Zásadní problém je však jinde.
Prototypem českého válečného veterána už dávno není dědeček nebo babička v uniformě s hůlkou v ruce. Jsou to především třicátníci, čtyřicátníci či padesátníci, tedy lidé v produktivním věku, často se zdravotním problémem či indispozicí, kteří po roce 1990 prošli, už jako součást západních struktur, některým z moderních konfl iktů.
Starost o ně jako by 11. listopadu začínala i končila. Jenže onen vlčí mák z polí fl anderských, jak ve své básni napsal kanadský polní chirurg Jonn McCrae, nepřipomíná jen miliony padlých a zemřelých. Je i viditelným závazkem toho, že stát se o své hrdiny dokáže postarat.
Realita je však o dost jiná. A není to jen problém České republiky. Ač se politici -především v okamžicích vojenských tragédií – předhánějí v tom, jak se o zraněné veterány postarají, a padají třeba i nesmyslné nápady na budování moderních lazaretů, veteráni a jejich rodiny si musejí pomáhat hlavně sami navzájem.
Přitom není nutné, aby se jim stavěly panteony či velká léčebná a sociální zařízení. Úplně by stačilo, kdyby je ministerstvo obrany drželo uprostřed společnosti, nikoli na jejím okraji. Už jen proto, že svým osudem vyprávějí moderní dějiny.
Nejjednodušší je odbýt jejich návrat do života rekvalifikačním kurzem a pravidelnou roční dávkou bonusů. Pokud ale stát do přípravy každého vojáka investuje desítky milionů korun, měl by se je naučit správně využívat i poté, co se z něj stane veterán.
O autorovi| ondřej stratilík, stratilik@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU