Cappellini

21. července 2010, 12:39 - Tibor Michaels
21. července 2010, 12:39

Soumrak romantiky?

Giulio Cappellini je dnes dobře vypadající, vysoký, štíhlý pán, kterého lze vídat na výstavách a vernisážích. Tisk se ho vyptává na všechno možné, jelikož jméno Cappellini dodává názorům vážnost, a pán s radostí odpovídá, až v člověku sílí podezření, že se rozhovory a prohlášení postupně staly jedním z jeho hlavních povolání. To samozřejmě není pro jednoho z vedoucích představitelů a mluvčího významného koncernu Charme vůbec malý úkol, jenže tomu kdysi bývalo i jinak.

Jak se vejít do kolonek
Více než deset let, počínaje začátkem devadesátých let, představoval Cappellini přední linii avantgardní snahy. Na velkých mezinárodních výstavách se všichni novináři a televizní reportéři snažili dostat co nejdříve k jeho stánku. Cappellini patřil ke světově proslulé generaci Benetton, k mladým lidem, kteří převzali skromnější podniky svých rodičů, když se před nimi najednou otevřely obrovské možnosti expanze. K tomu byly zapotřebí ambice, talent a mezi spoustou dalších předpokladů především peníze. Kdo si věděl rady s rozdanými kartami (a samozřejmě také s bankovními půjčkami), mohl to dotáhnout daleko. Tak se jméno Cappellini už počátkem devadesátých let stalo synonymem úspěšného módního experimentování. Jediný problém: umělecké ambice a hledání nových cest lze jen obtížně vtěsnat do kolonek podvojného účetnictví. Ale poslyšme, co k tomu řekne on sám.
„Má práce je neuvěřitelně časově náročná, někdy totiž uplynou celé měsíce i roky, než se na základě té které známosti dostaví konkrétní výsledky. Například Jaspera Morrisona jsem poznal, když jsem se náhodou ocitl na končící prezentaci jednoho londýnského designového studia, na které mě doopravdy zaujal jen jediný objekt. Proto jsem toužil poznat také jeho autora. To bylo mé první setkání s Jasperem. Po návratu do Itálie jsem přemýšlel, jak by bylo možné začít tenhle objekt vyrábět. Tak se zrodil jeden z prvních kusů nábytku Jaspera Morrisona, židle Thinking Man’s Chair. Na začátku byl Jasper dost uzavřený, řekl tak jedno slovo za hodinu, zatímco já zhruba tisíc. Jak jsme si tak namotávali na vidličku špagety doplněné dobrým vínem, začínal se čím dál více uvolňovat.“

Přijďte se podívat za dvacet let
Anglického návrháře následovali Tom Dixon, Marc Newson, Marcel Wanders, Piero Lissoni a bratři Bouroullecovi. Ještě v dozvuku osmdesátých let se začal Milán i díky zahraničním designérům vzmáhat a růst ke světové pověsti. Stačí si vzpomenout na výrobky tenkrát ještě vzkvétající firmy Olivetti, které pocházely z velké části od zde žijících zahraničních návrhářů. Už tehdy byl však rozhodující typicky milánský, nebo snad ještě lépe italský soulad a souzvuk, který panoval mezi návrháři a výrobci. Společné ambice, které tuto zemi na rozdíl od všech ostatních predestinovaly k prvnímu místu. Setkání peněz, chuti podnikat a talentu. Odvážné využití možností. „Naučil jsem se, že skutečně dobře navržený předmět je dobrý nejen teď, ale i za dalších dvacet let,“ prohlašuje Giulio Cappellini. Možná právě tím by bylo možné vysvětlit úspěch nábytku firmy Cappellini i fakt, že mnoho jejích objektů se nachází i v newyorském Muzeu moderního umění.
K průkopníkům patřil Cappellini i v tom, že si místo milánského výstaviště začal hledat vlastní prezentační prostory. Nábytek pak vystavil v bývalém továrním areálu nazvaném Superstudio. Tato instituce se stala pojmem, jednak díky ateliérům a videostudiím, které si tu pronajímali nejslavnější italští a mezinárodní fotografové, jednak proto, že sdružovala pod jednou střechou inovativní a experimentující umělecké typy, nebo spíše průmyslové výtvarníky, kteří nepostrádali ani talent, ani obchodního ducha.
„Když mě sem poprvé vzali, abych si místo prohlédl, už jsme měli rezervované výstavní prostory pro blížící se veletrh,“ vzpomíná Cappellini. „Jakmile jsem však tyhle prostory spatřil, okamžitě jsem se do nich zamiloval. Tohle bude naše místo, řekl jsem svým spolupracovníkům.“

Trpělivost
Svůj zvyk předvádět produkty v loftech Superstudia si Cappellini udržel téměř celé desetiletí. V dobách největších úspěchů disponoval ještě dvěma stálými předváděcími místnostmi v centru Milána a každý týden přicházelo na jejich adresu přes sto návrhů od nejrůznějších mladých návrhářů. Vycítili v Giuliovi chuť experimentovat a zároveň slyšeli, že rád dává příležitost neznámým jménům. Nebyli v první řadě hnáni vidinou materiálního zisku, protože dostat se do Cappelliniho stáje znamenalo něco úplně jiného: světla ramp, možnost upoutat na sebe pozornost.
Ptám se Giulia, zda se tohle všechno změnilo; dnes si přece mnozí stěžují, že je nemožné prorazit. „Začátečníkům často doporučuji, aby se soustředili na málo předmětů, ovšem ty dělali perfektně. Trpělivost není pouhé plané slovo, velcí mistři měli kila, metráky trpělivosti a vytrvalosti. To napomáhá také vzájemnému sblížení návrháře a výrobce, měl by se vytvořit pocit důvěry, pochopení, nejdůležitější klíč k dlouhodobému a úspěšnému pracovnímu vztahu. Stejně přísné podmínky platí i pro výrobce, i pro velká jména,“ dodává ještě. „Jakékoli jméno si dokáže uchovat hodnotu, jen když vytrvá u vytknutého cíle a kromě kvality se rozhodne podporovat také experimentování. To jsem vždy dělal z celého srdce, někdy možná až příliš odvážně. Proto je mým přesvědčením, že jméno znamená ve světě designu garanci.“

Noví lídři
Obchodní úspěch však není vždy v dokonalém souladu s uměleckými ambicemi. Tak se stalo, že v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí byl upravený a aristokraticky působící Cap, jak mu říkají v anglosaských zemích, nucen rezignovat. Jeho zadluženou světovou firmu převzal holding Charme, který sdružuje renomované výrobce luxusního zboží pod vedením vlivného Lucy Cordera Montezemola, patřícího do okruhu Fiatu, a jeho syna. Cappellini, jenž byl zvyklý na nezávislost a absolutní moc, se musel spokojit s rolí kreativního poradce a vyhledávače talentů. Noví ředitelé zkoumají svět designu a bytového návrhářství vyzbrojeni argumenty chladné racionality. Mluví o jazyku reklamy a rostoucích globálních trzích a obviňují generaci velkých úspěchů, že svým výrobkům obětovala příliš, přičemž vyšroubovala jejich ceny. Noví šéfové pokukují spíše po úspěšném světě módy a odvolávají se na promyšlené a moderní budování značek. Vzbuzují však pocit, že této obchodní strategii vzniklé u psacího stolu něco chybí. Co to vlastně je, lze jen těžko přesně formulovat. Jisté však je, že když se pak jednou objeví podnikatel a výrobce typu Patrizie Morosové, jenž rozumí branži, miluje ji a má talent, bude jakákoli dobře znějící holdingová strategie stvořená u psacího stolu někde v centru města všem docela ukradená. Každého budou zajímat pouze předměty a produkty, barvy, forma a fantazie, každý se posadí a všechno si vyzkouší a osahá. To právě dělá svět designu krásným.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče