Nervózní Německo čelí novým výzvám

12. června, 08:00  -  Daniel Deyl
12. června, 08:00

Klíčová země Evropy přichází o jistoty včerejška.Od čistoty piva přes uctivost v politice a bezpečnost až po prestiž v zahraničí.

Když zkraje osmdesátých let začala v Cáchách hrát kapela Nervosen Deutschen, bylo každému jasné, že je to blbina. Zaprvé jádro kapely tvořili Australan a dva Angličané; zadruhé Němci (alespoň ti západní) tehdy zase tak nervózní nebyli. Pravda, bylo zvykem pozastavovat se nad americkými jadernými raketami a sem tam někdo začínal politickou kariéru coby terorista u Rote Armee Fraktion; ale stran základních věcí v životě bylo jasno.

Za dost práce jste dostali dost peněz a tak to bylo všude kolem vás zvykem. Kolem vás bydleli jiní Němci, jezdili ve spolehlivých autech domácí výroby, pili slušné (jakkoli snad trochu monotónní) pivo a fandili Franzi Beckenbauerovi. V zahraničí si sice občas něco vyslechli o nacistické minulosti své země, ale jinak jim potřebnou dávku zdvořilosti okolí zajistila peněženka plná marek.

Zlatý rok

S různými obměnami tenhle obrázek přetrval až donedávna. Ještě v roce 2014 bylo Německo podle žebříčku BBC nejoblíbenější zemí na světě, i 81 procent Francouzů, nejvyšší takové číslo v dějinách smýšlelo o Německu kladně. Tamní ekonomika se slušně sebrala z globální finanční krize. Spolková kancléřka Angela Merkelová zažívala po devíti letech vlády období bezprecedentní popularity doma a respekt neoficiálního vůdce Evropské unie v zahraničí.

Týž rok dokázal německý fotbalový tým, co žádní Evropané před ním. Vyhrál superprestižní mistrovství světa na latinskoamerické půdě, když po cestě zdemoloval hostitele z Brazílie. Za dalších pár měsíců se ve svém oboru stala světovou jedničkou na úkor japonské Toyoty i automobilka Volkswagen. Značka Německo fungovala tak dobře, jako by to bylo přirozenou součástí běhu světa.

Stačil zhruba rok, aby vyšlo najevo, že to tak docela neplatí. Ekonomika pořád šlape a Angela Merkelová je stále kancléřkou, ale vládne trochu jiné zemi a za docela jiné atmosféry než ještě před dvěma lety.

Ječměn, chmel a voda

Vezměme takový detail, jakým je pět set let starý zákon o čistotě piva. Podle něho se smí v Německu vařit pivo pouze ze tří surovin: ječmene, chmele a vody. Zákon Reinheitsgebot vznikl proto, aby se nevařilo pivo ze vzácné pšenice, ne aby chránil čistotu piva; v moderní době slouží spíš domácím velkovýrobcům k udržení vysokého podílu na trhu (a potlačení potenciálně zajímavých experimentů ze strany malých pivovarů) než co jiného. Obecně je považován spíš za úlitbu tradici než legislativní vodítko; při rigidním výkladu by přes něj například neprošly ani dnes zcela běžné změkčovače vody.

A přesto, když mnichovský úřad pro ochranu životního prostředí na jaře oznámil, že většina zkoumaných vzorků piva obsahuje stopové množství jakéhosi herbicidu, strhl se poprask na téma „co se to s námi děje?“. „Je po emisích a fotbalu další na řadě“ pivo?“ ptal se i střízlivý týdeník Der Spiegel.

Volkswagen

Nic nepomohlo postavit poválečné jméno Německa na nohy jako jeho automobilový průmysl. Když proto loni v létě vyšlo najevo, že automobilka Volkswagen, tou dobou největší výrobce aut na světě si dala tu práci, aby sestrojila software, jenž dokáže rafinovaně obelstít americké zkoušky na množství vypouštěných škodlivých plynů, mohla být škoda ze skandálu plynoucí sotva větší. Skutečnost, že se wolfsburská automobilka rozloučila s vrcholnými manažery, začala vadné vozy opravovat, přichystala mnohamiliardový fond na pokuty a odškodné a slíbila, že už to nikdy neudělá, problém jen zmírnila. Následně vyšlo najevo, že podvod není výsadou Volkswagenu (jen v první půli května kvůli podvodům podobného ražení odstoupil šéf japonské automobilky Mitsubishi a německá vláda si na kobereček pozvala vedení Opelu). Tak či tak Volkswagen zaznamenal nejhorší ztrátu v dějinách a na burze s sebou táhne dolů celý sektor.

Není divu. Emise a fotbal jsou klíčovými slovy pro skandály automobilky Volkswagen a německého fotbalového svazu; obě instituce dosahovaly svých mezinárodních cílů metodami, nad něž se Němci zhusta domnívali být povzneseni.

Volkswagen potřeboval dobýt americký trh s naftou poháněnými automobily; fotbalový svaz stál stejně intenzivně o pořadatelství mistrovství světa v roce 2006. Volkswagen tedy rafinovaně lhal o emisích, kdežto fotbalový svaz (s největší pravděpodobností) přišel s přetlustou obálkou naditou eury. Tou dobou navíc byl na světě i několikanásobný skandál s podvody další renomované organizace, Deutsche Bank.

Je to tak, že všechny řečené instituce (protože Franz Beckenbauer, protagonista fotbalové aféry, je stejně ctěnou institucí jako VW nebo největší německá komerční banka) se jen přizpůsobily prostředí, v němž se pohybují? Že by bez podvodného jednání nemohly uspět? Naneštěstí pro Německo přichází tahle nanejvýš citlivá otázka v tu nejnevhodnější chvíli.

Zločinnost roste

Nešťastnost onoho načasování má několik důvodů. Především otázka, „jací vlastně jsme“, dostává automaticky kontroverzní nádech ve chvíli, kdy země byť osmdesátimilionová vstřebá za rok skoro dva miliony cizinců, notabene cizinců kulturně velmi vzdálených. Člověk nemusí být kovaný xenofob, aby ho napadlo, že zhruba devět milionů cizinců (plus ještě jednou tolik jejich potomků) je na jednu zemi vážně dost.

Přičtěme k tomu následující zprávy: podle deníku Bild stoupl loni počet trestných činů spáchaných migranty na 208 344, což je o 80 procent více než v roce 2014 (a to je řeč pouze o vyřešených případech). Zároveň z druhé strany stoupl počet rasově či nacionalisticky motivovaných trestných činů v témže období o 40 procent. To nevěstí nic dobrého, ale ne dost na tom.

Tragická silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem, kde zhruba 500 žen nahlásilo policii obtěžování různého stupně (až po vyložené napadení) ze strany davu přibližně 1500 mužů převážně arabského původu, znamenala definitivní konec naděje kancléřky Merkelové na to, že politika otevřených dveří „nějak projde“. Skutečnost, že média v obavě před rozdmýcháním xenofobních reakcí o masovém incidentu několik dnů neinformovala, uklidnila málokoho.

Zranitelná kancléřka

Zranitelnosti Merkelové si všimli i její protivníci. Ruská propagandistická stanice Russia Today rozjela zpravodajství o příběhu třináctileté Rusky jménem Lisa, kterou měl znásilnit arabský migrant. A proč že to německé úřady nevyšetřují dostatečně horlivě. Trvalo několik týdnů, než vyšlo najevo, že celá historka je zcela vymyšlená. Tou dobou však svoji škodu již dávno napáchala.

Tím samozřejmě není řečeno, že Merkelové vláda je pouze obětí zlých časů. Když kancléřka vložila svoji politickou budoucnost do naděje, že ostatní země budou nějakým způsobem její politiku otevřených dveří kopírovat, neuspěla. Když byla následně nucena přijmout de facto diktát čím dál nevypočitatelnějšího tureckého prezidenta Erdogana, stalo se, co by nikdo nečekal: úspěšnost její politiky je závislá na tom, jestli se ankarský vládce vyspí dobře a dohody bude plnit, nebo se rozhodne jinak.

Erdogan nespí s kozami

První výsledky se dostavily krátce poté. Prostořeký satirik Hans Bšhmermann odrecitoval před kamerami televizní stanice ZDF báseň, v níž mimo jiné zmínil, že Erdoganův sexuální život obnáší živý zájem o domácí zvířectvo, konkrétně o kozy (řečeno bylo více, ale Erdogan byl údajně nejvíce rozmrzelý z verše o kozách, aniž by bylo zřejmé, jestli se obává třeba žárlivosti ovcí, nebo má k nelibosti nějaký jiný důvod). ZDF Bšhmermannův pořad stáhla a úřady jej začaly stíhat podle zákona o hanobení cizích ústavních činitelů (takový zákon fakt v Německu mají).

Jenže osmačtyřicet procent Němců báseň schvaluje, zatímco 29 procentům připadá nevhodná, zjistil 12. dubna průzkum fi rmy YouGov. A co víc, 66 procent nesouhlasí se stažením pořadu a 87 procent nesouhlasí se satirikovým stíháním. Kancléřka tedy jde proti jednoznačnému mínění veřejnosti, ale z výše uvedených důvodů nemůže jinak. Je přitlačena ke zdi, což je legitimní důvod k obavám.

Mnoho lidí ty obavy formuluje nahlas. Dokonce tak nahlas, že strana Alternativa pro Německo, která se nesouhlasem s Merkelovou nijak netají, má podporu 13 procent lidí. Kromě toho však proti kancléřce stojí i její spojenci: bavorský premiér Horst Seehofer si z kritiky Merkelové udělal práci na plný úvazek a vyplácí se mu to. Kancléřčina obliba klesla na 54 procent, to je nejméně od nástupu k moci; naopak Seehofer, ač z definice pouze politik okresního formátu, má v celoněmeckém měřítku podporu přes 42 procent. Povzbuzen úspěchem hrozí nyní mnichovský boss, že v následujících federálních volbách vyčlení svoji Křesťansko-sociální unii z dlouhodobé koalice s kancléřčinými křesťanskými demokraty.

Proti extremismu

To je novum. Celkově se německá média shodují, že politická debata je rétoricky nejvyostřenější v živé paměti, tedy od konce druhé světové války. Donedávna platné nepsané pravidlo, že křesťanští a sociální demokraté definují svoje rozdíly při plném vědomí toho, co je spojuje, tedy protinacistické a později proevropské přesvědčení, je věcí minulosti. Der Spiegel otevřeně spekuluje o tom, že by se establishmentové strany měly spojit proti nacionalistům, ultralevičákům i ultrapravičákům, extremistům všeho druhu. Co taková řeč znamená, kromě toho, že Nervosen Deutschen mohou chystat comeback? Auf Wiedersehen, zdvořilé, rozumné Německo.

Řecké dluhy
Když se v lednu roku 2015 dostala v Aténách k moci levicová parta Syriza na základě předsevzetí neplnit dohody o splácení mamutího dluhu, nejvíce odpovědnosti za výsledek jednání s lidmi kolem nového premiéra Alexise Tsiprase leželo na Berlínu. Před spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou stál hlavolam, jak zachovat eurozónu pohromadě a zároveň neztratit tvář. Merkelová tlačila oběma směry: na Řeky, aby co nejvíce dohod dodrželi, a na zbytek Evropy, aby Řekům co nejvíce pomohli. Vysloužila si tím v Řecku přirovnání k Adolfu Hitlerovi a ve zbytku Evropy značnou dávku nechuti, i vzhledem k tomu, že k největším věřitelům Atén patří německé banky. Spor trvá dodnes. Zatímco Mezinárodní měnový fond chce, aby Řecku věřitelé značnou část dluhu odpustili, Berlín je proti. Kdyby nic jiného, stojí to Německo hodně politického kapitálu a jak záhy vysvitne, nemá ho zrovna nazbyt.
Deutsche Bank
Renomovaný finanční dům, symbol německé solidnosti, dostal v loňském roce hodně zabrat. Zaprvé se dostal do ztráty 6,8 miliardy eur (pro srovnání: v roce 2008, kdy zuřila nejtěžší globální finanční krize, přišla Deutsche Bank pouze o 3,9 miliardy), když se vedení ústavu nemohlo rozhodnout, jestli se chce soustředit na funkci de facto garanta německé ekonomiky, nebo raději soutěžit s anglosaskými domy v obrovském kasinu, jemuž se říká investiční bankovnictví. Co hůř, vyšlo najevo, že se banka aktivně podílela na manipulaci sazbami (skandál LIBOR), a například z Ruska musela stáhnout prakticky celý svůj provoz, protože tam pomáhala praní peněz a jejich ilegálním převodům ze země (přes její účty protekly nejméně čtyři, ale až deset miliard eur). Několikanásobná rána prestiži banky se následně promítla do ztrát jejích akcií na burze (viz graf).
I ty císaři
Jestli má v poválečném Německu někdo status hrdiny, je to Franz Beckenbauer, fotbalový mistr světa i Evropy (a navíc jediný Evropan, který se stal mistrem světa jako hráč i trenér), dnes již penzionovaný šéf Bayernu Mnichov i německého fotbalového svazu. Muž sebevědomý i důstojný až běda, vzor vzorů, chodící Bavorsko. A najednou vyjde najevo, že i on je zapleten ve fotbalové korupci: vyšetřování mezinárodní fotbalové federace FIFA našlo návrh smlouvy (ač nerealizovaný) s Beckenbauerovým podpisem, jež měla poskytnout vysokému funkcionáři FIFA Jacku Warnerovi 6,7 milionu eur. V inkriminované době se rozhodovalo o tom, zda Německo bude pořadatelem šampionátu v roce 2006. Kaiser Franz, jak se mu přezdívá, se kroutí: nejprve říkal, že to byla splátka půjčky, kterou německému svazu poskytl Robert Louis-Dreyfus, dnes již zesnulý šéf výrobce sportovního vybavení Adidas; později se objevila ještě jiná vysvětlení. Aféra je v plném proudu; dosud je její nejprominentnější obětí Wolfgang Niersbach, jenž v květnu rezignoval na funkci šéfa německého fotbalového svazu. Sedmdesátiletý Beckenbauer je již na odpočinku, ale vyšetřování boří další letitou německou jistotu.

Přečtěte si o tom, jak migranti konkurují na trhu s bydlením mladým Němcům

Uprchlíci vs. mládež. O byty v Německu je boj

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče