Jih chce základní příjem zaplacený Severem

Finsko před pár dny zveřejnilo výsledky programu z let 2017 a 2018. Náhodně vybraný vzorek dvou tisíc nezaměstnaných dostával dva roky 560 eur měsíčně. Lidé díky tomu byli – kdo by nebyl? – mnohem spokojenější. Někteří se kvůli většímu pocitu bezpečí, finanční nezávislosti a pozitivnějšímu pohledu na svět nebáli vzít špatně placenou práci, kterou by jinak nedělali, ale dramaticky se zaměstnanost nezvýšila.

Kromě větší psychické pohody, která je předpokladem zdraví, a tedy například nižších výdajů na zdravotnictví, je přitom podpoření zaměstnanosti jedním z klíčových cílů nepodmíněného příjmu. Zastánci počítají s tím, že lidé nepociťující nejistotu budou činorodí, založí si nový byznys či budou chodit do práce, aby se nesnížilo daňové inkaso státu a základní příjem mohli dostávat všichni. Zrušil by se komplikovaný systém sociálních dávek, propustili úředníci a fungování státu by bylo levnější.

Odpůrci argumentují obrovskými náklady, nezbývalo by na zdravotnictví či jiné veřejné statky. Například v Britské Kolumbii by základní příjem ve výši 1500 dolarů měsíčně pro všechny občany stál provincii ročně 52 miliard; rozpočet na celý rok je přitom asi 60 miliard.

Itálie, Španělsko a Portugalsko žádají o zavedení základního příjmu na úrovni Evropské unie pro nejchudší vrstvy postižené pandemií. Na starém kontinentu je přes 100 milionů lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením. Peníze by měly putovat ze společného evropského fondu, do kterého by přispěly všechny země, a zbytek by si Evropané půjčili na finančních trzích například vydáním věčných dluhopisů, u kterých se platí jen úrok, nikoli jistina.

Fiskálně přísné Německo, Nizozemsko a bohaté severské státy by možná ještě skously vyšší příspěvky do společného rozpočtu, ale nikoli obrovské implicitní ručení za společný evropský dluh.

Nehledě na relativně chudé Česko, kde je chudoba rovněž veliký problém (byť statistiky mluví raději o „velké příjmové rovnosti“) a vůle financovat stále o poznání bohatší jižní státy chybí.

O autorovi| Jiří Zatloukal, zatloukal@mf.cz