Buď obezřetný!

Tři kauzy, které pomohlo vyřešit forenzní vyšetřování

Týdeník EURO nedávno uveřejnil rozhovor s vedoucím forenzních služeb PricewaterhouseCoopers (PwC) Sirsharem Qureshim (EURO 30/2007). Jako ilustrace k němu poslouží tři skutečné případy hospodářské kriminality. Všechny se staly ve státech střední Evropy, tedy v kulturně i právně blízkých zemích. Proto není vyloučeno, že podobné situace mohou nastat i v leckteré české společnosti.

Případ první: Dvě rohové adresy.

Do jisté banky majetkově vstoupil nový majoritní vlastník a přivedl s sebou své vrcholné vedení, které brzy zjistilo, že se v ní v minulosti uskutečnily podezřelé transakce. Nový management banky se obrátil se svým podezřením na forenzní experty PwC, s nimiž měl již z dřívějška dobré zkušenosti, a pověřil je prošetřením těchto záležitostí. Management banky pak byl po celou dobu vyšetřování přizvanými experty průběžně seznamován s výsledky šetření a byly prováděny konzultace ohledně směru, hloubky a rozsahu dalšího šetření.

Analýza dokumentace.

Forenzní tým PwC začal analýzou dokumentace jednoho úvěru ve výši 50 milionů dolarů na pořízení nemovitosti. Nehledě na navenek správné formální postupy sledovali vyšetřovatelé skutečný pohyb peněz a zjistili, že i v dalších úvěrových případech se opakuje stejný okruh osob jak vně, tak uvnitř banky. Bylo proto zřejmé, že první případ je pouze špičkou ledovce. Nakonec šetření odhalilo špatné úvěry v celkové výši přibližně 150 milionů dolarů. Forenzní vyšetřovatelé rekonstruovali podobu použitého schématu úvěrových podvodů. Toto schéma potom pomohlo odhalit nejen další případy úvěrových podvodů podle stejné šablony, ale i systémové nedostatky umožňující jejich provedení.

Podstata podvodu.

Podstatou tohoto podvodu bylo obcházení vnitřních pravidel banky pro poskytování úvěrů. Prominentní klienti měli „nadstandardní“ vztahy s manažery banky, kteří využívali v plné míře, lépe řečeno nad míru, svých pravomocí. Konkrétní úvěrové případy přidělovali do podvodu zasvěceným zaměstnancům, kterým umožnili obcházet vnitřní předpisy banky. Přitom eliminovali vnitřní kontrolní systém banky způsobem, který na první pohled jako by nebyl v rozporu s jejími vnitřními předpisy. Každá podezřelá transakce přitom zahrnovala specifický okruh podezřelých osob, u nichž bylo při vyšetřování nutné velmi pečlivě zajistit příslušnou písemnou a elektronickou dokumentaci. Úvěrové podvody jsou totiž relativně jednoduché schématem, ale velmi složité na dokazování před soudem.

Klíčový bod.

Klíčovým bodem celého procesu byl problém, jak zadat klientem poskytnuté nepravdivé údaje do systému, aby byly akceptovány jako pravdivé. To byl úkol prvního „zasvěcence“ v řetězu, který falešné údaje vědomě zapracoval do úvěrové dokumentace. Protože jeho nadřízený, který měl kontrolovat jeho práci, byl také „zasvěcen“, byla úvěrové komisi úvěrová dokumentace konkrétního případu předložena ke schválení v potřebné podobě. Členové této komise pochopitelně předpokládali, že úvěrová dokumentace byla kriticky vyhodnocena, a proto úvěr schválili. Kromě toho část komise byla do podvodu také zapojená.

Neobvyklá finta.

Do úvěrové dokumentace byla běžně uváděna vysoce nadhodnocená cena nemovitostí, jimiž žadatel ručil. Banka totiž poskytovala úvěry pouze do výše ocenění nemovitosti. Kromě toho management banky některé půjčky ani nezajišťoval zřízením zástavního práva, čímž naprosto porušil daná pravidla. V kauze byla použita ještě jedna poměrně neobvyklá finta. Některé nemovitosti byly při žádostech o úvěr použity dvakrát. Umožnila to jejich rohová poloha, takže majitel pokaždé uvedl k témuž objektu jinou adresu.

Řetězec „zasvěcenců“.

Půjčky byly poskytovány jako dlouhodobé a na jejich splácení byly poskytovány zase nové úvěry. Tento mechanismus by při standardním nastavení a provádění vnitřní kontroly musel v každé normální bance rozeznít všechny alarmy. To, aby se tak v této bance nedělo, zajišťoval poslední článek řetězu „zasvěcenců“, který umožňoval dlouhodobé přefinancovávání půjček, takže reálné zcizení peněz bylo obtížné zjistit. Dlužník přitom (jako by) ještě zvyšoval svoji kredibilitu, neboť své závazky (jako by) splácel.
„Zasvěcenci“ také samozřejmě chtěli svůj podíl. K tomu si vytvořili systém osobních provizí prostřednictvím účelově založených společností v daňových rájích. Přes tyto společnosti fakturovali dlužníkům velké částky za „poradenské služby“. Založením poradenských společností v daňových rájích značně ztížili dokazování případu. Ostatně poradenské služby svého druhu žadateli o úvěr nepochybně poskytli.

Případ druhý: Drahý kibic.

Společnosti jsou často nuceny propustit zaměstnance, který se dopustil jednání neslučitelného s firemním etickým kodexem, či dokonce s trestním zákonem. U naprosté většiny těchto provinění není takzvaná oznamovací povinnost, a proto je možné vše vyřešit bez zásahu policie. Často se tedy firma dohodne s přistiženým pracovníkem na okamžitém ukončení pracovního poměru. Někdy firma s propuštěním natolik spěchá, že nekonzultuje právníka a spoléhá na to, že propuštěný odchází s ostudou, a tím celá kauza končí. Občas však nastane nečekaná situace, kdy propuštěný, místo aby byl rád, že vyvázl pouze s výpovědí, využije nějaké formální závady a začne se soudit o nekorektní výpověď. Proto se doporučuje i u banálně vypadajících případů postupovat se zřetelem na možný následný pokus o soudní spor vyvolaný propuštěnou osobou.

Kauza finančního ředitele.

V následujícím případě management takto obezřetně postupoval. Forenzní experti PwC byli najati těsně po propuštění finančního ředitele jisté společnosti. Okamžitě zajistili všechny důkazy o jeho činnosti, která vedla k propuštění. Podstata případu byla v podstatě banální. Bývalý ředitel měl velmi dobrého známého v právnické firmě. Určitým manažerským opomenutím nebo firemním „zvykovým právem“ či snad jen nedostatkem času jeho přímého nadřízeného, rozhodně však v důsledku nedostatečných vnitřních kontrol mohl tento finanční ředitel objednávat externí služby a současně byl autorizován podepisovat příslušné faktury. Svého postavení využíval k tomu, že u svého známého právníka objednával fiktivní či zbytečné služby - ovšem za nepřiměřeně vysoké částky. Snadno získané peníze si rozdělili.

Vyhovující formální stránka.

Touto činností však neskončili. Právníkova manželka, také právnička, jednoho dne použila zprávu o hloubkové prověrce (due diligence), vypracovanou dříve pro jinou společnost, přepsala jméno podniku a staronové due diligence předali spolu s vysokou fakturou finančnímu manažerovi. Manažer tuto zprávu oficiálně přijal a zařadil ji do firemních materiálů. Samozřejmě že ji nikdo nejen nečetl, ale ani si jí nevšiml, ani neotevřel, protože byla zcela nepotřebná. Fakturovaná částka však plně odpovídala rozsahu zprávy. Formální stránka obchodu tedy byla v pořádku: Právnická firma něco dodala a společnost jí tyto „služby“ proplatila.

Bez šance.

Poté, co si společnost vyhodnotila „efektivitu“ obchodů, prováděných finančním ředitelem, byl neprodleně propuštěn. Podobně se vedlo i do podvodu zainteresovaným zaměstnancům právnické firmy. Forenzní experti včas zajistili veškerou dokumentaci a identifikovali mimo jiné i výše popsaný příklad fiktivní služby. Celá záležitost tedy proběhla bez jakýchkoli dalších dozvuků, protože propuštění pracovníci byli seznámeni s dobře postavenými důkazy a případné soudní napadení by jim nedalo žádnou šanci.

Případ třetí: Jehla v kupce sena.

Experti PwC provedli jeden z největších případů analýzy dat ve firmě, jejíž interní auditor pojal podezření, že cosi nepatrného nesouhlasí. Při své pečlivosti si uvědomil, že s čímsi podobně nepatrným se již setkal před třemi lety a že mu to tehdy také vrtalo hlavou. Stalo se to ve společnosti poskytující finanční služby. Problém se týkal použití směnných kurzů při transakcích, kdy banka přijala platbu v jedné měně a v souladu s přáním klienta ji směnila na jinou a odeslala na určené konto.

Pečlivý kontrolor.

Pečlivý kontrolor však pracoval důsledně a všímal si věcí, jimž by jiný nevěnoval pozornost. Vybíral si náhodně (nebo možná podle profesně vyvinutého citu) jisté transakce, které kompletně zkontroloval. Podivné na tom bylo, že směnný kurz víceméně odpovídal oficiálnímu dennímu kurzu - ale ne zcela. Výsledné rozdíly byly vzhledem k celkovým převáděným částkám relativně nepatrné (šlo o odchylky v tisícinách dolaru), a proto si žádný klient nikdy ničeho nevšiml. Kontrolor byl však přesvědčen, že není důvod, proč by částka neměla odpovídat přesně. Proto když se s podobným případem znovu setkal po třech letech, neváhal a požádal experty PwC o hloubkovou analýzu dat - nepředstavitelného množství za tři roky intenzivní činnosti firmy!

Detail v obrovském množství.

Podstata podvodu byla založená na předpokladu, že v takovém obrovském množství automatizovaných transakcí prostě není možné odhalit, zadá-li někdo manuálně nepatrně odlišný transakční parametr. Samozřejmě tak, aby vznikla „přebytečná“ finanční částka, kterou si pak manipulátor zasílal na svůj účet. Do samotného systému nezasahoval a žádné stopy mazat nepotřeboval, a proto audit systému nemohl signalizovat žádné narušení. Byla aplikována stará zlodějská psychologie nepravděpodobnosti, že si někdo všimne detailu v obrovském množství.

Sledování finančního toku.

Experti PwC vsadili na tuto premisu a začali hledat všechny podobné transakce v onom tříletém období. Museli analyzovat téměř 50 milionů transakcí. Ze dvou typově stejných případů určili vzorec podvodného chování, který pak použili jako filtr speciálního softwaru, jímž toto obrovské množství dat prosili - a úspěšně. Po následném použití metody staré jako svět - sleduj finanční tok! - odhalili cestu, kterou „odkapávaly“ peníze na účet podvodníka: Za tři roky to činilo tři miliony dolarů.
Případ tedy začal excelentní prací vnitřní firemní kontroly, která zjevný detail neopomenula a přijala adekvátní opatření - najala si specializovanou společnost. Případ pak byl vyšetřen a předán policii díky vyspělým informačním technologiím a mravenčí práci odborníků PwC a jejich sofistikovanému a kvalifikovanému přístupu.