Velkým problémem je psaní číslovek a čárek, říkají autorky projektu Červená propiska - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Velkým problémem je psaní číslovek a čárek, říkají autorky projektu Červená propiska

Tereza Žižlavská ,
Velkým problémem je psaní číslovek a čárek, říkají autorky projektu Červená propiska
Zdroj: Tomáš Svoboda

„Zpocený“, nebo „spocený“? „Himálaj“, nebo „Himaláje“? Karla Tchawou Tchuisseu a Sabina Straková se jako korektorky denně potýkají s různými typy textů, kde kontrolují gramatiku a pravopis, ale i typografii a stylistiku. Zakládají si na tom, aby byla korektura komplexní, a také pomáhají klientům přizpůsobit text dané cílové skupině. Známé jsou především díky projektu Červená propiska, jehož název má nostalgicky odkazovat k výuce českého jazyka na základní škole. Především prostřednictvím instagramu vzdělávají veřejnost ohledně českého jazyka a zábavnou formou pravidelně tvoří diktáty a různé literární kvízy.

Velkým problémem pro děti i dospělé je podle nich psaní číslovek a čárek. Samostatnou kapitolou je potom třeba e-mailová korespondence, která byla hlavním tématem na jednom z workshopů, jež obě češtinářky pořádají pro veřejnost. Starší generace také často chybuje v psaní státních svátků s malým písmenem, což je zapříčiněno změnou pravidel českého pravopisu, které nastaly po roce 1993.

„Mou oblíbenou češtinářskou perličkou je slovo ‚zpocený‘, které hodně lidí píše se ‚s‘, nebo ‚Himálaj‘, kde lidé často chybně píšou třeba ‚Himaláje‘,“ říká Karla Tchawou Tchuisseu, která společně se Sabinou Strakovou nedávno vydala také první knihu 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny, kde popisují nejčastější pravopisné a gramatické chyby. Kniha je určena nejen studentům, ale i všem lidem, kteří chtějí zlepšit svoje špatné psací návyky a znovu si češtinu zamilovat. Ostatně není náhodou, že slogan projektu Červené propisky zní Čeština je láska.

Obě milovnice češtiny vystudovaly pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, kde se také poznaly. Ani jedna z nich však nakonec učit nechtěla. „Byla jsem v rámci studia v Norsku, kde jsem měsíc učila na základní škole. Poté co jsem přijela a zkusila si chvíli učit tady v Česku, mě to naprosto odradilo. Takový systém, jaký stále máme my, nemají v Norsku od 70. let minulého století,“ shrnuje přímočaře hlavní důvody Straková.

Obě se proto zajímají o speciální Montessori pedagogiku, která je v Česku vnímána jako alternativa k běžné výuce. Klade důraz na různé vývojové fáze a potřeby dítěte, mimo jiné nepoužívá klasické známkování, ale pouze slovní hodnocení a děti si také například samy volí, jak dlouho se dané věci budou věnovat. Neexistují ani domácí úkoly nebo zkoušení před tabulí. V Česku je tento způsob vyučování stále spíše ojedinělý.

Jak se podle vás čeština v posledních letech změnila?

Tchawou Tchuisseu: Máme rády současnou češtinu. I tím, že jsme korektorky, tolik nezabrušujeme do starší češtiny. Líbí se nám pozorovat ten vývoj. Velice populární jsou v dnešní době anglicismy. Když se řekne třeba slovo „hateovat“ nebo že něco má „dobrej vibe“, česky to tak jednoduše nevyjádříte. Na druhé straně v angličtině nevyjádříme tak hezky zdrobněliny – kulaťoučké jablíčko řekneme v angličtině těžko.

Straková: Úplně mi ale trhá uši, když někdo řekne z angličtiny přejaté „mějte hezký den“ z anglického „have a nice day“. To už je tady úplně zažité a slýcháme to denně.

Napadají vás nějaké další neologismy, se kterými se setkáváme denně?

Tchawou Tchuisseu: Třeba slovo mítink. Dříve se upřednostňovalo slovo schůzka, dnes už je to převzaté slovo z angličtiny. Ale lidé ho chybně píšou stále jako „meeting“.

Co říkáte na tykání a vykání, vidíte v tom smysl?

Tchawou Tchuisseu: Tady máme se Sabinou rozdílné názory. Já jsem rozhodně pro tykání. Když jsem bydlela čtyři roky ve Španělsku, tam si všichni automaticky tykají, i když mají v jazyce – například oproti angličtině – i možnost vykání. Přijde mi i lepší, když děti oslovují učitele jménem. Buduje to bližší vztah, než když jsou nuceny oslovovat je „paní učitelko“, „pane učiteli“.

Straková: S tím oslovováním učitelů souhlasím. Ale jinak mi to tykání nejde tolik přes pusu. Vykání bych zachovala, asi jsem stará škola. V určitých situacích mám ráda tu formálnost.

Karla Tchawou Tchuisseu, Zdroj: Tomáš Svoboda

Proč myslíte, že je český jazyk pro tolik dětí problémovým předmětem?

Straková: Protože čeština má spoustu výjimek. Máme znělé a neznělé souhlásky, měkké i a ypsilon, děti to zkrátka neumějí odhadnout.

Tchawou Tchuisseu: Dost demotivující jsou podle mě diktáty. Za jednu chybu je už často dvojka, to mi přijde moc přísné. Mělo by to být pojato hravější formou.

Co dělá největší problém dětem a co naopak dospělým?

Tchawou Tchuisseu: Obecně je velkým problémem psaní číslovek.

Straková: Chyby jsou často stejné u dětí i u dospělých. Vidíme to na našem instagramu, kde dospělí lidé píšou, že mají nějakou chybu zafixovanou už od dětství a že až díky nám se dozvěděli, že je něco špatně. U starší generace je to například psaní svátků s malým písmenem, což se změnilo po roce 1993, kdy se měnila pravidla českého pravopisu.

Na instagramu máte přes 63 tisíc sledujících. Denně přidáváte různé testy, diktáty nebo tipy. Dal by se potenciál instagramu využít i při výuce?

Tchawou Tchuisseu: Určitě. Často nám i sami studenti posílají screenshoty, kdy ve škole používají náš instagram k výuce. Dnešní doba nám dost hraje do karet.

Straková: Jen doufáme, že se nebudeme muset z instagramu přesunout na Tik Tok (směje se).

Kromě webu a instagramu máte také vlastní podcast. Rozebíraly jste v něm mimo jiné i to, jak mít čtecí rituál a jak si rozšířit slovní zásobu. Co je podle vás u čtení zásadní?

Tchawou Tchuisseu: Já si myslím, že důležitá je pravidelnost. Člověk nemusí číst hodinu denně, stačí klidně deset patnáct minut, ale dodržovat to. Ať už je to článek na blogu, nebo kniha.

Straková: Zásadní je, aby si každý našel to, co ho baví. Zdá se mi dobré vyplnit čas čtením v MHD nebo když čekáme u lékaře.

Sabina Straková, Zdroj: Tomáš Svoboda

Ve vašem podcastu často hovoříte mimo jiné i o Montessori pedagogice. Čím se tento způsob výuky liší?

Tchawou Tchuisseu: Studuji magisterský program Montessori na španělské univerzitě. Existují metody, které jsou funkční a dokážou děti natolik motivovat, že si ani neuvědomují, že se učí. Hodina je koncipována tak, že v hlavní roli jsou žáci, nikoli učitel. Děti by si na všechno měly přijít samy. V biologii žáci dostanou rozebranou kostru a sami se ji snaží poskládat podle intuice. Vědí, jak vypadá člověk, a dojdou jim souvislosti. Učitel tomu jenom přihlíží.

Straková: Myslím si, že v Česku panuje názor, že Montessori pedagogika je spíše alternativní způsob vyučování, což ale není úplně pravda. Učitelé se například studentů ptají, kdy by pro ně byl nejvhodnější termín pro test, jestli nemají jiný program, a upřímně se o studenty zajímají. V Norsku třeba neexistuje žádné zkoušení u tabule ani domácí úkoly. Žáci pak paradoxně lépe zvládají stresové situace v běžném životě, jsou zkrátka připravení, dokážou lépe reagovat. Není také přesně daný čas výuky, vše je o domluvě mezi pedagogem a dětmi. V Česku tento způsob výuky zatím není běžný.

Rovněž mi přišlo, že oproti nám mají mnohem méně učiva. Ale není to tak. Všechno stíhají a nejsou vůbec pozadu. Děti v Norsku se do školy těší a jsou zklamané, když náhodou není. U nás je také mnoho mladých a snaživých učitelů, ale zřejmě v Česku ještě nejsme připravení na moderní způsoby vyučování. Hlavně si myslím, že jde o samotný postoj studentů k učitelům a naopak. V Norsku byl pro studenty učitel opravdu mentor, a ne jenom pedagog, který si ve škole něco odříká, a studenti jdou pak domů. Když jsem mluvila s norskými učiteli a popisovala jim náš vzdělávací systém, řekli mi, že takový systém v Norsku nemají už od 70. let minulého století.

Jak vnímáte problematiku známkování?

Tchawou Tchuisseu: V Montessori pedagogice existuje pouze slovní hodnocení. Učitelé mají pravidelné schůzky s rodiči, kde se vše probere, a to včetně individuálního hodnocení. Důležité je také říct, že v Montessori školách jsou děti ve třídách v mnohem menším počtu, takže není slovní hodnocení pro učitele tolik náročné.

Straková: Mně se líbí kombinace obojího. U slohu máte třeba trojku za gramatiku, ale jedničku za nápaditost.

Jak se stavíte k povinné četbě na školách?

Tchawou Tchuisseu: Povinná četba jako taková je podle mě správná, nějaký základ by měl mít každý. Ale seznamy četby by měly být mnohem flexibilnější. Každý by si měl vybrat to, co ho zajímá. Myslím si, že každý si dokáže najít vztah ke čtení, ale velmi záleží na tom, jaká díla jsou člověku předkládána. Já mám špatnou zkušenost třeba s knihou Babička od Boženy Němcové. Zastaralý jazyk a kniha jako taková mě v dětství úplně odradily od čtení. Tehdy jsem ráda četla různé dívčí romány a detektivky. Dítě na základní škole přece ještě není schopné ocenit takové dílo, jako je Babička.

Straková: Určitě souhlasím, že by povinná četba měla být flexibilnější. Například i v tom, aby byl seznam postaven třeba jen na autorech a student si pak sám vybral, jaké dílo si od autora chce přečíst. Samozřejmě by muselo být zachováno období a směr, ale jsem přesvědčená, že by to pomohlo. Co mi připadá také bezpředmětné, je rozebírat na základní škole básnické sbírky.

Obě jste vystudovaly pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, ale ani jedna jste nešla učit. Co vás odradilo?

Tchawou Tchuisseu: Já jsem po vysoké škole odjela do zahraničí, tam to ani nebylo možné, ale nějak mě to zkrátka nelákalo. Neměla bych na to nervy.

Straková: Já jsem byla v rámci studia v Norsku, kde jsem měsíc učila na základní škole. Poté co jsem přijela a zkusila si chvíli učit tady v Česku, mě to naprosto odradilo.

Další vaší aktivitou jsou workshopy, které pořádáte v Praze. Jeden byl zaměřený přímo na e-mailovou korespondenci. Můžete zmínit pár nejčastějších chyb?

Tchawou Tchuisseu: Workshop trvá přes dvě hodiny, a tak právě u e-mailové korespondence se toho dá rozebrat hodně. Často v e-mailu chybí předmět, velkým problémem jsou čárky a chybuje se také v oslovení a často i v rozloučení. Hodně chyb je přejato z angličtiny.

Vaší primární prací vedle projektu Červená propiska je práce korektorek. Vzpomenete si na nějakého náročného klienta?

Straková: Toho si vybavujeme úplně přesně. Měly jsme opravit rigorózní práci z neurologie. Tam jsme neznaly každý druhý odborný výraz, a proto jsme si musely si všechno dohledávat.

Tchawou Tchuisseu: Při této práci se člověk vzdělává každý den. Když máme jednu práci z oblasti práva, druhou ze sociologie a třetí třeba z medicíny, je to náročné a vyžaduje to hodně času a trpělivosti.

Autorky projektu Červená propiska milují češtinu a učí ji tisíce lidí. Jejich instagramový účet pomáhá i dětem ve škole.

Nedávno jste napsaly první knihu 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny. Jaké to bylo dělat korekturu vlastní knize? A mohly byste pár perliček z knihy zmínit?

Tchawou Tchuisseu: Dělaly jsme korekturu jen částečně, měly jsme ještě dalšího korektora. Člověk vidí své chyby mnohem méně než chyby ostatních. Pro nás není problém opravovat cizí texty, ale u vlastního je to něco úplně jiného. A moje oblíbená perlička je slovo „zpocený“, které hodně lidí píše se „s“, nebo „Himálaj“, kde lidé často chybně píšou „Himaláje“.

Straková: Je to o to náročnější, když se jedná o knihu. Viděly jsme všechno tolikrát, že už jsme pak hledaly chyby tam, kde nebyly (směje se). Z perliček mě napadá slovo „křest“ a jeho špatné skloňování. Často lidé píšou „byla jsem na křestu“ místo na „křtu“.

Máte i vyšší literární ambice? Dokázaly byste napsat třeba román?

Tchawou Tchuisseu: Já na jednom románu pracuji, myslím, že mám tak první dvě kapitoly. Uvidím, zda ho vůbec někdy vydám (směje se). Ale víc neprozradím!

Straková: Já vyšší literární ambice nemám, ale určitě se nebráním myšlence vydat další Perličky.

Velkým problémem je psaní číslovek a čárek, říkají autorky projektu Červená propiska
3.7 (73.33%) 6 hlasování
Diskuze