Říkali mu Šmelcmatěj

19. května 2008, 00:00 - Robert Šimek
19. května 2008, 00:00

MATYÁŠ SALZMANN - Železárny v Horomyslicích patří mezi zapomenuté továrny českého západu. V polovině 19. století přitom vyráběly až 675 tun oceli ročně a vyrovnaly se i známějším podnikům. Velkou zásluhu na tom měl ředitel Matyáš Salzmann, kterému místní přezdívali Šmelcmatěj.

Horomyslice jsou osadou patřící dnes pod západočeskou obec Dýšina. Leží na levém břehu řeky Klabavy, zhruba 10 kilometrů severovýchodně od Plzně. Tato oblast byla poměrně bohatá na železné rudy, není proto divu, že se zde již od středověku rozvíjelo jejich zpracování. V místech dnešní osady Nová Huť stávala vysoká pec už ve 14. století, opravdový rozmach železářství ale nastal teprve po roce 1650.

Tehdy vznikly i železárny v Horomyslicích. Základní kámen položil 25. srpna 1678 primátor Plzně Pavel Martinec a o vysvěcení se postaral plzeňský arciděkan Jan Aleš Čapek. Stavba pokračovala rychle a již 8. února 1679 bylo v podniku vytaveno první surové železo.

Výroba se postupně zvyšovala a roku 1790 dosahovala již 605 tun. Největší sláva železáren ale přišla až ve druhé polovině 19. století, kdy je řídil uznávaný báňský odborník Matyáš Salzmann.

Matyáš Salzmann (?-1878)

Narodil se někdy před rokem 1820 v Klabavě u Rokycan. Po vzoru otce, který pracoval jako hormistr (správce důlního revíru), se začal věnovat zpracování železa. Roku 1840 vstoupil do služeb železáren v Horomyslicích, v nichž pracoval 36 let a dosáhl až na post ředitele.Po ukončení provozu setrval v podniku jako správce, jehož úkolem bylo prodat zbylé zásoby. Roku 1876 dal výpověď a odešel do důchodu. Od obce Dýšina obdržel za zásluhy čestné občanství. Zemřel pravděpodobně roku 1878.

Zlatý věk železáren

Pocházel z Klabavy u Rokycan. Jeho otec působil v tamních hutích jako hormistr, Matyáš měl tedy budoucnost jasnou. Roku 1840 nastoupil do horomyslického podniku jako pouhý dělník, díky houževnatosti a píli se ale brzy vypracoval až na ředitele.

Byl u toho, když se město Plzeň rozhodlo roku 1868 železárny rozšířit. V následujícím roce vznikla nová slévárna a začala se stavět také druhá vysoká pec, dokončená roku 1870. Dmýchání vzduchu do ní zajišťoval parní stroj a výroba se tím velmi urychlila. K dopravě rudy z ejpovických dolů byla navíc vystavěna koňská dráha, vedená po kamenném mostě přes údolí Klabavy.

Od listopadu 1868 do května 1874 vyrobil podnik celkem 9055 tun surového železa, což bylo vůbec nejvíc v dosavadní historii. Téměř tři čtvrtiny z tohoto objemu se pak přetavily v litinu.

Z ředitele správcem

Po velkém úspěchu ale přišel překvapivý pád. Kvůli stále se zvyšující konkurenci musela být výroba roku 1874 zastavena a později se rozběhla už jen krátce v únoru 1884. Ukončeno bylo i dobývání železné rudy a roku 1887 přišla definitiva – společnost „Plzeňská huť Horomyslice“ byla na žádost města Plzně vymazána z obchodního rejstříku.

Matyáš Salzmann nesl konec těžce. S podnikem se nechtěl rozloučit, po ukončení provozu vysokých pecí roku 1874 proto zůstal v železárnách alespoň jako správce a dohlížel na prodej zásob. Brzy poznal, že se firma již nevzpamatuje a po dvou letech odešel zklamaně do důchodu. Od obce Dýšina získal ještě čestné občanství, již roku 1878 však zemřel.

O pronájem budov bývalé železárny požádal roku 1888 Solomon Eisner, který v okolním polesí těžil okrovou hlinku. Areál začal sloužit k vypírání hornin a nad jeho dalším osudem visel otazník.

Eduard Salzmann (1855-1933)

Narodil se roku 1855 v Horomyslicích u Dýšiny. Vystudoval českou reálku v Plzni a báňskou akademii v rakouském Lubně. Praxi získal v železářských podnicích v Sulkově u Plzně, v uherském Banátu a v Blansku. Roku 1898 se stal vrchním inženýrem a zástupcem ředitele rokycanských železáren v Klabavě. Po deseti letech z podniku odešel a s Edwinem Eisnerem obnovili výrobu železa v Horomyslicích. Od roku 1918 vedl novou slévárnu sám a roku 1931 ji předal synu Karlovi. Zemřel 31. srpna 1933.

Syn oživuje tradici

Do hry se ale vložil Matyášův syn Eduard Salzmann, který už měl za sebou vedení železáren v Blansku a v Klabavě. Roku 1907 se spojil s Edwinem Eisnerem, synem již zesnulého Solomona Eisnera, a společně se rozhodli železářskou tradici v Horomyslicích obnovit.

Založili společnost Horomyslické železárny, soustředit se ale chtěli výhradně na výrobu slévárenskou. K tomuto účelu také postavili zcela novou tavicí pec, takzvanou kuplovnu.

Činnost podniku byla zahájena 1. února 1908. Slévárna produkovala především odlitky ze „žáruvzdorné“ litiny na rošty do kotlů a na odlévací formy (kokily). Tyto výrobky si brzy získaly výbornou pověst a jejich odbyt se rychle rozšířil. Slévárna se tak stala dodavatelem velkých podniků v celém Rakousku-Uhersku, mezi kterými nechyběly ani Škodovy závody v Plzni, Vítkovické železárny či Sieglova lokomotivka ve Vídeňském Novém Městě.

Boj s ekology

Roku 1912 však nastaly první ekologické problémy. Objevily se zprávy, že plyny vycházející z kuplovny mají zhoubný vliv na okolní lesy. Salzmann s Eisnerem se sice hájili, že dřívější nepřetržitý provoz vysokých pecí byl podstatně horší, nebylo jim to ale nic platné.

Zvyšující se tlak nakonec odradil Edwina Eisnera, který roku 1918 z firmy vystoupil. Salzmann musel řídit podnik sám a již se mu tolik nedařilo. Roku 1920 pracovalo ve slévárně 28 dělníků a kuplovna byla v chodu jen tři dny v týdnu po dobu tří hodin. Výroba proto poklesla na pouhých 25 tun odlitků měsíčně.

Roku 1931 přenechal Salzmann vedení podniku synu Karlovi a odešel na odpočinek. Výroba kvůli celosvětové hospodářské krizi neustále klesala, až byla roku 1936 zastavena. Protože nebylo možné železárny dále udržovat, firma roku 1938 zanikla.

Krovy se hroutí

Areál si pak pronajal bývalý účetní železáren Jaroslav Vyhnis. Chtěl zde vyrábět kanalizační litinu, vodní čerpadla a součástky k hospodářským strojům. Neměl však dostatek surovin, rozjezd podnikání proto odkládal.

Začátkem roku 1941 se v bývalé slévárně zřítila část krovu a další prohlídka ukázala, že ani zbylé konstrukce nejsou v dobrém stavu. Opravy by si vyžádaly příliš mnoho peněz, Vyhnis proto od předchozích plánů raději upustil. Rozvázal nájemní smlouvu a ponechal horomyslické železárny jejich osudu.

Budova slévárny byla kvůli zchátralosti brzy zbourána. Poslední památkou na kdysi slavný podnik je tak dnes už jen objekt bývalého ředitelství. Podle plánů obce Dýšina by v něm v budoucnu mohlo vzniknout muzeum zdejšího železářství a hamernictví.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče