnostní architektura, jakou dosud starý kontinent poznal. Jestli to bude k udržení míru a prosperity stačit, je druhá věc. diplomacie pak o několik dnů později vypadala právě tak jako její poslední představitel Jan Masaryk - ležela bez života na studeném nádvoří Černínského paláce a čekala, až ji odvezou pohřebákem.

Dále čtěte:

Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky

Kolben, Škoda, Baťa. Podnikatelské dynastie to měly ve 20. století těžké

Ve jménu císaře i republiky. Největším zlodějem majetku v historii je stát

Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu

Průvodci nám řídí dovolenou už 260 let. Na některá „zpestření“ klienti do smrti nezapomenou

Boom pivovarů přišel už dávno. Česko by jich mohlo mít až tisíc



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 3 | Průměrné hodnocení: 4.67

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Finance
10 příkladů, kdy vám může vzniknout dluh na zdravotním pojištění
Jaké změny musíte hlásit na finanční úřad?
Zvýšení nemocenského pojištění pro OSVČ v roce 2019
7 zlozvyků, kterými škodíte svému autu
Na co všechno pamatovat při změně práce
Auta
Scania předala společnosti TQM 6 nových vozidel
Test Peugeot Rifter GT Line: Rodinný lev
Nový dealer DAF na východním Slovensku
Test Mack Super Liner 1985: Pozor! Zlý pes
Iveco vítá osvobození vozidel na zemní plyn od dálničního mýta v Německu
Technologie
Zimní vs. letní pneumatiky: Jak se liší brzdění z rychlosti 200 km/h?
Modem pro 5G sítě už má i Intel. Nabídne rychlost až 6 Gb/s
Levnější nikdy nebyl. Xbox One X se dvěma hrami jen za 9999 Kč [Black Friday]
Exynos 9820 představen. Galaxy S10 díky němu bude rychlejší a nabídne 8K video
Radeony budou také umět ray tracing, potvrdil šéf grafické divize AMD. Jen nevíme kdy
Hry pro příležitostné hráče