Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Víte, jak sedět, aby vám práce nezničila zdraví?

Nedostatek pohybu a špatné pracovní podmínky vážně ohrožují naše zdraví. To sice všichni…

Můžeme od nového roku očekávat zdražení povinného ručení?

Povinné ručení se díky mnoha změnám v pojišťovnictví bude nejspíše nadále zdražovat.…

Výměna výtahu a potřebná povolení

Životnost výtahu v bytových domech je 15–25 let (doba životnosti je ovlivněna prováděnou…

Ilona Švihlíková: Proč se Francie a Německo nemohou shodnout na reformě eurozóny

21. května, 08:09 - Ilona Švihlíková
21. května, 08:09

Ekonomka Ilona Švihlíková tentokrát o tom, proč je skutečně důkladná reforma eurozóny spíše jen zbožným přáním než reálným projektem.

Společná měna byla od začátku politickým projektem, který neodpovídal hlavním teoretickým koncepcím o tom, jak má být nastaveno jednotné měnové území (ani Robert Mundell, ani Peter Kenen). Reálné ekonomické problémy byly zasunuty do pozadí. Velká recese ovšem rozdíly ve struktuře zemí, jejích konkurenceschopnosti atd. plně odhalila (přičemž zároveň ukázala, jak málo o ekonomice vypovídají zvolená konvergenční kritéria). Bolestivým procesem se ukázalo, že eurozóna je, mírně řečeno, nedokončené měnové území a že potřebuje zásadní reformy. Koneckonců to guvernér ECB Mario Draghi opakuje na každé tiskové konferenci.

Takže nyní je novou mantrou eurozóny slovo „reforma.“ K dokončení měnové unie je nutné sladění stanovisek Francie a Německa, což je rovněž všeobecně akceptováno. Jenže, i když obě dvě země přiznávají, že změny jsou nutné, každý si pod tím představuje něco zcela jiného.

To, že obě dvě země mají jiné představy o fungování eurozóny, bylo patrné od začátku, stačí se vrátit k tzv. Paktu stability a růstu. A vidět je to i dnes. Prezident Macron navrhuje širokou, ambiciózní reformu, která sice může vypadat megalomansky, ale minimálně z hlediska ekonomické teorie dává smysl. Ale má v sobě skrytý jeden zásadní problém: je to naprosto zásadní krok k federalizaci. Na to přitom nejsou připraveni občané a slyšet o tom nechce minimálně poloviny eurozóny s Německem v čele.

Historie nabízí poměrně jasnou lekci. Měnové unie, které přežily, byly spojeny se vznikem jednoho státu, což ovšem politici na začátku občanům zamlčeli (nejspíš to nechtěli slyšet ani oni sami). Společná měna je nesmírně silný nástroj, proto také k úspěšným příkladům měnových unií – pokusy známe již z 19. století – patří německá měnová unie, která skončila sjednocením Německa v roce 1871. I takové Československo bylo měnová unie, protože se skládalo ze dvou různých strukturálních částí. Ta silnější (česká část) musela posílat dlouhodobě prostředky na tu slabší (slovenskou). Podobně tomu bylo u Itálie (transfer prostředků ze severu na jih). Spojené státy jsou hodně heterogenní území a jednu měnu mohou mít právě díky tomu, že existuje určitá, nezbytně nutná míra redistribuce (a v USA navíc k tomu ještě s EU nesrovnatelná mobilita pracovní síly).

Když se nepoučíte z minulosti

Vykládat toto Německu není třeba, má s tím samo aktuální zkušenost. Měnové sjednocení 1:1 (ve většině případů) v 90. letech nutně znamenalo, že bohatší, západní část, musela zavést speciální daň (Solidaritätszuschlag), aby to takříkajíc „utáhla.“ I tak došlo k odchodu východních Němců na Západ (stačí se podívat na takový Magdeburg). A i tak to byla sporná věc, která zvýraznila rozdělení občanů na tzv. „Wessis x Ossis“, a to se ještě pohybujeme v rámci jednoho národa.

Po tvrdé lekci Velké recese, která zvýraznila jak rozdíly mezi zeměmi, tak ale i neúplnost eurozóny, která je stěží vybavena do dobrého počasí, je jasné, že „takhle to dál nejde.“

Pro Německo, kterému se v eurozóně podařilo prosadit de facto vše – všechny ty restriktivní pakty, které „drží“ eurozónu pohromadě jen trvalou restrikcí (nejen Řekové, ale i Italové by mohli vyprávět) – jsou Macronovy návrhy nepřijatelné. Jeho názor je, že žádná redistribuce být nemá, místo toho by se všechny ostatní země měly přetvořit v taková „malá Německa“, myšleno tedy ekonomickým modelem.

A když nechápete Keynese

Vysvětlovat komukoliv z německé ekonomické sféry, která Keynese nikdy nepochopila, že když má jedna země přebytek obchodní bilance, bude někdo jiný mít deficit, je ztráta času. I když svým způsobem se teď toho „vysvětlování“ chopil americký prezident, kterému leží v žaludku německá auta v USA. Ale aby vyspělá země s usazenou ekonomickou strukturou měla přebytek běžného účtu ve výši 8 % HDP, normální není (pro srovnání, Čína má přebytek běžného účtu jen 1,3 % HDP).

Německo trvá na restrikci a na tak přísných podmínkách pro „záchranný“ evropský měnový fond, že by si každá země postižená takovým asymetrickým šokem sakra rozmyslela, jestli o takovou „pomoc“ vůbec stojí.

Německo také nechce doladit bankovní unii (viz společné pojištění vkladů), alespoň dokud Itálie a další země nevyřeší hromadu svých úvěrů v selhání. Jenže otázka nestojí jen, jak to vyřešit, ale také, jestli náhodou ta hromada špatných úvěrů ve výši přes 700 miliard eur (nejen Itálie, ale i Řecko, Kypr, Irsko…) třeba nesouvisí s tím, že daná ekonomika euro v současné podobě prostě neunese.

Ekonomické postoje obou zemí, které jsou pro reformu eurozóny klíčové, vycházejí z ekonomické reality, kterou pak dané ekonomické paradigma dál podtrhuje. Německo je země, která „jede“ na čistém exportu (viz přebytek běžného účtu) a je tím pádem velmi zranitelná vůči globálnímu prostředí. Naopak německý poměr domácí poptávky k HDP patří k nejnižším v rámci vyspělých zemí. To je koneckonců dlouhodobě kritizováno kde kým, od amerického Kongresu po MMF či Evropskou komisi. Francie je na tom přesně obráceně: má vyšší poměr domácí poptávky k HDP a exporty hrají pro její ekonomiku menší roli.

Vývoj domácí poptávky (v % HDP) ve Francii a Německu

Vývoj exportu (v % HDP) ve Francii a Německu

Zdroj: ECB

Co s tím? Možná bude nakonec shoda na nějakém „upatlaném“ kompromisu, který zase na chvíli přehluší to, že to, co je skutečně klíčové, není a nemůže být vyřešeno, protože by to byla v řadě zemí politická sebevražda. Představa, že je možné halasnými politickými projevy přebít ekonomickou realitu, je lživá. Ale jak to tak vypadá, tak tuhle hru ještě budeme chvíli sledovat. Nejpozději do další krize.


Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.

Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:

Ekonomika si vede výborně, ale dlouhodobé problémy neřešíme

Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?

Sankce, kam se podíváš

Renta jako rozšiřující se patologie

Inflace jako velká záhada

Stíny německé ekonomiky



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 26 | Průměrné hodnocení: 4.81

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Finance
Dnes slavíme 17. listopadu, obchody zůstanou otevřené
Hypotec?ni? sazby leti? nahoru. Ceny bytu? poprve? vystoupaly nad 3 miliony
Jak moc je opravdu výhodné vaše stavební spoření
10 morových ran české krajiny: sucho a chemie
Jen obyčejná bolest hlavy, nebo migréna?
Auta
Los Angeles zavádí nákladní dopravu na vodík
Subaru poslalo na trh nejrychlejší WRX STI v historii. Nás to bohužel zajímat nemusí
Toyota Corolla přichází ve 12. generaci. Prohlédněte si historii nejprodávanějšího auta světa
Na výstavu Czechbus do Holešovic míří autobusy dvaceti značek
Vše, co jste chtěli vědět o dvouspojkové převodovce DQ200
Technologie
AMD přidává dvě nebo tři hry zadarmo k Radeonům RX 580 a RX 570 a Vegám
KVÍZ: Vynalezli počítače, mobily i internet. Poznáte je?
14 věcí, které na vás čekají, když koupíte auto na CNG
Hynix má první paměti DDR5, běží na 5200 MHz. Do počítačů přijdou až v roce 2020
Milník pro digitální rádio. V Evropě budou auta muset povinně nabízet DAB+
Hry pro příležitostné hráče