Sudetští Němci se vrací do svých domovů v Česku

04. prosince, 06:15  -  Jan Novotný
04. prosince, 06:15

Sudetští Němci klepou na dveře svých ztracených domovů a Češi už je zvou dál. Pod jednou střechou dochází po 70 letech ke smíření.

Erika Rahnschová se poprvé vrátila do své rodné vsi Kittlitz v roce 1992, přesně po 46 letech. Dlouho ani nedoufala, že by někdy mohla zase spatřit svůj dům č. p. 46 zevnitř. Při první návštěvě dnešních Kytlic na Českolipsku si prohlédla chalupu jen zvenku. Dům působil zchátrale a opuštěně. Do vsi se pak ještě několikrát vrátila, ale pohled na rozpadající se roubenku jí nedělal radost. Přesto ji to místo stále přitahovalo, prožila tu dětství i část dospívání.

Vnučka českého řídícího učitele ze smíšené sudetské rodiny musela Kytlice opustit s rodiči v roce 1946 v rámci odsunu sudetských Němců. Rodina byla nucena zanechat ve vsi veškerý majetek. Jak dnes vzpomíná Erika, doma se mluvilo výhradně německy a sama tehdy sedmnáctiletá dívka uměla jen několik českých slov.

Eričina maminka se marně snažila doložit své české kořeny. Jednoho dne se ozvalo zaklepání na dveře. Erika byla doma sama a bála se otevřít. Muž proto přidržel jakýsi papír zvenku na okenní tabulce. Bylo tam německy napsáno, že odteď patří chalupa jemu. To je jedna z posledních vzpomínek z Kytlic, kterou si dnes 87letá pamětnice vybavuje.

Po celá 90. léta to byla ona, kdo se díval do polorozpadlé chalupy zvenku skrze okenní tabulku. Klepala na dveře, ale nikdo neotevíral. Při jedné ze svých dalších návštěv severočeské obce se v roce 2005 Erika znovu ubytovala v penzionu naproti rodnému domu. „Abych se na něj mohla z okna dívat,“ jak říká. Jenže tentokrát viděla místo zchátralé chalupy krásně opravenou roubenku. Požádala majitele penzionu, zda by jí nemohl domluvit setkání s novým majitelem.

Indicie zaklepala

Petr Kubát zrovna relaxoval na vandru v nedalekém Českém Švýcarsku. „Volal mi soused, že je u něj ubytovaná paní, která se v roce 1929 v našem domě narodila. Zajásal jsem,“ vypráví současný majitel domu. Historie je jeho koníčkem, a především ta sudetská. Má pro to i osobní důvody. Jeho dědeček byl totiž ústecký Němec. Za první republiky strávil vojnu v Československé armádě, za války ale nakonec padl v uniformě wehrmachtu na východní frontě u Smolenska.

Když Petr v roce 2001 koupil zchátralé sudetské stavení v Kytlicích, začal s napětím objevovat jeho útroby. „Věděl jsem, že ten dům má sudetskou historii. Doufal jsem, že objevím při rekonstrukci alespoň nějakou zmínku nebo indicii, která by mě dovedla k původním majitelům, žijícím tam před válkou,“ vzpomíná. Nakonec ale ona „indicie“ sama zaklepala u jeho dveří. „Tak přišla minulost jednoduše ke mně,“ říká dnes.

Ačkoli měla smíšená sudetská rodina Eriky Rahnschové i české předky, musela po válce Československo opustit. Ve 30. letech si ještě Erika užívala na zahradě kytlického domu s maminkou Olgou (autor: Antikomplex)

Na prahu domu stála Erika Rahnschová a konečně po 59 letech mohla vstoupit dovnitř. „Neumím si představit, že bych ji nepustil dál. Kdybych stál před dveřmi svého rodného domu, taky bych se rád podíval dovnitř,“ vysvětluje ústecký rodák, který se nakonec v Kytlicích usadil natrvalo.

První kroky Eriky v roubence byly nesmělé. „Mrazilo mě v zádech,“ svěřuje se rodačka z Kittlitz. Pro jistotu si s sebou vzala své potomky i českou kamarádku z dětství, která měla tlumočit. To ale nebylo třeba. Petr Kubát ovládá němčinu perfektně.

Ironií osudu je, že se jazyk dobře naučil i díky svým německým kořenům. Erika přinesla několik starých fotografií a vyprávěla o místě, kde do svých 17 let žila. Vyprávěla i o tom, co bylo pak.

Náš dům

Když na dveře roubenky zaklepal v roce 1946 nový český majitel, její rodina musela dům opustit. Po dvou týdnech strávených v sousedním stavení a následném pobytu ve sběrném táboře se všichni společně ocitli v sovětské okupační zóně v Sasku-Anhaltsku. Neměli možnost pracovat, živořili. Nakonec se i s ostatními vyhnanci ze Sudet usadili uprostřed lesů v Bavorsku. Založili tam novou obec jménem Waldkraiburg, kde žije Erika dodnes.


Přečtěte si o osudech uprchlíků z bývalé Jugoslávie v Česku:

Přes 20 let v Česku. Jak vzpomínají uprchlíci z Jugoslávie na minulost?


Z původní sudetské vsi se nakonec stalo město s 25 tisíci obyvateli mnoha různých národností. Erika se angažuje v místním krajanském spolku Heimatstube a spravuje archiv dokumentů, které si vysídlení Němci stačili vzít s sebou ze své původní domoviny. Stala se tak Petrovým ideálním pramenem pro historické pátrání. Sám navštívil Waldkraiburg, aby se s historií Kytlic blíže seznámil. Bydlel v Eričině domě.

„Říkáme mu náš dům. Stejně jako naší chalupě v Kytlicích,“ říká Petr Kubát. Aby se minulost už znovu nikdy neztratila, uložili Petr a Erika společně pod domovní číslo kytlické roubenky dokument s historií domu, fotografiemi a jejich podpisy.

Pod jednou střechou

Příběh Eriky Rahnschové a Petra Kubáta je jedním z mnoha. V posledních letech zažila podobnou návštěvu z minulosti řada bývalých sudetských obcí a měst. Ne vždy se ovšem příchozí setkali s podobně otevřenou náručí jako v Kytlicích. Česká společnost v sobě téma poválečného odsunu velké části svého obyvatelstva stále zpracovává. Majetkové otázky přitom hrají v těchto diskusích stěžejní roli.

Konfiskace sudetoněmeckého majetku mnohde proměnily českou pohraniční krajinu v průběhu desetiletí k nepoznání. Po roce 1945 byly prázdné domy hlavní motivací k dosídlování bývalých Sudet. Dodnes tento často zchátralý majetek mnozí včetně politiků používají k zastrašování. To vše vnímáme zprostředkovaně z filmů, z médií. Jaký je ale ten osobní, nejužší kontakt mezi lidmi, jež spojuje jedna střecha nad hlavou - dům, v němž se jedni narodili a vyrostli a druzí v něm dnes žijí?

Bartošovi a Monika Hanika před opraveným sudetským domem v severočeských Hejnicích. Hanika je vnučkou bývalého majitele stavení Adolfa Linkeho (autor: Antikomplex)

Na tuto otázku se snaží odpovědět projekt Smíření 2016, který vymyslelo sdružení Antikomplex ve spolupráci s německou organizací Ackermann-Gemeinde v rámci dlouhodobého zájmu o historii a současnost bývalých Sudet. Projekt vrcholí právě nyní výstavou nazvanou Pod jednou střechou v Národní technické knihovně v Praze. Vedle „smíření“ Eriky Rahnschové a Petra Kubáta popsali lidé z Antikomplexu dalších šest podobných příběhů, v nichž se prolíná česko-německé porozumění a snaha ukázat, jak dobře jsou spolu schopni Češi a Němci mluvit. A to přímo v domech, které by zdánlivě mohly tvořit hlavní překážku ve vzájemné komunikaci.

„Několik lidí z Kytlic se mě nezávisle na sobě zeptalo, jestli nemám strach, že Erika bude chtít svůj dům zpátky. Než jsem tohle slyšel, vůbec mě to nenapadlo,“ popisuje reakci okolí Kubát. Erika Rahnschová jezdí do Kytlic každý rok minimálně na týden a Petr Kubát jí klidně dá i klíče od roubenky. „Jsem v Kytlicích známý jako osoba, která se stýká s Němci. Moje manželka si z toho dělá legraci, že jsem tady takový německý styčný důstojník,“ směje se Petr Kubát. Dnes to říká jako vtip, ještě před 20 lety by se tomu možná smál málokdo.

Vnímání společné historie a vzájemných křivd se časem mění i v Kytlicích. Mladí minulou dobu nesoudí jako staří, snaží se o ní především dozvědět maximum informací. Skrze touhu získat staré fotografie a příběhy domů, v nichž dnes žijí, se nové generace seznamují se sudetskými Němci bez předsudků.

„To vnímám velmi optimisticky. Poslední dobou za mnou začíná chodit hodně lidí, jestli by Erika nemohla vypátrat něco o historii jejich domu. Už jsme takhle v archivech v Německu zjišťovali historii osmi domů,“ vypráví nadšeně kytlický „styčný důstojník“. Eriku Rahnschovou už dnes v Kytlicích nikdo nevnímá jako „Sudeťačku, která si přijela pro barák“.

I když jsou lidé ochotni spolu mluvit, může je zbrzdit jazyková bariéra. Pokud Češi mluví německy, jako třeba Petr Kubát, je vzájemné prohloubení důvěry jednodušší. Rodiny Hanikových-Scholzových a Bartošových, kteří se potkávají v Hejnicích u Liberce, si v minulosti kvůli touze po vzájemné komunikaci obstaraly tlumočníka. Později už tlumočily jejich vnučky Adéla a Natascha, jež se mezitím naučily jazyk svých sousedů.

Někdy ale nejsou třeba ani slova. Helmut Scholz během první návštěvy svého rodiště v Hejnicích neudržel slzy a začal plakat. Současný majitel Scholzova domu Jiří Bartoš ho v té chvíli podržel za ruku. Jen těžko hledat větší důkaz toho, že česko-německé smíření je možné i přes řadu domnělých překážek. Ba dokonce toto smíření může přerůst i ve velké přátelství. Podobně jako tomu bylo před válkou.


Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče