Jaroslav Preiss: Žralok od Prašné brány

16. prosince 2010, 02:46 - Robert Šimek
16. prosince 2010, 02:46

Jako dlouholetý ředitel Živnostenské banky byl za první republiky nejmocnějším mužem českého bankovního sektoru a lidé mu přezdívali „žralok od Prašné brány“. Měl být ministrem financí a málem se stal i prezidentem republiky. Nakonec ale skončil jako oběť komunistické zvůle.

Foto: ČTK

Dne 8. prosince 1868 se konala v zasedací síni Staroměstské radnice v Praze valná hromada, na níž byla za účasti 537 akcionářů založena Živnostenská banka. Stala se první ryze českou bankou, financovanou výhradně českým kapitálem. Jejím cílem bylo podporovat rozvoj nově zakládaných českých firem, ale ucházela se také o vklady drobných střadatelů – živnostníků a majitelů malých českých společností. Těsně před vypuknutím první světové války měla už 1 068 zaměstnanců a pobočky v Čechách, na Moravě, ve Vídni, Krakově, Lvově i Terstu.

Její největší rozmach ale přišel až po vzniku Československé republiky, kdy byla klíčovou bankou nového státu. Obrovsky profitovala z toho, že začala poskytovat úvěry velkým průmyslovým společnostem a brzy sama vlastnila téměř polovinu českého průmyslu. O tento úspěch se zasloužil především její ředitel Jaroslav Preiss, jeden z nejvýznamnějších finančníků a národohospodářů české historie.

Podnikání na papíře

Narodil se 8. prosince 1870 v Přešticích na Plzeňsku, kde byl jeho otec berním úředníkem. Rodina se zanedlouho přestěhovala do Domažlic, kde Jaroslav vystudoval osmileté gymnázium a na škole se seznámil i s několika pozdějšími přáteli, kterými byli filozof Emanuel Rádl, spisovatel Jindřich Šimon Baar či lékař Josef Pelnář. Po gymnáziu odešel studovat právnickou fakultu do Prahy a vzdělání si rozšířil i na proslulé univerzitě v Heidelbergu a na pařížské Sorbonně, kde poslouchal přednášky předních francouzských sociologů.

Po návratu do vlasti se stal členem literárního a řečnického spolku Slavia, jemuž krátkou dobu také předsedal. Zapletl se přitom i do procesů s takzvanou Omladinou, která ho spojila s budoucím ministrem financí Aloisem Rašínem. Roku 1900 začal pracovat jako redaktor v Národních listech a ve svých článcích vybízel české podnikatele k většímu sebevědomí, hrdosti, vynalézavosti a průbojnosti. Pravidelně přispíval i do Finančních listů, v jejichž tiráži byl uveden jako odpovědný redaktor. Psal zde o moderním podnikání, zakládání akciových společností v českém prostředí, ale také o odpovědnosti, mentalitě, vytrvalosti, houževnatosti a morálce našich podnikatelů.

Upír z banky

Roku 1907 přijal Preiss nabídku pracovního místa šéfa hypotekárního a úvěrového oddělení Živnostenské banky. Během války se zde postavil proti poskytování úvěrů válčícímu Rakousku, za což byl zatčen a dostal se mezi své pozdější přátele Karla Kramáře, Aloise Rašína a Vincence Červinku. Po amnestii v roce 1917 byl pak jako hrdina odboje zvolen vrchním ředitelem Živnostenské banky.

Po vzniku Československa se podílel na tvorbě hospodářského zákona, v němž mimo jiné navrhl kontury budoucí měnové reformy a vyzdvihoval i důležitost podpory soukromých podnikatelů. Zároveň stál v pozadí takzvané nostrifikace, která spočívala v převedení kapitálu a sídel velkých českých podniků z Rakouska. Tato procedura se týkala zhruba 700 průmyslových závodů, přičemž kapitál směřoval ve většině případů právě do Živnostenské banky. Ta díky tomu získala pozici jednoho z největších středoevropských bankovních domů a Jaroslav Preiss se stal nejmocnějším mužem v zemi. Obdivovatelé ho nazývali „kapitánem českého průmyslu“, ti méně úspěšní pak „upírem“ či „žralokem od Prašné brány“, protože Živnobanka tehdy sídlila v místech dnešní České národní banky naproti Obecního domu.

Nesmrtelný kapitalismus

Roku 1923 Preissem velmi otřásl atentát na Aloise Rašína, který provedl levicový anarchista Josef Šoupal a zdůvodnil ho slovy, že chtěl „zabít Živnostenskou banku a kapitalismus, rdousící tisíce lidí“. Preiss tedy vnímal tento čin částečně jako útok na svou osobu, od Rašínových odkoupil písemnou pozůstalost po zemřelém příteli a rodinu i později finančně podporoval.

Na jeho víře v kapitalismus ale ani tato událost nic nezměnila. Ve 20. letech se zasadil o fúze velkých průmyslových podniků (Laurin a Klement se Škodou Plzeň, Českomoravská Kolben s Daňkovou strojírnou) a Živnobanka pod jeho vedením brzy vlastnila takřka polovinu českého průmyslu. Šlo o podíly v České eskomptní bance, ČKD, v uhelném a ocelářském průmyslu, v České obchodní společnosti, Báňské a hutní společnosti, Poldině huti, ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Solu Sušice, Explosii, Synthesii, Fantových závodech, České společnosti pro průmysl cukerní, cukrovarech Schoeller, v papírnách, textilních továrnách, lihovarech, pivovarech, stavebních a potravinářských závodech, v nábytkářských firmách, Ringohofferových závodech, Telegrafii a mnohých dalších. Podniky, které Živnostenská banka přímo nevlastnila, aspoň úvěrovala.

Rozpory s Benešem

Preiss měl velmi dobrý vztah s T. G. Masarykem. Prezident ho považoval za největšího českého finančníka, dal na jeho rady a svěřoval mu i své osobní finance. S jeho nástupcem Edvardem Benešem to už bylo složitější. Beneš totiž tvrdil, že stát se může podle potřeby kdykoli zadlužovat a vždy se najde někdo, kdo mu půjčí, což bylo v příkrém rozporu s myšlením bankéře. Preiss tedy Beneše chápal jako člověka, který nežije a nejedná příliš pragmaticky. Dostal se s ním také do mnoha sporů, například v otázkách rozpočtových deficitů, měnové politiky či budování opevnění na hranicích.

Jinak byl ale na finančníka až obdivuhodně vstřícný a především své blízké dokázal i štědře obdarovat. S herečkou Olgou Dostálovou, kterou si vzal roku 1898, měl dcery Olgu, Jarmilu a Věru. Všem třem poskytoval štědrou apanáž a Jarmila navíc dostala 620 tisíc korun jako svatební dar. Po manželčině smrti se pak roku 1936 znovu oženil s bývalou sekretářkou Jarmilou Dimmerovou, pro kterou postavil luxusní vilu v Praze na Smíchově.

Kromě toho vlastnil činžovní dům v pražské Letenské ulici, statky v Lavičkách a Hovorčovicích a akciové podíly v řadě firem. Největší cenu měla ale jeho sbírka obrazů (Alše, Marolda, Čermáka, Mánesa, Švabinského a dalších) a drahocenných knih, kterých měl zhruba 40 tisíc. Jako mecenáš se podílel na vykoupení rukopisů Rašína a Machara, finančně podpořil stavbu Mánesa i Národního technického muzea a financoval také Kramářem založenou Moderní galerii.

Jaroslav Preiss (1870-1946)

Narodil se 8. prosince 1870 v Přešticích na Plzeňsku. V Praze vystudoval práva a vzdělání si rozšířil také v Heidelbergu a na Sorbonně. Byl redaktorem Národních listů a roku 1907 nastoupil do Živnostenské banky, kde se do 10 let stal vrchním ředitelem. Podílel se na tvorbě hospodářského zákona a stál i v pozadí převodu peněz z rakouských bank. Ve 20. letech se zasadil o fúze velkých podniků a Živnobanka pod jeho vedením vlastnila až polovinu českého průmyslu.

Ačkoliv se ničím neprovinil, byl po druhé světové válce komunisty zatčen a rok vězněn. Zemřel pouhé dva dny po propuštění, 29. dubna 1946.

Reforma, nebo nic

V profesním životě zastával řadu významných funkcí, za které podle hrubého odhadu dostával až půl milionu korun měsíčně. Byl ředitelským radou Jugoslávské banky v Záhřebu, předsedou správní rady České obchodní společnosti, ČKD, Spolku pro chemickou a hutní výrobu, České továrny na umělé hedvábí, cukrovaru ve Chropyni, Cukrovarů Schoeller, pojišťovny Moldavia-Generalli, místopředsedou správní rady pojišťovny Sekuritas, Báňské hutní společnosti, České společnosti pro průmysl cukerní a podobně.

Roku 1932 se měl na přání T. G. Masaryka stát dokonce ministrem financí, svou účast ve vládě ale podmínil tím, že mu bude umožněno provést finanční reformu, a to i bez souhlasu parlamentu. Taková podmínka byla však nepřípustná pro sociální demokracii, proto z vládního angažmá nakonec sešlo.

Preiss ovšem bral porážky sportovně. Byl vášnivým golfistou a již od roku 1926 členem pražského Golf Clubu. Pokud mu to nabitý program dovolil, rád trávil volný čas na „greenech“, což považoval za vynikající relaxaci. Často říkával, že mnoho strategických rozhodnutí učinil právě na golfu.

Srpem do zad

Roku 1937 odstoupil z funkce hlavního ředitele Živnobanky, nadále ale zůstal předsedou její správní rady. Po Benešově demisi byl jedním z možných kandidátů na prezidenta republiky. Tím se nakonec stal Emil Hácha, už pouhá nominace byla však výrazem velké důvěry. Za okupace se Preiss pokoušel bránit české hospodářské zájmy, roku 1942 byl proto zatčen gestapem a odsouzen k vysoké finanční pokutě.

Koncem války se Preiss nijak politicky neangažoval. Většinu času trávil na svém statku v Lavičkách, kde včelařil a pečoval o rybí sádky. Komunisté ho přesto roku 1945 označili za jednoho z nejhorších nepřátel státu a s tichým souhlasem prezidenta Beneše ho bez jakýchkoliv konkrétních důvodů zatkli. Kdysi mocný bankéř strávil téměř rok ve vyšetřovací vazbě a na svobodu

se dostal teprve na nátlak rodiny 27. dubna 1946. Pobyt ve vězení ale výrazně zhoršil jeho fyzický i duševní stav, takže hned dva dny po propuštění zemřel. Jeho majetek byl konfiskován, cenné sbírky knih a obrazů z velké části rozkradeny.

Komunisté dosáhli svého. Zbavili se nenáviděného kapitalisty a jeho jméno používali jako odstrašující příklad. Jaroslav Preiss ale nebyl žádným obhájcem mamonu. Sám napsal: „Hospodářské emancipace můžeme dosáhnout jedině tvořením hodnot. Ne podnikáním, které se žene bezohledně za výdělkem stůj co stůj, ne obchodem, který se neleká sahat ke korupci, ale reálností, solidností a pravdou.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče