Přes železnou oponu do Venezuely a zpět

16. července, 09:10  -  Ondřej Stratilík
16. července, 09:10

Kousek za Louny vlastní Ctibor Šindar truhlářskou dílnu, emigraci do Venezuely dodnes považuje za jedno z nejlepších rozhodnutí.

„Kamarád Karl jel s penězi z banky domů, když nastupoval do výtahu, podržel dveře nějakému přibíhajícímu člověku, ten jej dvakrát střelil do břicha a okradl,“ vzpomíná Ctibor Šindar na začátek 90. let ve Venezuele. Dřív bezproblémový život majitele truhlářské dílny se začal komplikovat tak jako situace v celé jihoamerické zemi. „Musel jsem propustit jednoho ze svých dělníků. Dal jsem mu dvouměsíční odstupné, on si cestou z práce koupil nové tenisky Nike, a když dorazil domů, tam ho zabili a boty ukradli,“ přibližuje smutnou realitu.

Šindar se naposledy do Venezuely podíval před deseti roky, stále je ale v kontaktu se svým bratrem a bývalými kolegy, kteří za oceánem zůstali. Nejdřív jej prý přesvědčovali, aby se v Česku co nejdříve sbalil a vrátil za nimi. „Po několika letech se to obrátilo a všichni říkají, ať zůstanu, kde jsem, a jestli pro ně náhodou v Česku není místo,“ popisuje Šindar obrat. Život ve Venezuele je stále těžší. Ač má země velké zásoby ropy, vláda Huga Cháveze a jeho následovníka Nicoláse Madura zavlekla stát do hluboké krize. Zahraniční firmy odcházejí, jiné podniky kvůli nedostatku surovin a elektrické energie zastavují výrobu, sehnat základní potraviny je pořád složitější.

Otec, matka a jejich pět dětí proniklo z Československa do Rakouska. Pohraničníkům střílejícím po nich ostrými náboji prostě utekli.

„Kamarádi mi do telefonu říkají, že je to v háji. Kdybych tam teď přišel, museli by přede mnou zavřít dveře, aby mě nemuseli hostit a zbylo něco k jídlu aspoň pro ně. Sto eur tam považují za dobrý měsíční plat, ale stejně si nic nekoupíš, protože v obchodech nic není,“ krčí Šindar rameny.

Kouzelný Venezuelan

Šindar strávil se svou rodinou ve Venezuele téměř třicet let. V roce 1968 tam připluli jako emigranti z Československa. Zvaly je i jiné země, ale otec se rozhodl pro Jižní Ameriku. Původně prý uvažovali o Novém Zélandu, ovšem tuhle možnost nakonec rodiče zavrhli. „Táta nevěděl, co by tam dělal, jsou tam jen ovce a neuměl anglicky,“ směje se Šindar.

Začátky za oceánem nebyly nejjednodušší. Od vlády nezískali žádnou podporu, museli si pronajmout malý domek ve Valencii patřící jednomu Maďarovi. „Peníze jsme neměli, abychom si mohli koupit večeři, museli jsme prodat dalekohled a foťák,“ vybavuje si Šindar první jídlo – trs banánů a láhev coca-coly.


Přečtěte si o dalších exotických zemích:

Hanoj a severní Vietnam, který byl a už není

Timor je místo, kde se nakazíte štěstím


I když mu v roce 1968 bylo třináct let, do školy už nešel. Prý to stálo hodně peněz. A ty rodina neměla. A tak když jeho otec získal od jednoho podnikatele truhlářské stroje, Ctibor stejně jako celá rodina nastoupil do dílny. Bylo třeba vydělávat, aby techniku mohli splatit. Přitom se naučil španělštinu i řemeslo. „Moc dobře nám to nešlo, až nám nakonec ten pán stroje zase vzal,“ přibližuje Šindar.

Ovšem potom se zadařilo. Venezuelan, který se živil prodejem tabáku, jim půjčil na nové bydlení, dílnu i stroje. Výroba se rozjela a po několika letech Šindarovi všechny peníze vrátili.

Žilo se jako v ráji

Když v 80. letech otec zemřel, o chod truhlárny s několika zaměstnanci se začali starat tři bratři. Jeden z nich se hned v roce 1990 vrátil do Československa. „Dílnu jsem pak řídil já, v roce 1992 jsme si s druhým bráchou rozdělili firmu na půl a každý začal dělat sám,“ vrací se Šindar do minulosti.

A tohle rozhodnutí mu prospělo. „Přišly mi dobré kšefty na interiéry restaurací, museli jsme dělat na tři směny. Žilo se jako v ráji. Měl jsem 35 dělníků, účetní, právníka, a dokonce jsem si koupil mobil velký jako tahle sklenice,“ ukazuje na půllitr stojící na stole.

Bez vlastního právníka se prý ve Venezuele žádný podnikatel neobejde. Zákazníci jsou zvyklí o ceně smlouvat a vždycky chtějí platit méně.

Tým Venezuela. Šindar v jihoamerické zemi zaměstnával 35 lidí. (Autor: Ctibor Šindar)

Do Československa se poprvé od emigrace podíval na konci roku 1992. A cítil smutek. Všechno šedé, bez života a města plná smogu. „V roce 1994 jsme se s manželkou vydali na další cestu do Evropy. Přijel jsem do Karlových Varů a nechápal. Krásné baráky, pracuje se, všude čisto, šíleně se mi tu líbilo,“ vzpomíná Šindar.

A čerstvě samostatná Česká republika zřejmě ještě víc okouzlila jeho ženu. „Měsíc poté, co jsme se vrátili do Venezuely, mi v práci zvoní telefon. Volá manželka, že všechno prodává a stěhujeme se do Evropy,“ usmívá se Šindar.

Přistěhovali se na podzim roku 1996. Ctibor dodnes pokračuje v truhlařině, ve své dílně například nyní rekonstruuje historický nábytek. Díky tomu, že umí španělsky, navíc pracuje jako překladatel v jedné lounské fabrice.

Tady máš jistotu

To vše díky tomu, že se v 60. letech podařilo celé rodině emigrovat na Západ. O útěku z neděle 13. srpna 1967 se dozvěděl téměř celý svět. Psal o ní – i když samozřejmě záměrně zkresleně – dokonce i komunistický tisk.

Otec, matka a jejich pět dětí proniklo z Československa do Rakouska přes hraniční přechod v Českých Velenicích. Pohraničníkům střílejícím po nich ostrými náboji prostě utekli. Jen šokovaný dvanáctiletý Ctibor tehdy úprk nezvládl a zůstal stát na špatné straně. Po 37 dnech se díky snaze Mezinárodního červeného kříže dostal přes Curych do Vídně. Další rok pak celá rodina odjela do Venezuely.

„I když tam jsou nejkrásnější ženy a nejlepší hovězí steaky, pokud tedy není krize, zpátky nechci,“ přemítá dnes. „Tady máš jistotu života, tam ne. V Česku si můžeš v restauraci sednout zády k ostatním lidem, ve Venezuele ne. Aby se člověk nebál, v restauraci tam jdu do zadního rohu. Cítím se líp, když nikdo není za mnou,“ krčí rameny.

I tak ale chápe současnou krizi ve Venezuele jako přirozený vývoj, jímž si musí projít každá země. „Oni ještě nejsou dospělí,“ myslí si.


Mohlo by vás zajímat

Chomejní na hlavním vlakovém nádraží v Teheránu.

Írán zavádí kreditní karty. Pomalu a jen pro „domácí užití“

 Ilustrační foto

Volný pád Deutsche Bank pokračuje

Těžba bitcoinu (Zdroj: Marko Ahtisaari CC BY-SA via Flickr)

Bitcoinová pyramida? Český Maximus Coin před úřady prchl na Maltu

 Petr Holec

Česká ústava potřebuje klauzuli proti demenci

Chemický průmysl (ilustrační foto)

Miliardová akvizice: chemický gigant Lanxess koupí americkou Chemturu

 Pivo - ilustrační foto

Východní expanze: Kozlovny míří do Ruska

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče