Když jsme se na 1. máje 2004 stali řádnými členy Evropské unie, byla to velká sláva pro naprostou většinu národa. Byli jsme konečně v té Evropě, o níž jsme snili od zvonění klíči na Václaváku. Dnes to s tím nadšením pro Evropu není ani zdaleka tak masivní, jakkoli statky nabyté za našeho členství jsou hmatatelné.
Hmatatelná totiž začíná být i ta cena, kterou za to platíme. A ta roste s tím, jak se EU mění. I pro členství v EU platí, že žádný oběd zadarmo neexistuje a proti každému výnosu stojí vynaložené náklady. V onom roce 2004 poměr výnosů a nákladů vypadal jednoznačně. Otevřel se nám trh se čtyřmi sty miliony lidí, který byl do té doby za plotem cel a netarifních bariér, zatímco náš trh byl otevřen na konci devadesátých let dokořán. Český průmysl byl odjakživa exportně orientován a toto pro něj byla existenční záležitost. A stálo za to něco obětovat.
Tou drobností byla hned po vstupu trocha cukru. Zavedení evropského cukerního pořádku způsobilo zánik významné části tradičního českého cukrovarnictví a omezení produkce cukrovky. Dotek evropské zemědělské politiky, která chránila trh před levnými dovozy systémem kvót a minimálních cen, drobet zdražil sladkosti a připravil o práci pár stovek lidí, kteří snadno našli uplatnění jinde. A dal poznat limity volného trhu v Evropě.
Kvóty na sílu
Společná zemědělská politika momentálně představuje něco kolem čtyřiceti procent rozpočtu EU a je doplňována ještě masivními zdroji dotací na národní úrovni. Je tak zajišťována evropská životní úroveň zhruba dvěma procentům evropských zaměstnanců. A v poslední době sklízíme i její nepřímý a nezamýšlený efekt. Vysoké celní a netarifní bariéry pro potraviny z afrických zemí významně dusí tamní zemědělství a přispívají k migraci Afričanů do Evropy. A migrace je bezprostřední důvod pro ztrátu popularity EU u významné části populace, a to zdaleka nejen na postkomunistickém východě. Zřetelný nárůst vlivu protisystémových stran kritických k Unii je toho zjevným důkazem.
Vstup do Evropské unie byl jedním z nejzdařilejších počinů v dějinách Česka. Čtěte více v eseji Miroslava Zámečníka k 15 letům v EU:
Nejlepší, co nás mohlo potkat
Události kolem migrační vlny po roce 2015 pak otevírají pro širokou veřejnost schránku, do níž se dosud nedívala a nepovažovala ji za podstatnou. Tou schránkou je plíživá federalizace Unie a přeměna členských států na nesamostatné provincie. Nejspíš ještě před eurovolbami se potvrdí, že prohlasování migračních kvót „na sílu“ bylo z hlediska evropských smluv zcela legitimní. To je ukázkový příklad toho, jak Lisabonská smlouva zbavila členské státy a jejich občany té nejzákladnější suverenity - samostatně rozhodovat o tom, kdo smí pobývat na jejich území.
Připravovaná společná azylová politika pak má toto suspendování práv členských států institucionalizovat. Tento zásah do svých demokratických svobod lidé samozřejmě citlivě vnímají, zvláště v situaci, kdy mají pocit, že neinkasují výhody v podobě evropských dotací, které se v postkomunistické Evropě staly dělohou masové korupce. Emoce spojené s pocitem ztráty kontroly nad vlastní zemí pak byly i spouštěčem brexitu.
Doporučení ekobankéře Jorberga: Ani cent do uhlí
Příznačné je, že místo reflexe v podobě uznání, že federalizace Evropy se dostává do zásadního rozporu s postoji čím dál větší části Evropanů, považují proevropští politici odchod Britů za příležitost k ještě intenzivnějšímu tlačení Unie stejným směrem. Ztrátu druhé největší ekonomiky pak považují za odhození zbytečného břemene, viz nedávné, poněkud napoleonské prohlášení francouzského prezidenta Macrona k dalšímu postupu evropské integrace.
Proč není možné vrátit jednou ukradené národní kompetence tam, kam patří. Čtěte více v komentáři:
Dneska by to šlo
Jak kostky cukru
V ekonomice nastartovala evropská federalizace mnohem dříve a bez valné pozornosti blahobytné evropské veřejnosti. Už smlouvou z Maastrichtu z roku 1992. Tou silnou kávou, v níž se národní státy rozpustí jak kostky cukru, měla být společná měna. Ta si časem měla vynutit politickou unii s vlastním silným rozpočtem, přes nějž by probíhal fiskální transfer obrovských prostředků z bohatých zemí do těch chudších. Původně však byla deklarována naprostá fiskální autonomie a stanovena nepřekročitelná pravidla fiskální disciplíny, díky nimž mělo být euro udržitelnou měnou.
Byla to však jen zástěrka, což se naplno projevilo během finanční krize po roce 2008. Tehdy se ukázalo, že ona smluvní „fiskální disciplína“ neexistuje a pro jižní křídlo Unie to mělo dramatické dopady. Zákaz vzájemné pomoci, na němž stála fiskální pravidla pro společnou měnu, byl okamžitě zapomenut a fakticky zafungovalo společné ručení za dluhy, byť skrytě přes operace Evropské centrální banky.
Šéfka francouzské restaurace i zakladatel největší realitky: český byznys míří do europarlamentu
Navíc se projevila neplatnost slibovaných výhod společné měny, jimiž mělo být urychlení konvergence méně vyspělých ekonomik k těm nejvyspělejším. Ve skutečnosti evropské ekonomiky za dobu fungování eura divergují. Chudší rostou výrazně pomaleji než bohatí, nebo nerostou vůbec - jako Itálie. A nezafungovala ani slibovaná vyšší odolnost ekonomik eurozóny vůči vnějším šokům, protože s krizí se nakonec v EU lépe vyrovnaly vesměs země bez eura. Prostě se potvrdilo, že bez federálního fiskálu nemůže společná měna dlouhodobě uspokojivě fungovat a fakticky snižuje růstový potenciál eurozóny, což nás musí jako exportní ekonomiku eminentně zajímat.
Federální rozpočet je však pro odpor Německa neprosaditelný a návrat k vynucování disciplíny je pak zcela iluzorní. Německem prosazený a schválený systém fiskálních ústav a povinného dodržování výše strukturálního deficitu je už zase zapomenut a nikdo v Evropě ho nebere vážně. Místo toho Francouzi salámovou metodou tlačí společný evropský dluhopis, kdy by si státy mohly půjčovat na trhu prostřednictvím cenného papíru, za nějž by ručily společně všechny státy eurozóny. To zatím blokují Němci, kteří správně pochopili, že ve skutečnosti budou těmi ručiteli oni, a k překvapení našich euronadšenců s nimi v případě, kdy jde o prachy, nesdílejí názor, že jsou příslušníky stejného evropského národa jako Řekové.
15 let v Unii: očekávání spjatá s EU se naplnila, shodl se Špidla s Dzurindou
Může to dopadnout tak, že společný dluhopis jako první krok k společnému fiskálu nebude, eurozóna zůstane dál nestabilní a poroste pnutí mezi severem a jihem. Nebo německá vláda kapituluje a významně posílí už tak vlivná protisystémová hnutí v zemi, kde na extremisty není zrovna hezká vzpomínka. Můžeme si vybrat - do deště, nebo pod okap? Pro prosperitu Evropy, včetně Česka, to není dobrá zpráva.
Klimatický alarmismus
Vůbec dobré pak není, že evropské federalizační elity se prakticky bezezbytku posunuly ideologicky na pozice, které samy označují za liberální, ale se svobodou nemají moc společného. Přesněji bychom je definovali jako progresivistické, a to včetně tradičních lidovců a podobných dříve konzervativních stran. V praxi se to nejnebezpečněji projevuje kapitulací před klimatickým alarmismem - třeba v podobě směrnice o emisích v dopravě, která předpokládá zavedení dosud nevyvinutých technologií v horizontu několika málo let při nevyčíslených nákladech a prakticky nulovém efektu na světové emise CO2. Důsledkem bude faktická likvidace autoprůmyslu v Evropě a předání technologického vedení v oboru do Asie. A především zchudnutí evropského obyvatelstva.
Akceleruje tak tažení započaté v energetice, jehož důsledkem je nejdražší energie na světě pro evropské domácnosti a utlumení investic do nových technologií, které samozřejmě nějakou energii spotřebovávají. O vlivu dalších zbytečných a typicky evropských regulacích nemluvě. Následné technologické zaostávání Evropy je logické a nevyhnutelné.
Tento levicový radikalismus je průchodný jedině díky nedemokratickému způsobu rozhodování, protože autoři této politiky nejsou fakticky přímo vystaveni vůli voličů. To na druhé straně vytváří výbušnou směs světa politiky zcela odtrženého od potřeb voličů a relativního chudnutí společnosti. Hnutí žlutých vest je viditelným příznakem.
A tak spolu s rostoucími náklady na členství v Unii roste i polarizace a radikalizace společnosti a prudce sílí extremismus. A bude hůř.
Výhody společného trhu, navíc značně nedokonalého, tak mohou být bez urychleného opuštění federalizační politiky za dalších 15 let zcela irelevantní. Stejně jako plané diskuse o czexitu. Protože už nebude odkud vystupovat.
Čtěte také:
Mistři a Markétka. Eurokomisařka Vestagerová chce do čela Evropské komise
Německo uvažuje o dani na fosilní paliva. Dopadla by i na domácnosti
Zelená ekonomka Johanisová: Musíme se vymanit z diktatury růstu
ČLÁNKY DO MAILU