Josef Baxa: Nenápadně ztrácíme svobodu

 Hrbáček 05. listopadu, 06:30  -  Jan Hrbáček
05. listopadu, 06:30

Kdo tvrdí, že je třeba zajistit více bezpečí, tak zároveň říká, že na to potřebuje více peněz, říká šéf Nejvyššího správního soudu Josef Baxa.

Teze o rozpadajícím se systému, státu, právu a ohrožení jsou uměle navozovaným strachem. „Situace není taková, aby vyžadovala razantní řešení,“ myslí si předseda NSS Baxa.

Kdysi tato země nevzkvétala, měla i blbou náladu. Jak vnímáte atmosféru vy, jakožto předseda jedné z nejdůležitějších institucí v zemi, Nejvyššího správního soudu?

Myslím, že se společnosti a lidem vede úplně nejlépe za mnoho a mnoho desítek let. Myslím si ale, že většině lidí chybí srovnání s něčím jiným, horším, aby si uvědomili, jak dobře, a teď nemyslím jen třeba ekonomicky, se té společnosti žije. Žádná společnost není bez problémů, ani ta naše, ale to neznamená, že bychom měli, jak někdy vidíme nebo slyšíme, pronášet kategorické soudy, strašit nebo vydávat svalnatá prohlášení o ohrožení.

To slýcháme často od politiků. Hlavním zaklínadlem je korupce...

Rozpadá se systém, stát, právo, jsme ohroženi… Je to uměle navozený strach a ti, kteří o tom mluví, nabízejí svá řešení: „My vás toho strachu zbavíme, ochráníme, ale bude to něco stát.“ Ztrátu svobody. Já myslím, že ty osobní svobody už nenápadně ztrácíme, aniž by si to většina lidí uvědomovala. Metody jsou různé, tu je víc byrokracie, tu je víc veřejnoprávní regulace, ale i rozšiřování pravomocí některých složek z hlediska zásahů do soukromí a ukládání povinností.

Co máte na mysli? Pokusy o snadnější průlom do bankovního tajemství?

Každá společnost má trvalé dilema poměru proporce svobody a bezpečí. Někde je větší akcent na svobodu i za cenu menšího bezpečí, někde je to jinak. Nechci nikoho podezřívat, ale kdo říká, že je třeba zajistit více bezpečí, tak zároveň říká, že na to potřebuje více peněz. A ty peníze a pravomoci a počty úředníků, zaměstnanců, ty zůstanou, i kdyby to nebezpečí už pominulo. Jestli vůbec nějaké bylo. Obecně si myslím, že ta situace není taková, aby vyžadovala razantní řešení.

Vraťme se k boji proti korupci. Nedostává tato v poslední době oblíbená politická rétorika už poněkud zvrácený rozměr?

Myslím si, že je nesporné, že korupce přítomna je. Byla, je a bude. Ale bohužel pozornost je soustředěna určitým úzkým směrem, málo se mluví o té běžné, každodenní korupci. O zločinu obecně platí, že ten nejnebezpečnější, organizovaný, zpravidla roste z podhoubí banálních korupčních deliktů, na které se nereaguje, až dorostou do rozměrů, které se stanou velkým společenským problémem. Tolerance vůči této korupci je tu opravdu veliká. Ať si každý sáhne do svědomí, v jakých životních situacích je schopen a ochoten někomu předat úplatek nebo ho přijmout. Jsou to každodenní situace a lidé nemají žádnou morální zábranu ani morální kocovinu, že korumpují nebo jsou korumpováni. Prostě potřebuji lepší zdravotní službu, přijmout dítě do školy…

To má nezpochybnitelné kořeny v komunismu...

Jistě. Myslím si ale, že od komunismu uplynulo dost času. Souvisí to s tím, jak věci fungují nebo nefungují. Nedílnou součástí života ve svobodě je zodpovědnost a málokdo si ji připouští. Teď nejde ani o vrcholné činitele, ale běžný život. Pokud se ovšem bavíme o životě veřejném, musíme vždycky vidět rovnováhu pravomoci a odpovědnosti. Jestliže něco smím, tak taky něco musím. Tady je velká disproporce. Řada lidi si myslí, že mohou všechno a nemusejí nic, nejsme zvyklí skládat účty. A vznikají kvazipostupy, jak dosáhnout svého. Jsme netrpěliví, všechno chceme, pravidla nám překážejí, takže je budeme ignorovat, přizpůsobovat. Budeme-li mít možnost je měnit, tak je změníme, to je věcí i zákonodárců. Vždycky když někdo získá moc, tak se rozhlédne kolem sebe a řekne si, fajn, ale příště bych ji mohl získat snadněji, a abych ji udržel co nejdéle. V tu chvíli má pokušení ta pravidla měnit.

Zdá se, jako by soudy v poslední době posílaly za mříže podezřelé na základě vágních důkazů. Myslím případy Dalík, Rath... Odsouzeni byli v blíže neurčenou dobu na blíže neurčeném místě, mnohdy převzali blíže neurčenou sumu. Aby se člověk bál něco říci v hospodě...

Ty věci jsou neusazené. Soudnictví se vyvíjí, musíme vnímat dlouhodobé trendy. Právo neumělo nové fenomény popsat. V jednu chvíli jsme zjišťovali, že se tady dějí věci, na které právo nepamatuje, které se nám mravně, morálně zdají odsouzeníhodné, ale nebyly protiprávní. Aby je právo dostihlo, začalo se překotně vyvíjet. Ale právo zpravidla za životem trošku kulhá. Život je vždycky rychlejší a musíte mít geniální legislativce, aby v obecné právní normě zachytili minulé situace a zároveň si i představili, jaké nové mohou nastat. Stav legislativy je takový, jaký je. Je to přehlídka nekvality, překotných změn. Není to systém, je to spíš chaos. V tom případě není vždy jasné ani adresátům všech těch zákazů a příkazů, povinností, kam ještě se smí a kdy už je to přes čáru. Vzduchem létají trestní oznámení sem tam. Je to i obtížné pro orgány činné v trestním řízení, říct si: tohle ještě je v pořádku a tady se už dostáváte na půdorys trestního práva.

Na korupci se aplikují kleště. Buď je to úplatkářství, nebo podvod - jako v případě Marka Dalíka. Nejdříve byl obžalován z podvodu, pak z úplatkářství, pak zase z podvodu. Dozvěděl se to den před vynesením rozsudku...

To, že se nějaké jednání kvalifikuje tak anebo jinak podle toho, jak se vyvíjí důkazní situace, to není nic neobvyklého. Můžu chtít úplatek za to, že někoho jiného budu chtít ovlivňovat. Buď to chci reálně udělat a převezmu úplatek, nebo chci jen získat peníze a předstírám, co vůbec nechci udělat. To znamená, chovám se jako klasický podvodník. To bylo, je a bude.

Co když se ale v poslední den před ukončením procesu dozvím, že budu souzen za jiný trestný čin? To už nemám šanci na zákonem danou obhajobu...

Obecně platí, a trestní řád má takové ustanovení, že když se má něco kvalifikovat jinak, tak obžalovaný na to samozřejmě musí být upozorněn. A musí dostat prostor pro novou obhajobu.

Váš soud řeší spory, které se prolínají s byznysem. Narážíte tam na podobný problém, jako je nyní oblíbená politická korupce?

Správní soudnictví je takovým menšinovým žánrem, správních soudců je 120 v třítisícové justici. Řešíme spory v tom nejširším spektru veřejnoprávní regulace a není téměř žádný orgán, který by tímto soudem jako žalovaný někdy neprošel. Zabýváme se i věcmi, které mají silný ekonomický dopad. Ať už rozhodujeme o věcech daňových, sociálních, telekomunikačních, stavebních atd. A jistě to naše rozhodnutí anebo i nerozhodnutí v reálném čase má často také různé negativní dopady. Cítíme ale, že veřejnoprávní regulace je všudypřítomná a velmi se dále rozšiřuje. A přitom vzniká izolovaně. Právo se vytváří na jednotlivých ministerstvech a není tady dostatečně silný integrující pohled, který by řekl, tady je právní řád jako systém a musí být bezrozporný, v tomto případě to není zajištěno. Není tu silná zastřešující instituce, která by potlačila všechny resortní a lobbistické zájmy. Ochránce řádu jako souboru pravidel, která musejí být ve vzájemných souvislostech vnímána, nesmějí být protichůdná. Každý z rozhodujících článků, který právo tvoří, vidí jen svou linii a zapomíná se na adresáty právních norem. Jde o příkazy, zákazy, povinnosti, za nimi následující sankce, které se pak sejdou u jednoho podnikatele, a on má najednou soubor povinností od hygieny, zdravotnických, daňových, celních, živnostenských, stavebních a dalších úřadů atd. A to všechno na něj padne, aniž by někdo uvažoval nad tím, jestli ta celková zátěž je únosná, jestli mu nebrání v jeho hlavní činnosti.

Proto nám tu mizí střední třída...

Život ve svobodě znamená, že dělám to, co chci, avšak dodržuji pravidla, která můžu rozpoznat, můžu se s nimi ztotožnit. Ale ta pravidla musejí být rozumná, stabilní, jasně čitelná. Nesmějí mi vzít půl mého času. Selsky řečeno lékař má většinu času léčit, a ne se zabývat administrativou, pivovarník vyrábět pivo, a ne pořád vyplňovat nějaké formuláře a podávat hlášení o všem možném. Každý nový právní předpis přinese náklady. Stále slyšíme, jak se všechno zefektivní, zjednoduší, zlepší, ale pravý opak je pravdou.

Řešíte i spory kvůli výběrovým řízením. Fungují podle vás tendry a jsou efektivní?

Není to naše nosná agenda, ale ituto oblast provázejí chronické problémy české legislativy. Stále nová a nová pravidla, legislativní optimismus, naivní vidění, že čím víc je zregulujeme, tím lépe budou fungovat. Jako předseda soudu mám zásadu, že se svěřenými penězi zacházím jako se svými vlastními. A to by mělo být rozhodující všude. Někdy tuto zásadu ale nemůžu dodržet, protože jsem povinen dělat určité procedury, respektovat předpisy, které jsou úplně proti rozumu. Například svatý grál tendrů - nejnižší cena. Neplýtvám svými vlastními penězi, ale nekoupím si vždy tu nejlevnější věc. Protože to může být laciný šunt. Jestliže tu máme zaklínadlo šetření s veřejnými prostředky, v konkrétním případě můžu naopak koupit dražší věc, díky které dlouhodobě ušetřím. Nebudu si kupovat levnou, abych plýtval. Reálný příklad: pneumatiky, které vysoutěžím nejlevněji, budu muset po krátké době měnit, ale dodržím všechny předpisy. Není ekonomičtější a zodpovědnější pořídit dražší pneumatiky, které vydrží třikrát takovou dobu?

V poslední době se vyskytují problémy s přidělováním kauz, které nejdou podle pořadníku, s jmenováním soudců, předsedů soudů. Co s tím?

Je to důkaz, že dosavadní model státní správy nefunguje. Přidělování věcí se děje podle rozvrhů práce, to jsou dokumenty, které jsou veřejné. Každý může kdykoli nahlédnout a ministerstvo spravedlnosti má zákonnou povinnost je kontrolovat, jak jsou sestaveny ajak se aplikují. Nedělá to. Teď přichází s nápadem automatického generátoru přidělování spisů. Další z řady hezky míněných nápadů, ale hodně naivních. V praxi by to bylo něco, co by zpomalilo a zkomplikovalo justiční chod. Je to smutné vysvědčení, že ani za těch 27 let se tu nevytvořila jasná pravidla, aby každý věděl: chci-li být soudcem, musím pro to udělat toto. Ne, dnes musím znát tohohle. Měla by to být jasná pravidla, která budou platit od Chebu až po Hodonín. Na soudního funkcionáře by mělo být jasné, transparentní výběrové řízení. Místo toho je tu cochcárna, kraj od kraje se to dělá, jak to předseda soudu uchopí, a ministerstvo v tom sekunduje. Bohužel musím říct, že části justice to vyhovuje. Nehrajme si na to, že jsou všichni soudci andělé, mají také svoje kariérní představy, někým chtějí být a určitá dysfunkce j im může vyhovovat. Soudce musí být nezávislý, jeho status musí být pevný, jistá neodvolatelnost, nepřeložitelnost u něj být zajištěna musí.

Na to právě někteří soudci spoléhají...

Musíme si zároveň uvědomit, že soudci to dává jistotu existenční, profesionální, společenskou. Soudce, a vůbec systém, si musí být vědom toho, že na rozdíl od mnoha jiných profesí, kde je třeba obstát, hájit svoji pozici, on to dělat nemusí. Musíme si však být vědomi této odvrácené jistoty soudcovské funkce a musíme najít účinné mechanismy, které by soudce vedly k tomu, aby na sobě pracovali, vzdělávali se, aby cítili velkou odpovědnost za svoje rozhodování i za fungování celého systému. Nelze použít klasické modely ze státní správy, to nejde, ale přesto na to nesmíme rezignovat. Nekončí to vyřizováním věcí nebo sledováním čárek. Velmi silné téma je etika. Jsou věci, které jsou v zákonech nepopsatelné, ale jsou součástí důvěryhodnosti soudnictví, soudnictví bez důvěry je marné a zbytečné. A důvěru nezískáte tím, že to někdo napíše do ústavy, to je každodenní práce, těžko a dlouho se získává a během minuty se dá ztratit. Nechci tu šířit defétistické teorie, že celá justice je špatná, líná a zkorumpovaná. To ne. Je tu ale obrovská pravomoc, kterou má každý soudce svěřenou, a jde o to, jak s ní naloží. Není to jeho osobní privilegium, štít nedotknutelnosti, je to propůjčená pravomoc, aby mohl nestranně rozhodovat.

V poslední době bylo odsouzeno několik soudců. Někteří k mnohaletým trestům nepodmíněně. Je to tak v pořádku?

Za to, co se jim prokázalo, ano. Za to přece nemůže být jen nějaké tytyty. Je jedno, jestli vezmou tisíc nebo milion, je to fatální selhání. A nesmějí už nikdy dostat druhou šanci.

Dokážete si připustit, že je někdo ve vězení na základě justičního omylu?

Dokážu. Justiční omyly byly, jsou a asi i budou. Nakonec je to jeden ze silných argumentů proti trestu smrti, nevratnému procesu. Soudce se může do omylu dostat tím, že důkazy, které získá, nejsou relevantní, a on to neprohlédne. To je typický justiční omyl. Soudcovská práce je jako každá jiná lidská činnost, chyby jsou v ní přítomny. Kdyby tam nebyly, nemusíme mít opravné prostředky, žádné vyšší instance. Prohlédněte si zprávy ze světa, někdo byl v USA odsouzen k trestu smrti, v cele čekal 30 let na smrtící injekci, a pak se zjistí, že to bylo jinak. Může se objevit nový fakt, nový důkaz, který v době, kdy soudci rozhodovali, nebyl znám. Objeví se listina, věc, svědek. Ale to, že máme málo justičních omylů, znamená, že ten systém v zásadě funguje.

Josef Baxa (56)
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1984 se stal trestním soudcem okresního, později pak Krajského soudu v Plzni a na jaře 1990 se stal i jeho místopředsedou. V 90. letech minulého století se podílel na založení Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Dodnes zde přednáší trestní právo. V roce 1998 se stal prvním náměstkem ministra spravedlnosti a byl jím až do roku 2002 – pracoval pro Otakara Motejla, Jaroslava Bureše a Pavla Rychetského. Účastnil se příprav a prosazení velké novely trestního řádu i tvorby nového rámce správního soudnictví. V lednu 2003 jej prezident Václav Havel jmenoval předsedou Nejvyššího správního soudu, jímž je dodnes. V publikační činnosti se věnuje zejména procesním úpravám. Ve svých četných veřejných vystoupeních se soustředí na kritickou analýzu fungování soudnictví a jeho možné reformy.

Dále čtěte:

Lidé věří Babišovi stále více, na chvostu žebříčku je Kalousek

Komentář: Lež vítězí

Svaz bojovníků nejen za svobodu: bratři a sestry, potřebuji peníze


Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče