Jiří Růžička: Vsadil jsem na kontakt

 Boříková 04. října, 18:21  -  Hana Boříková
04. října, 18:21

Rozhovor nám Jiří Růžička poskytl ve své ředitelně, do které každou chvíli někdo nakoukl, student nebo kantor. Druhá strana svobody, komentoval to pokaždé s úsměvem.

Normálně mívá celý den dveře otevřené na chodbu, aby mohl kdokoliv vstoupit. Asi i to je projevem oné svobody, o které často mluví. Stejně často ale mluví i o odpovědnosti, kterou za ni musí lidé převzít. To učí své studenty na Gymnáziu Jana Keplera, odkud by se rád posunul do Senátu. Jiří Růžička kandiduje v Praze 6 jako nezávislý kandidát za TOP 09 a STAN s podporou KDU-ČSL.

Růžička do Senátu, říkáte rovnou a přímo svým voličům. To jsou poměrně srozumitelná a jasná slova od zdravě sebevědomého člověka, který opravdu chce být zvolen. Jak jste k volbám přistoupil?

Vsadili jsme na skutečnou a reálnou kontaktní kampaň. Nemůžu mediálně konkurovat někomu, kdo má týdně publikované články v denním tisku, nemůžu konkurovat televizním a filmovým hvězdám, které jsou známou tváří z televizní obrazovky a hrají jim zrovna filmy. Ale mohu jim konkurovat tím, že mě spousta lidí tady na Praze 6 zná, zná tuto školu, kterou vedu. A tak jsem tedy vyšel ven a setkávám se s nimi. A docela to funguje. Jsem příjemně překvapen, že jsou to většinou milí lidé. Čekal jsem, že na mne budou protivní, protože jsou otráveni politikou.

Čím by na té politice měli být podle vás otráveni?

Možná ne politikou, ale tím, jak se tu vede: nekorektními politickými souboji, neuznáváním jiného než svého názoru, napadáním se. „Nemaluj si to úplně růžově, kandiduješ na Praze 6, někde ve Varnsdorfu bys to měl těžší,“ říkal mi k tomu jeden kolega. Bál jsme se třeba - obrazně řečeno - vyjít na ulici na sídlišti Řepy, ale reakce jsou mnohem lepší, než jsem si myslel: lidé reagují poměrně vstřícně. Občas mi sice na takových setkáních za něco vynadají, vše ale probíhá velmi kultivovaně a slušně. A když už se ohradí proti tomu, že kandiduji za Topku, tak jim vysvětluji, kdo jsem já osobně, a že jsem kandidátem za všechny tři strany, které mě nominovaly.

Která z těch stran je Vám nejbližší?

To si netroufnu říci; všechny tyto tři strany spojuje středopravé vidění světa, s důrazem na svobodu jednotlivce, jeho zodpovědnost, na rodinu. Ideová východiska jsou mi blízká u všech. Ve všech třech stranách jsem se potkal s prima lidmi, a těch méně příjemných je ve všech také stejně. Neumím říci, že by mě bavila jedna z těch stran více nebo méně. Já dosud neměl důvod setkávat se s lidmi v politických stranách, ani chuť. Ale teď tak činím a jsou to příjemná zjištění.

Proč jste se neměl chuť setkávat s lidmi z politických stran?

Neměl jsem chuť se do toho pustit z hlediska stranických imperativů, stranických příkazů, stranické disciplíny. Proto také kandiduji jako nestraník a nestraníkem také zcela jistě zůstanu, jako jsem jím po celý život.

Jak se vlastně taková politická kampaň plánuje?

Samozřejmě dosavadní zkušenost s politickou kampaní mám nulovou, před dvěma lety jsem se v komunálních volbách přidal k něčemu, co řídil někdo jiný. A tak jsem o tom začal přemýšlet, uvažovat, bavit se o tom se svými známými. Často jsou to třeba mí studenti, kteří se dnes pohybují ve světě byznysu. Nakonec jsem si vytvořil skupinku lidí, kteří měli zkušenost s marketingem, nebo již přímo prakticky dělali politickou kampaň, třeba tu prezidentskou Schwarzenbergovu.

Je to poměrně malá skupinka, asi čtyř, pěti lidí. To jsou lidé, kterým opravdu věřím. No a s těmi jsme si sedli, sepsali naše východiska, naše možnosti. A vymýšleli, jak celou kampaň pojmeme. Na co máme sílu, nejen finanční, ale třeba i počtem lidí, které dokážeme zapojit. Máme zajímavou virální kampaň, využili jsme reklamní polepy tramvají a autobusů na Praze 6. A to poměrně zafungovalo. Hodně lidí mi na setkání říká: jé, já vás znám z tramvaje. No a k téhle „kvantitě“ teď, přidáváme kvalitu těch osobních setkání.

Víte, kolik hlasů potřebujete ke zvolení?

Stávající senátor za Prahu 6 potřeboval necelých jedenáct tisíc hlasů.

A kolik z těchto „hlasů“ opravdu potkáte, s kolika lidmi přijdete v rámci kampaně do kontaktu?

To víme docela přesně, protože jsme připravili několik zajímavých dárků, a víme, kolik jich průběžně rozdáváme. Třeba psí pamlsek s nápisem „Páníčku, vol Jiřího Růžičku“, nebo pytlík s koláčkem a s nápisem „Volím Růžu, toho můžu.“ Rozdáváme naše noviny, které se myslím docela povedly. A víme, že podle rozdaných koláčků se potkáme za den asi se dvěma stovkami voličů, což za celou kampaň „udělá“ několik tisíc setkání.

Mají voliči vědět, kolik taková kampaň stojí? Kolik to je?

Rozhodně to mají voliči vědět. A vědí to. My máme transparentní účet zřízený na Topce, která nám vedení nabídla včetně služby správy takového účtu. Mají s tím zkušenosti, včetně auditů od Transparency International a podobně. A tak může každý vidět, kolik jsme dostali a za co jsme peníze utratili. Celkový rozpočet počítáme asi ve výši 1,2 miliónu, až do 1,5 miliónu i s druhým volebním kolem. Základ tvoří příspěvek těch politických stran, celostátní nebo lokální, a pak mi tam dávají peníze lidé, kteří ke mně mají hezký vztah. Je to hodně peněz. Pro mě jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve školství, jsou to samozřejmě obrovský prachy, to musím přiznat.


Přečtěte si rozhovor se starostou Prahy 1:

Oldřich Lomecký: Pro zákaz alkoholu zatím nemáme podporu


Aktuálně kdekdo zpochybňuje demokratické principy, píšete na svém webu. Jaké a jak přesně?

Upřesnil bych, že jsou spíše zpochybňovány demokratické tradice, hodnoty a principy. A zpochybňuje je leckdo. Některé parlamentní politické strany to mají jako program, a když i prezident začne vyzývat, aby se lidé začali vyzbrojovat a bránili se sami, tak i ten pan prezident. Názory popírající demokratickou tradici v této zemi, tradice Evropy snad nemají navrch, nicméně zabývat se tím musíme.

Říkáte o sobě na svém webu: Růžička hájil svobodu vždy a za všech okolností. Dáte nám příklad?

Vzhledem k tomu, kolik mi je let, je jasné, v jaké jsem žil době. Bylo mi dvacet let, když sem v osmašedesátém přijely tanky, a to můj pohled na svět zformovalo už definitivně. Rok šedesát osm můj život ovlivnil, ale srpen šedesát devět ještě možná víc, ten považuji za největší hanbu. Když proti nám na Václavském náměstí nevyrazily ruské tanky, ale čeští esenbáci a milicionáři. To jsem měl intenzivní pocit, že mi někdo opravdu bere svobodu a identitu.

Pak jsem v sedmdesátých letech začal učit, šel jsem do školní knihovny a viděl balíky knih, které začaly být nežádoucí. Samozřejmě jsme je nespálili, ale rozebrali si je. Mám z té doby i od svých studentů diplom „Panu profesoru Růžičkovi za to, že nám nezatajoval autory, o kterých česká nakladatelství mlčí“. Nutno podotknout, že jsem se necítil úplně jako hrdina, ale nebál jsem se. Nepokládám se za nějakého disidenta, ale snažil jsem se v tom marasmu žít a učit slušně.

V devětaosmdesátém jsem byl se svým synem a jedním žákem přímo na Národní třídě, skončili jsme v uličce v Mikulandské. Dodnes vidím obraz jednoho velkého policajta, jak se z něj v tom chladu kouřilo, a mydlil pendrekem všechny kolem. Nad námi se zarazil, a klukovi taky dal jednu po zadku. A to, že jeho velitelé dnes sedí v Parlamentu, to mě hluboce uráží. Můžu říci, skoro každému všechno odpustím, ale nikomu nic nezapomenu.

No a v devadesátých letech jste začal budovat novou školu, stal jste se jejím ředitelem….

Neměl jsem úplně jasno, jak ta škola bude vypadat. Zrálo to ve mně postupně. Vykrystalizoval z toho důraz na svobodu, kterou zdůrazňuji: svoboda rozhodování, jak se chci vzdělávat. A zároveň akcentujeme zodpovědnost za toto rozhodnutí. Postavili jsme myslím velmi unikátní dobrou školu, která žákům nabízí bohatý studijní program. Máme na výběr třeba osmdesát volitelných předmětů. Z toho si vybírají a ovlivňují, třeba i to v jaké úrovni, některé programy si dokonce konkurují. Ale za takové rozhodnutí musí převzít student odpovědnost: když si zvolí například seminář o mezinárodních vztazích, tak asi pak nemůže v budoucnu plynule pokračovat v jaderné fyzice. Ale může si vybrat.

A dokážou studenti tu odpovědnost převzít?

Nezklamali mě. Třeba když jsme nabídli dvě úrovně maturity z matematiky. Našim matikářům se na semináři učitelů smáli, proč by si žáci vybírali těžší verzi. Ale funguje to už osmý rok, a máme problém naplnit nižší úroveň … dokonce jsme přidali ještě super těžkou.

Co jako češtinář říkáte žákům na sprostá slova, která padají z úst prezidenta?

Naši studenti naštěstí vědí…Těm není potřeba více vysvětlovat. Sami říkají, že by se to nemělo. Znát sprosťárny samozřejmě není hanebné, ale používat je v nesprávnou chvíli hanba je. A je to voda na mlýn těch, kteří se začnou chovat podobně a schovávají se za prezidenta.

Jaké jsou dnešní děti?

Mohu mluvit především o dětech, které jsem poznal na naší škole. Jsou mnohem cílevědomější, pracovitější. Možná je s nimi méně zábavy, než byla s těmi před třiceti lety. Oni nejsou vážnější, to ne… ale dříve třeba hráli více na kytaru a zpívali. Dnes se uzavřou více do sebe. To je možná druhá strana té práce a cílevědomosti.

Zakazujete studentům používat mobilní telefony?

Zajímavá věc: u malých dětí mluvíme s rodiči a máme dohodu, aby si děti mobily ve škole nezapínaly ani o přestávce. A u těch starších, skoro dospělých, máme zajímavý experiment. Na začátku roku s nimi vyjíždíme na kurzy, a tam je vyzveme, aby mobily odložili. V poledne a večer jim tu krabici nabídneme: Vezměte si je, jestli je potřebujete. Ale nechcete to zkusit bez nich, když jste s novými kamarády, bez rodičů? Letos si je vzalo tak jenom 15 procent žáků. Takže netřeba zakazovat. Ale mně osobně se to nevyplatilo, po ránu mi z krabice začal zvonit jeden budík za druhým…


Nepřehlédněte rozhovor se starostkou Prahy 2:

Jana Černochová: Babiš je v bezprecedentním střetu zájmů


Jste dva roky zastupitelem na Praze 6. Jaká práce je tady za Růžičkou vidět?

Získal jsem před dvěma lety nejvíce preferenčních hlasů, dokonce i z pohledu komunálních voleb v celé ČR, což vyvolalo snahu vtáhnout mě více do politiky, i celostátně. Ale já chtěl pokračovat ve své práci na škole. Jsem proto předseda komise pro školství a vzdělávání v Praze 6, jsem v pravidelném kontaktu se školami, každý měsíc se vidíme s řediteli. A dosáhli jsme změn, které považujeme za správné: ředitelé jsou lépe placeni, zvedli jsme jim opravdu významně odměny. (J. Růžičky se to netýkalo, městská část není zřizovatelem gymnázia, pozn. redakce).

Totéž platí pro učitele, přidali jsme jim na různých benefitech. A povedlo se to díky dohodě na radě Prahy 6, které jsme vysvětlili, že je jestli chceme mít dobré školy, musíme kantory podpořit. Dále se mi povedlo prohloubit jazykovou spolupráci mezi jednou britskou školou, kterou tu máme, a ostatními školami, a pomáháme dětem více pracovat na angličtině. Třetí konkrétní věc je vylepšení zařízení a prostředí škol, zejména otevřenost škol a využití sportovišť. Chceme na školách podporovat nejen organizované sportovní aktivity, ale umožnit co nejvíce dětem sportovat, kdy chtějí.

Co potřebuje české školství?

Nemluvil bych o školství, ale spíše o vzdělávání. Náš středoevropský systém „o všem vědět něco“ není vůbec špatný. Ale české vzdělávání, školství, je vedeno dlouhodobě špatně. My dosud považujeme pragmaticky vzdělávání za přípravu na budoucí zaměstnání, povolání. Chybí nám nástrojaři, tak teď budeme podporovat technické vzdělávání, abychom měli nástrojařů dost. Ale vždyť dnešní děti budou nejproduktivnější ve čtyřiceti a to polovina dnešních profesí vůbec nebude! A navíc těm nástrojařům stejně dnes předkládáme osnovy, které už dnes jsou díky inovacím zastaralé. Než se vyučí, obor je jinde.

Moje představa, co by mělo být cílem vzdělávání, je jiná. Naučme naše děti jazyky, naučme je být sociálně zdatné, naučme je komunikovat, matematicky myslet, rozumět věcem. Naučme toho nástrojaře, aby si uměl v práci přečíst návod na nový stroj v angličtině a pochopil jej. Dejme mu dobré všeobecné základy, což nerovná se humanitní vzdělání, to je velký omyl. Opakuji svůj pohled: je to jazyková, matematická a informační gramotnost, ale také sociální a občanská připravenost.

A další věc je, že musíme učitele dobře zaplatit, aby naše děti chtěli učit opravdoví pašáci. A věřte, že je opravdu těžké za dnešní platy sehnat dobrého matikáře, češtináře a další obory. A to nemluvím o svém gymnáziu, které přeci jen přitahuje větší zájem kantorů, ale třeba o základních školách u nás na Praze 6.

Aktuální tématem je inkluze. Váš pohled na ní?

Inkluze samozřejmě reálně dávno běží, jen o tom nikdo nepsal. Na všech našich školách na Praze 6 jsou běžně děti takto integrované. Co neběželo, je finanční zajištění, kdy magistrát dal grantem peníze na polovinu asistenta, a řediteli, postarej se sám. Dnes to jen někdo uchopil jako téma a statistiku, a pokud možno to povinně nařídíme. A jsme zase obecně u přikazování: „My přece víme, co je pro vás dobré, a tak to do vás dostaneme.“ S tím přístupem nesouhlasím, nabízím jiný: Vytvořme podmínky, stáhněme do systému dobré lidi, dejme jim prostor a ono to bude fungovat.

Mají rodiče přispívat na vzdělávání svých dětí?

Oni už dávno přispívají, a jsou ochotni udělat pro své děti hodně. Nemyslím jen nějaký zahraniční jazykový pobyt, ale i běžný program v týdnu. Do školství ze státu jde málo peněz, opravdu hodně málo, v poměru s ostatními civilizovanými zeměmi jsme úplně na chvostu. A nejsou to jen platy učitelů, o kterých se teď mluví. Jde o doprovodné programy, volnočasové aktivity. A uvědomte si třeba také, kolik lidí naši školu o 600 dětech a 100 učitelích spravuje: ředitel, dva zástupci a hospodářka. V Anglii taková škola má kolem třiceti lidí, kteří zajíšťují její chod. Ale jinak si myslím, že základní a střední školství musí zcela financovat stát, je to v jeho zájmu. A dát do něj o hodně více peněz než nyní.

Pojďme zpět k Růžičkovi - politikovi. Je pár dní do senátních voleb, položíme Vám tedy jasné otázky voliče nad volebními lístky. Proč mám zvolit Růžičku a ne Bělohradského?

On a celá jeho strana je přespříliš levicová. Ta levicovost je dána důrazem na zodpovědnost státu: my víme za vás, co je pro vás dobré, a musíme to pro vás udělat. Já přitom zdůrazňuji svobodu a zodpovědnost jednotlivce.

Proč mám zvolit Růžičku a ne Stárka?

On a jeho ODS se překlonila příliš doprava a protievropsky… Říká, že máme budovat evropské Guantanámo a vystoupit z Evropské unie. To jsou velké extrémy, a já chci zůstat součástí Evropské unie.

(Pozn. red. Proti tomuto tvrzení se František Čuňas Stárek ohradil.)

Proč mám volit Růžičku a ne Harapese?

Myslím, že ANO využívá pro politiku popularitu některých svých kandidátů, kteří ani politické názory nemají. A u mě každý ví, jaké názory mám a jaké budu zastávat.

A proč mám tedy zvolit Růžičku senátorem?

Protože je to slušný člověk, který vždy stál na straně svobody a zodpovědnosti. Ví, co je správné, a jde za tím. A svým životem a svou prací na Praze 6 to prokázal.


Přečtěte si rozhovory s dalšími kandidáty do Senátu:

Vlastimil Harapes: Z rady starších může něco vzejít

František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

Eva Kislingerová: Město se úplně jako firma řídit nedá

Renata Chmelová: Ze Senátu chci lepit díry v komunálu

Jaroslav Dvořák: Prahu obchází strašák zeleného bolševismu


Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče